ADAM

Říkáme tomu Vzývání bohyně. Často se to provádí během superúplňku, a zatímco k tomuto vzývání bylo zapotřebí Kirké a dalších mocných čarodějek, alfové mají schopnost přivolat Měsíční bohyni sami.

Naučil jsem se to vzývání, když mi bylo teprve 7 let, hned po své první proměně. Moji bratři se to naučili o pět let později, poté, co se také poprvé proměnili. Od té doby jsem nikdy neměl žádný důvod ji přivolat, žádný důvod ji chtít vidět, zvláště poté, co mi vzala tu jedinou osobu, na které mi nejvíc záleželo. Ne že by mohla být přivolána kvůli hloupostem, ale přesto ji jiní alfové přivolávají, aby ji přímo požádali o její požehnání nebo aby je ocenila po vítězství ve válkách či dosažení velkolepých věcí.

Nebyl superúplněk. Nepřivolal jsem ji, a přesto tu byla, v mém pokoji, a její přítomnost oslňovala naprostou zuřivostí, se kterou dorazila.

Stále jsem ležel na podlaze tam, kde jsem se zhroutil, oči jsem měl stále zavřené, a přesto jsem ji viděl, jak se vznáší přímo nad mou postelí, její kůži bílou a její vlasy ještě bělejší.

„Dala jsem ti družku! Božskou družku, a co jsi udělal? Adame Hawthorne. Opovažuješ se zavraždit svou družku?“

„Odmítám ji přijmout jako svou družku.“

Okolo mého srdce se okamžitě obemkl svěrák. Bolelo to tak moc, že jsem nedokázal zastavit zasyknutí, které mi uniklo z úst.

„Ano, přijmeš. Nemáš jinou možnost.“

„Ne, odmítám to...“ Nemohl jsem mluvit dál. Jazyk mi zůstal přilepený na patro a něco mě tak silně drápalo na krku, že jsem musel bojovat s něčím, co tam fyzicky nebylo.

„Ano, přijmeš.“ Její tón byl ještě autoritativnější. Chloupky na zátylku se mi zježily ještě víc a můj vlk tak ztichl, že jsem ho sotva cítil. Věděl jsem, že se chystá vynést prohlášení nebo rozsudek.

„Adame Hawthorne, synu Nicka Hawthornea a Rerai Vaughn, za zločin pokusu o vraždu tvé družky jsi tímto odsouzen k tomu, abys získal její lásku do příštího krvavého měsíce. Pokud v tom selžeš, skončí to nejen ztrátou tvého statusu alfy, ale i tvého života a vzpomínek. Zmizíš a pro lidi, kteří tě znali, to bude, jako bys nikdy neexistoval. Dokud tě předtím bude nenávidět, budeš prožívat intenzivní fyzickou bolest, desetinásobek toho, čemu jsi právě vystavil ji, a tato bolest zmizí, až získáš její bezpodmínečnou lásku.“

Probudil jsem se s třeštící bolestí hlavy. Cítil jsem se, jako by mě přejel vlak, a na srdci mě tlačilo... ne, tlačilo mě to kolem něj. Připadalo mi to jako svěrák, který se tím víc stahoval, čím víc jsem dýchal.

Události minulé noci se mi vracely pomalu: ten zvláštní měsíc, lidská družka, kterou jsme našli, Kirkéino prohlášení a moje drastické rozhodnutí to pouto ukončit. Povzdechl jsem si při vzpomínce na to, co jsem udělal. Slezl jsem z postele, a jakmile se moje nohy dotkly podlahy, v srdci mi s takovou silou explodovala bolest, že jsem se musel chytit za hruď.

Co to kurva?

„Dokud tě předtím bude nenávidět, budeš prožívat intenzivní fyzickou bolest, desetinásobek toho, čemu jsi právě vystavil ji, a tato bolest zmizí, až získáš její bezpodmínečnou lásku.“

Ta slova ke mně dolehla v tom nebeském hlase, který mohl patřit jen měsíční bohyni, a v tu chvíli jsem si vzpomněl na její přítomnost v tomto pokoji a na svůj trest za to, že jsem se pokusil vzít jí život. Neuspěl jsem, ale to nebylo to, co mě trápilo; byla to zkáza, ke které mě měsíční bohyně odsoudila. Měl jsem získat její lásku do příštího úplňku, pokud jsem nechtěl zmizet, jako bych nikdy neexistoval, a přitom se potýkat s touto intenzivní bolestí, dokud ji nepřiměju, aby mě milovala.

V žádném případě!

To jsem nemínil přijmout. Nemínil jsem jen tak sedět a dovolit, aby se to stalo.

Ignoroval jsem bolest na hrudi, která teď ničila celé mé tělo, a donutil se vyjít z pokoje. Vstoupil jsem na chodbu ve stejnou chvíli, kdy se celou obrovskou budovou, která tvořila naše komnaty, rozlehl uši drásající křik.

Donutil jsem se klást jednu nohu před druhou. Dvoje dveře se otevřely současně a moji bratři vyšli ze svých pokojů. Podívali se na mě a pak se rozhlédli, jako by chtěli přijít na to, odkud a proč ten křik pochází.

Právě v tu chvíli se z druhého křídla vynořila postava, a ta postava, drobná, lidská a snadno zlomitelná, se hnala chodbou a oči upírala na mě. Čím blíž ke mně byla, tím pevněji se svěrák kolem mého srdce stahoval, tím víc jsem cítil oslepující bolest, kterou jsem nedokázal vyjádřit slovy. Ještě včera byla malá, zastrašená a bála se mě, ale teď, když stála přede mnou, měla v očích planoucí zuřivost a tak divokou nenávist, že mé srdce nebylo ničím jiným než uzlíkem bolesti.

Tak moc jsem ji nenáviděl. Nenáviděl jsem ji tak moc, že bych dal cokoli za to, abych mohl rozbít její hlavu o zeď a dokončit to, co jsem včera nedokázal, ale tváří v tvář téhle oslepující bolesti to bledlo do nicoty.

„Ty... ty... ty ses pokusil... ty ses pokusil, ty...“ Ústa se jí opakovaně otevírala a zavírala. Nedokázala ze sebe ta slova dostat. Nedokázala vyslovit, co jsem udělal.

„Uklidni se, Lioro,“ Brax stál po jejím boku, ale ona mu nevěnovala téměř žádnou pozornost. Její plný pohled spočíval na mně. Její oslepující nenávist směřovala na mě a kurva, bolelo to jako čert.

„Uklidni se a řekni nám, co se stalo.“

„Nežádala jsem, abych se s vámi spojila jako družka. Ani vás nechci. Jste opovrženíhodní a já vás nenávidím stejně, jako vy nenávidíte mě, ale já jsem taky člověk, mám své sny a aspirace a život před sebou, a přesto jste se ke mně chovali, jako bych nebyla víc než špína, něco odporného a bezcenného,“ z očí jí vytryskly slzy a mé srdce se rozpadlo na zkurvené kousky.

Bolelo to tak moc, že jsem se začal sesouvat k zemi. Neměl jsem své tělo pod kontrolou a nenáviděl jsem každou vteřinu tohohle. Nenáviděl jsem, že jsem byl kvůli trestu sražen k něčemu takovému,

„Odcházím. Je mi jedno nějaké pouto družky nebo cokoliv jiného. Odcházím.“

Otočila se na podpatku a v tom okamžiku jsem pocítil plnou sílu její nenávisti. Srazilo mě to na kolena, rozmazalo to můj zrak a roztříštilo mé tělo. Poslední, co jsem viděl, byly ustarané tváře mých bratrů, než všechno vybledlo do temnoty.

Takhle to teď mělo být, tahle oslepující bolest, dokud mě bude nenávidět.