Najednou jsem cítila, jak se mé tělo začíná zpomalovat a mé očekávání rostlo. Mé tělo prorazilo skrz několik stromů a vynořilo se na louce s nádhernými červenými a žlutými tulipány. Nevěděla jsem, že tu jsou tulipány. Pak jsem ucítila vodu a šla jsem, dokud vůně nezesílila a neobjevil se překrásný vodopád. Voda stékala dolů do malého jezírka s křišťálově čistou vodou. Plavaly tam ryby, které jsem nedokázala pojmenovat, aniž by si všímaly mé přítomnosti. Sehnu se a prohrábnu vodu prsty, když vtom mě do nosu udeří jiná vůně, ale tahle je jiná. Moje smysly naplní vůně santalového dřeva a levandule a ta vůně je stále silnější. Vstanu a zavřu oči a pak cítím, jak moje tělo pomalu začíná vůni následovat. Udělám jen pár kroků, než narazím do tvrdé zdi. Natáhnu ruce a dotknu se zdi, ale je teplá a pohybuje se, takže otevřu oči, abych zjistila, že to není zeď, nýbrž něčí hruď. Jak pomalu zvedám oči od jeho hrudi, narazím na pár nádherných šedých očí, které zírají zpět do mých zeleno-oříškových. Ve stejnou chvíli z našich úst vyjde slovo „Druh“ a on mě popadne a líbá, dokud se nemusíme zastavit, abychom se nadechli. Už jsem našla svého druha. Nemůžu tomu uvěřit. Počkat. Jak je to možné, když ještě nemám svou vlčici? Přece nemůžete najít svého druha, dokud nemáte svou vlčici. Nedává to smysl.

Vezme mě za ruku, dovede nás k jezeru a my si sedneme do trávy. Sedím velmi blízko něj, takže se trochu posunu dozadu, abych si mohla prohlédnout celou jeho postavu. Ten muž by zahanbil i bohy, a to nepřeháním. Musí měřit tak metr pětadevadesát, má kudrnaté černé vlasy, které mu sahají po ramena, karamelovou barvu pleti, svalnaté a vypracované nohy a stehna, paže, které vypadají, že by dokázaly skolit medvěda, břišní svaly jako valchu a hruď tvrdou jako kámen, přesto na dotek tak jemnou. Ty uhrančivé šedé oči na mě s láskou hledí a já se můžu jen usmívat. Natáhne ruku a chytne mě za tvář a já se do jeho dlaně opřu, zatímco jeho vůně mi plní chřípí. Ach, nemůžu se té vůně nabažit. Kdybych měla zrovna teď zemřít, zemřela bych s tou nejlahodnější vůní v nose a tím nejvíc sexy mužem před očima.

Přitáhne si mě blíž k sobě, jak začíná foukat vítr, a já se v životě necítila tak teple a v bezpečí. Mohla bych v jeho náručí klidně usnout. Začneme si navzájem klást otázky a lépe se poznávat. Líbáme se a to přechází v naprostou mazlící smršť s dotyky rukou a ochutnáváním jazyků.

Nějakým způsobem skončím na zádech a on je nade mnou se svými koleny mezi mýma nohama a rukama z obou stran mé hlavy, ale neopírá se o mě plnou vahou, když se nakloní a jemně mi políbí rty, pak linii čelisti a postupuje na můj krk. Unikají mi tiché steny a já podvědomě ovinuji ruce a nohy kolem něj a přitahuji si ho blíž. Dál mi líbá a saje krk a já prostě vím, že tam bude cucflek, ale je mi to jedno. Jeho zuby se jemně otřou o místo, kam přijde jeho značka, a to mi pošle mráz po zádech. Není to ten nepříjemný mráz, ale takový, který mě přiměje trochu hlasitěji zasténat a skrčit prsty u nohou. Slyším, jak se trochu uchechtne, než pokračuje ve svém útoku na můj krk. Tentokrát se zuby mého krku jen neotřou, ale místo toho cítím, jak se do něj zaboří. Je v tom trocha bolesti, ale když se odtáhne a olízne mi krk, aby ránu zacelil, rozkoš se vrací.

Můj mozek konečně pobere, co se stalo, a mé oči prudce vzhlédnou, aby se na něj podívaly. „Tos mě zrovna označil? Nemůžu uvěřit, že jsem tě to nechala udělat. Vždyť se sotva známe. Ach, do háje! Co jsem to udělala? Moji rodiče mě zabijí a tebe nejspíš taky.“ Jen se na mě s pobaveným výrazem ve tváři podívá a pak se rozesměje. Ten zvuk je tak nádherný, že mě na vteřinu přiměje zapomenout na to, proč jsem propadla panice. „Ach, moje milá Freyo, neoznačil jsem tě úplně. Druh značky, kterou jsem na tobě nechal, slouží k tomu, abych tě mohl najít, kdyby se náhodou někdy něco stalo před tvými osmnáctými narozeninami. Ber to jako sledovací zařízení pro případ nouze. Nikdo ho neuvidí, dokonce ani ty, ale pokud se někdy ocitneš v nebezpečí, pošle se mi jako tvému druhovi jakýsi signál a také mi to umožní tě lokalizovat, pokud nebude k dispozici žádná pachová stopa, kterou bych mohl následovat. Zmizí to, jakmile budeme označeni a spárováni, a nahradí se to silnějším lokátorem, který bude fungovat obousměrně, a samozřejmě naším vlastním telepatickým spojením. Má lásko, dlouho jsem čekal, až budu moci být s tebou, a teď, když jsem tě našel, už tě neztratím. Zdrželi jsme se tu déle, než jsem plánoval, takže je načase, abys teď vyrazila domů, má lásko.“

„Nikdy jsi mi neřekl své jméno, a přesto znáš to mé.“

„Neptala ses, ale jmenuji se Alexander Trudeaux. Můžeš mi říkat Alex.“ Mrkne na mě a usměje se. Vyslovím jeho jméno tiše, zkouším si ho na jazyku. Jak může někdo milovat jméno? Zní to skoro tak dobře jako mé jméno, když ho vysloví on.

„Proč nemůžeš jít se mnou zpátky do mé smečky? Nechci být bez tebe, když jsem tě zrovna našla.“

„Bohužel ještě nenadešel čas, abychom byli spolu, ale ten čas se blíží rychleji, než si myslíš. Až získáš svou vlčici, přijdu si pro tebe.“ Přitiskne si mě k hrudi a pevně mě obejme, jako by se bál mě pustit, a pak mě chytne za bradu, nakloní mi hlavu nahoru a zahledí se mi do očí. Cítím, jak se mi při pomyšlení na to, že ho musím opustit, derou do očí slzy, ale dokážu zabránit tomu, aby mi nějaká ukápla, když se nakloní a jemně mě políbí na rty. Tento polibek netrval dlouho, ale přesto byl stejně lahodný jako ty předchozí.