{Pohled Ashe}

„Přesně tak, vykuř mi p***a,“ říkám své další oběti. Chichotá se a sténá, zatímco mi ho kouří. Tahle věděla, co dělá. Zrovna v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. „Kdo je to?“ vyhrknu bez přemýšlení.

„Tady Rylee.“ Když uslyším to jméno, zamlží se mi mysl. Vzápětí jsem zpoza dveří zachytil její pach. Byl… úžasný. Voněla jako růže. Nikdy by mě nenapadlo, že vůně růží může být takhle sladká. Z její vůně mi ztvrdnul p***k a byl jsem si jistý, že si Omega myslí, že je to kvůli jejím ústům.

„Uf! Vypadni, d***o!“ vyštěkla Omega.

„Drž k***a hubu a prostě mi kuř p***a!“ odseknu jí a strčím jí hlavu zpátky dolů. Proč nikdy nedokážou poslechnout, když jim řeknu, ať nikdy nemluví. Uklidním se, opřu se a nechám Omegu dělat její práci. „Pojď dál, Rylee.“ Po chvíli se dveře otevřely a její vůně mě zasáhla jako tuna cihel. Její tvář, když uviděla, co se děje, vyjadřovala znechucení a podráždění. „Co chceš?“ ptám se a snažím se, aby mě její přítomnost nevzrušovala.

„Víš, proč jsem tady,“ řekla bez emocí. Ušklíbnu se, aby i ona pocítila, že jsem její druh. Kano se mi probouzel v mysli a nabádal mě, ať si ji přivlastním a označím ji, ale to jsem neměl v úmyslu. Hodlal jsem dotáhnout svůj plán do konce a hodlal jsem Rylee odmítnout. Ačkoli jsem to chtěl udělat hned dneska jako první věc u snídaně, věděl jsem, že kdybych to odložil, rozmyslel bych si to.

„Ty, ať už se jmenuješ jakkoliv, vypadni do p***le,“ řeknu Omeze. Šokovaně zvedla hlavu.

„Cože?“

„Slyšela jsi, vypadni.“

„Uf!“ zabručela, vyrazila ven a práskla za sebou dveřmi. Rylee se podívala na dveře a pak zpátky na mě. Sakra, byla tak nádherná. Ne, takhle nesmím přemýšlet. Musím ji odmítnout, a to rychle.

„Takže hádám, že to cítíš taky, co?“ zeptal jsem se jí, zatímco jsem se postavil, zcela nahý a v plné erekci, a narážel tak na pouto druhů. Ani nebrvou nehnula nad tím, že před ní stojím na kost nahej.

„Ano.“

„No, nerad ti kazím iluze, ale jestli jsi sem přišla s tím, že tě přijmu jako svou družku, jsi na velkém omylu.“ Jen se na mě dívala těma svýma nádhernýma hnědýma očima. Ale něco tu nehrálo, v jejích očích nebyla žádná bolest. Nebyly v nich vůbec žádné city. Nemělo by mě to trápit, ale trápí. Zapudil jsem tu myšlenku. „Já, Ashford Patterson, budoucí Alfa smečky Půlměsíce, tě tímto odmítám, Ryan Lee, jako svou družku,“ říkám a snažím se skrýt výčitky v hlase. Vzhlédla ke mně a ušklíbla se. Proč se ušklíbá?

„Děkuji,“ odpověděla.

„Cože!?“

„Děkuji,“ zopakovala. „Nemáš ponětí, jakou mi dělá radost, že mě zrovna teď odmítáš. Ušetřil jsi mě utrpení z toho, že bych k tobě byla připoutaná kvůli pitomému poutu druhů, a muk z toho, že bych musela být Lunou téhle smečky ztroskotanců, vořechů a vrahů,“ řekla s jedem v hlase. Proč necítí bolest? Proč její slova zraňují mě?

„Rylee, co to…“

„Já, Ryan Lee Duquesneová, dcera zesnulého Alfy Mitchella Jacksona Duquesnea ze smečky Stříbrného jezera, tímto přijímám tvé odmítnutí.“ Její přijetí mě zasáhlo jako rozjetý vlak. Bolest z přetržení našeho pouta mi vyrazila dech a já se svalil zpátky na postel. Ale ji to nebolelo, byla v pořádku. Byla to dcera Alfy, je Alfa pokrevně.

Cítil jsem v očích slzy, srdce se mi lámalo, a její ne. Proč jsem já ten, koho to bolí? Kano mi v hlavě žalostně zavyl. Kňučel. Můj vlk, můj Alfa vlk kňučel jako malé štěně nad ztrátou své družky. Rylee zavrtěla hlavou a odešla z mého pokoje. Byla pryč. To bylo ono, moje družka byla pryč. Chtěl jsem jí ublížit, zlomit ji, ale místo toho ona zlomila mě.

Říkal jsem ti, abys ji neodmítal! zavrčel Kano zuřivě.

Nikdy jsi neřekl, že je Alfa!

Na tom by nemělo záležet! Na její krvi a jejím postavení by nemělo záležet! Byli jsme její druh! Měli jsme ji milovat, opatrovat ji a chránit!

Než jsem mu stihl cokoli říct, odstřihl mě. Vytvořil si vlastní blok. Ani jsem nevěděl, že to náš vlčí protějšek dokáže. Snažil jsem se s ním spojit, ale nešlo to. Můj vlastní vlk mě trestal mlčením.

{Pohled Rylee}

Poté, co jsem přijala jeho odmítnutí, jsem se cítila osvobozená. Vydala jsem se zpátky do kuchyně a dala se do přípravy snídaně. Měla jsem asi deset minut zpoždění, ale to nebyl žádný velký problém. Zatímco jsem chystala snídani, cítila jsem, jak Kaleigh v koutku mé mysli kňučí.

Kaleigh, mrzí mě to.

Není to tvoje chyba, on nás odmítl první.

Ale já přijala jeho odmítnutí bez boje a vím, že ti to způsobilo bolest.

Ne tolik, jak si myslíš. Upřímně, bolí to, ale něco mi říká, že to tak mělo být.

Proč by mě měsíční bohyně spojila s takovým kreténem, jako je on?

Nevím, ale matka má své způsoby a své důvody. Uvidíme, kam nás to zavede.

Víš o tom, že po tomhle víkendu budeme odkázané samy na sebe, že? Nemůžu, ne, už tu dál nebudu žít.

Já vím. Podporuji tě.

Znovu jsem se nad její odpovědí usmála. Kaleigh byla naprosto v pohodě a bezstarostná, stejně jako já. Poté, co jsem připravila snídani a rozložila ji na ostrůvku ve formě bufetu – vajíčka, šunka, klobásky, toasty a bramborové placičky – šla jsem do svého pokoje pracovat na pozvánkách na Ashův Alfa ceremoniál, který se koná už tuto sobotu. Naštěstí už byly pozvánky hotové, musela jsem jen vypsat všechna jména zvaných smeček a rozeslat je vlkodlačí mezipoštou.

Když jsem s tím skončila, vrátila jsem se do kuchyně, a jakmile jsem to udělala, všichni se otočili a zírali na mě. Spatřila jsem Ashe a jeho oči byly plné bolesti. Dobře, pomyslela jsem si. Myslel si, že mě jeho odmítnutí zraní, ale nakonec se mu to vymstilo a já si byla víc než jistá, že mé prohlášení coby dcery Alfy byla tou největší potupnou fackou do tváře, jakou mohl dostat.

„Rylee,“ zavolal Eric. Zhluboka jsem si povzdechla a došla k němu.

„Ano?“

„Rozeslala jsi ty pozvánky?“

„Zrovna jsem skončila, všechny smečky by je měly obdržet během následujících 24 hodin,“ odpověděla jsem co nejupřímněji.

„Dobře, protože máš narozeniny a zatím jsi nic nezkazila, klidně si dej od všeho jednu porci.“

„Děkuji,“ odpověděla jsem upřímně. Aspoň že nebudu o svých narozeninách hladovět. Šla jsem k ostrůvku a vzala si talíř. Byl to sice malý dětský talíř, ale stačil. Dala jsem si jednu naběračku vajíček, jednu klobásovou placičku, plátek šunky, jednu naběračku bramborových placiček a vzala si jednu balenou vodu. Vrátila jsem se do pokoje a v klidu snědla svou snídani. Už teď jsem věděla, že to bude moje jediné dnešní jídlo, takže jsem si řekla, že se ho pokusím co nejlépe vychutnat.

Ze všeho jsem si brala jen malé kousky a každé sousto jsem přežvýkala alespoň patnáctkrát nebo dvacetkrát, abych se pokusila protáhnout to na co nejdéle. Díky tomu se mi nějak zdálo, že jsem toho měla víc než ve skutečnosti. Zatímco jsem jedla, neubránila jsem se slzám, které se mi nahrnuly do očí. Byla jsem tady, z mých osmnáctých narozenin uběhlo teprve osm hodin, a můj druh už mě stihl odmítnout. Představa, že budu mít druha, který by mě miloval, opatroval a chránil, byla teď ta tam. Nezbylo mi nic jiného, než se smířit se svým osudem, že po sobotní noci se ze mě oficiálně stane odpadlík.

O tři dny později

„Kliď se mi z cesty!“ zaječela Ashova sestra Emma a strčila mě na zem. Bylo jí 22 let a sama byla bez druha, takže se chovala jako ještě větší d***a než obvykle. Popravdě řečeno, už ani nežila ve smečkovém domě, bydlela sama v jednom z malých domků na území smečky. Byla tu jen kvůli ceremoniálu, a to ani ne proto, že by chtěla pogratulovat Ashovi, doufala, že potká svého druha. Rychle se rozkřiklo, že několik Alfů a Betů, kteří se měli zúčastnit, je také bez družky. Nespárované vlčice v téhle smečce už prakticky plánovaly své budoucí svatby a ceremoniály na Lunu. Z těch jejich směšných představ se mi dělalo zle.

Kromě nespárovaných Alfů a Betů prý ti, kteří už družku měli a byli starší, brali s sebou některé ze svých nespárovaných dcer, aby zjistili, jestli by se nemohly stát družkou pro Ashe. Ani v nejmenším netušili, že Ash už družku měl a odmítl ji. Mě. Bude docela zábavné sledovat, jak všichni odcházejí s úplně prázdnýma rukama. Ačkoli, kdo ví, možná mu měsíční bohyně dá druhou šanci a ta bude úplně stejná osina v zadku jako Ash. Za tu podívanou bych si snad i zaplatila.

Zvedla jsem se z podlahy a prostě od ní odešla. Nechtěla jsem poslouchat její kňourání a ječivé výkřiky celou noc. Vrátila jsem se do kuchyně a dokončovala přípravu jídla na ceremoniál. Dostávala jsem z******ou migrénu z toho neustálého ječivého pokřikování „jdi pryč“ od ostatních Omeg v domě a ječivého pokřikování „dej se do práce“ od Nicole. Tajně jsem doufala, že během ceremoniálu budu moct sedět ve svém pokoji, ale už teď mi bylo jasné, že to se nestane. Budu nucena obsluhovat dav čítající bezmála 400 lidí.

Jen jednu další noc těchhle sraček. Pomyslela jsem si. Jo, už jen jednu noc.

{Pohled Neznámého}

Seděl jsem na zadním sedadle auta a můj Beta Kendrick seděl za volantem. Byli jsme na cestě na území smečky Půlměsíce, abychom se zúčastnili předání titulu Alfy Ericovu synovi, Ashovi. Říkal jsem si, kdy se ten malej spratek konečně stane Alfou. Z duše jsem tuhle smečku nenáviděl, ale vyloženě rivalové jsme nebyli. Zatím. Způsob, jakým Eric vedl svou smečku, byl k smíchu. Zacházel se členy své smečky jako s h****m a jeho děti byli jen rozmazlení spratci.

Nemohl jsem se dočkat, až si je připíšu na seznam našich nepřátel. Jakmile bude předání titulu Alfy dokončeno, smlouva, kterou měl můj otec s Ericem, skončí, a já budu moct porušit pakt o neutralitě, který jsme s nimi měli. Nechtěl jsem mít nic společného se smečkou, která kvůli moci a penězům vraždila jiné smečky. Poslední smečka, kterou převzal, byla prý smečka Stříbrného jezera, a to před něco málo více než osmi lety. Zrovna v té době jsem převzal roli Alfy své smečky a ta zpráva se šířila rychlostí blesku.

Můj otec litoval, že s nimi pakt o neutralitě uzavřel, ale udělal to proto, že jsme tehdy byli slabší smečka a já ještě nebyl dost starý na to, abych vedení převzal. Když jsem to ale udělal, zvětšil jsem naši smečku na téměř trojnásobek její původní velikosti. A udělal jsem to tím správným způsobem. Uzavíráním spojenectví, přijímáním nenásilných odpadlíků, kteří se neměli kam jinam obrátit, a výcvikem mužů i žen naší smečky na bojovníky, stopaře a lovce. Teď jsem byl Alfou největší smečky ve střední části Spojených států a mé jméno znali všichni vlci.

„Hej, vrať se na zem a vylez z toho zpropadenýho auta,“ řekl Kendrick a vytrhl mě z mých myšlenek.

„Jdi do p***le, Kendricku,“ zamumlal jsem, když jsem vystupoval z auta. I když byl Kendrick můj Beta a můj nejlepší přítel, občas dokázal být pořádnej kretén. Někdy jsem si říkal, jestli jsem neudělal chybu, když jsem z něj udělal svého Betu.

{Pohled Rylee}

Zatímco jsem pobíhala kolem a dávala do pořádku přípravy na poslední chvíli, lidé pobíhali po smečkovém domě jako bezhlavé slepice. Alfové a Betové z ostatních smeček začínali přijíždět a všichni nespárovaní vlci z toho šíleli. Měl to být sice ceremoniál, při kterém Ash získá svůj titul Alfy od Erica, ale to nikoho vlastně nezajímalo. Chtěli, aby to celé bylo jen a jen o nich. Dokonce i jeho vlastní sestře bylo úplně ukradené, že se z jejího bratra stává nový Alfa.

Kousek po kousku se malé hloučky hostů a členů smečky usazovaly na zahradě za domem, aby mohl ceremoniál začít. Roznášela jsem pití ke stolům a schytávala od členů smečky víc než dost znechucených pohledů. Nedělala jsem vůbec nic jiného než svou práci, ale i tak měli potřebu si mě opovržlivě měřit. To je fuk, ještě pár hodin a s touhle s****ou budu mít nadobro pokoj.

„Hej, na Omegu jsi docela kost,“ řekl někdo, koho jsem neznala. Cítila jsem z něj, že má nějaké postavení, ale nebyl to Alfa. Možná Beta.

„Děkuju?“ pronesla jsem s nejistotou.

„Kdy ti končí šichta? Rád bych ten tvůj sladkej zadeček ojel,“ řekl a snažil se potlačit smích.

„Promiňte, ale jsem nezletilá a pochybuju, že byste chtěl dostat nálepku pedofila,“ lžu mu přímo do očí. Naliju mu víno a odcházím. Slyším, jak něco nespokojeně mručí při pomyšlení, že vyjel po nezletilé. Na vysoce postaveného vlka byl dost hloupej. Už jen z mého pachu muselo být jasné, že nezletilá nejsem. Chlapi jsou hlupáci. Nemohla jsem se dočkat, až odsud vypadnu. Už jen pár hodin.

Když ceremoniál začal, Eric, Ash a jeden stařešina stáli na vyvýšeném pódiu. Eric se vzdal svého titulu Alfy a předal ho Ashovi. Stařešina pak pronesl takovou tu celou řeč o tom, že Ash má být tím nejlepším Alfou, jakým dokáže být, aby byl spravedlivý, čestný, milující, a bla bla bla. Stařešina řízl Ashe do dlaně, aby z ní stekla krev do zlatého kalichu. Poté, co byl Ash oficiálně prohlášen Alfou, se mohli všichni volně bavit a pustit se do jídla. To bylo pro mě znamení, abych se vytratila a schovala se u sebe v pokoji.

Když jsem se kradla pryč ze zahrady a procházela obývacím pokojem, ucítila jsem, jak mě někdo popadl za paži a otočil čelem k sobě. Než jsem vůbec stihla zjistit, kdo to je, ucítila jsem ostrou bolest na tváři. Bylo to tak nečekané a síla toho úderu byla tak obrovská, že jsem upadla na zem. Když se mi po chvíli podařilo přimět mozek, aby zaostřil, vzhlédla jsem a uviděla Emmu.

„Co to k***a?“ bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat.

„Ty podlá malá d***o! Snažíš se mě snad otrávit?!“ zaječela.

„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se z podlahy.

„V enchiladas je sýr! Moc dobře víš, že mám intoleranci na laktózu!“ Vážně? Dává mi za vinu, že je v enchiladas sýr?

„Děláš si ze mě k***a srandu? Já to menu nesestavovala, Emmo, dělala ho tvoje máma!“ vyprskla jsem. „A seš z*****ej i***t!“

„COŽE?!“ zaječela.

„Enchiladas se dělají se sýrem; je to součást receptu. Najdi si to na Googlu,“ zvedla jsem se na nohy.

„Fakt, že to nevíš, z tebe dělá ještě větší husu, než na jakou vypadáš.“ Její výraz byl k nezaplacení. Bylo mi naprosto jasné, že nakonec dostanu nakládačku, ale provokovat ji byla docela zábava. „A nikdo tě nenutil, abys je žrala, ty blbá k***o.“ Za tenhle poslední komentář jsem schytala další facku, ale tentokrát od Nicole.

„Jak se opovažuješ takhle mluvit s mou dcerou?!“ zavrčela. Vlastně to ani nebylo zavrčení; znělo to spíš jako zachrochtání nebo říhnutí.

„Mami, říkala, že ty jsi nařídila udělat ty sýrové enchiladas,“ řekla Emma.

„To ano.“

„Mami! Mám intoleranci na laktózu!“

„Rylee! Proč jsi mi nepřipomněla, že má Emma intoleranci na laktózu?!“

„Není to moje z*****á povinnost ti připomínat, na co je tvoje dítě alergické nebo co nesnese. Jestli si ani tohle nedokážeš zapamatovat, tak jsi jedna ubohá omluva matky.“ Já a moje velká pusa jsme mi vysloužily facku, ne jednu, ne dvě, ale rovnou tři. Třetí facka mě znovu srazila na zem a vzápětí jsem ucítila kopanec do břicha, který mi vyrazil dech.

„Už nikdy!“ Kopanec. „Nikdy!“ Rána pěstí do obličeje. „Nikdy!“ Další facka. „Nikdy!“ Kopanec do hrudi. „Na mě takhle nemluv!“ zaječela Nicole svým vysokým myším hláskem a kopla mě do obličeje bříškem chodidla.

„Jdi do p***le,“ zamumlala jsem. Ano, nevěděla jsem, kdy raději zůstat ležet. Tak mě klidně zažalujte. Viděla jsem, jak se její noha znovu blíží k mému obličeji, když tu celým domem otřásl ohlušující řev a zarazil ji v pohybu. Netušila jsem, co to bylo ani kdo to byl, ale část mě byla zkrátka jen ráda, že se to stalo. Cítila jsem, jak upadám do bezvědomí a zase se z něj probírám, když mé smysly zaplavila slabá vůně svěžího deště. Pak jsem uslyšela velmi uklidňující, a přesto velmi nasraný hlas:

„VYPADNĚTE DO P****E OD MOJÍ DRUŽKY!!!“

Řekl snad, družky?