Vešla jsem do tělocvičny, zamířila rovnou k boxovacímu pytli a začala do něj bušit vším, co ve mně bylo. Bylo ve mně tolik potlačovaného vzteku, že jsem ten boxovací pytel málem úplně srazila z háku. Někdo vešel a chytil mi ten pytel, abych do něj mohla dál mlátit, a já jen zamumlala „děkuju“, aniž bych si všimla, kdo to je, dokud jsem neucítila jeho pach a můj vztek nevzplál ještě víc. „Co tady děláš, Zachu?“

Kapitola 2

Pohled Alexandera

„Alfo, musíš čekat už jen tři měsíce, a to nic není ve srovnání s tím, jak dlouho jsi na ni už čekal. Nemůžeš se prostě pokusit do té doby ovládnout?“ Můj Beta a nejlepší přítel se mi snažil domluvit, zatímco jsem svůj pokoj prakticky rozebíral na kusy. Od toho snového putování s mou družkou nemám zrovna nejlepší náladu. Už tak je dost hrozné, že jsem si myslel, že neexistuje, protože mi věřte, hledal jsem všude celé století a nenašel ji, ale teď, když jsem ji našel, podle proroctví musím počkat, dokud jí nebude osmnáct nebo dokud se nepromění ve vlčici (podle toho, co nastane dřív), než se jí budu moci osobně představit. To celé je kvůli něčemu, co udělal můj prapředek v desátém koleni a co urazilo Měsíční bohyni.

„Snažím se, ale to naše putování sny ve mně jen probudilo touhu být s ní ještě dřív. Šílené na tom je, že si myslím, že ona ani neví, co dělá.“

„Počkej chvíli. Myslel jsem, že to snové putování s ní jsi inicioval ty, ale teď mi říkáš, že to udělala ona?“ Podíval jsem se na něj a on se tvářil zamyšleně. Doslova jsem viděl, jak mu to v hlavě šrotuje.

„Ano. Na co myslíš?“

„No, myslel jsem, že tuhle schopnost mají jen Lykani, ale zdá se, že tvá družka ji má taky. Jsi si jistý, že je to obyčejná měňavkyně?“

„Hmm, když už to zmiňuješ, kromě té schopnosti snového putování na ní bylo něco, co nedokážu vysvětlit. Většinou to byl jen pocit, ale myslel jsem, že je to jen tím naším poutem.“

„Zdá se, že je v ní víc, než jsme si mysleli. Pokud je skutečně Lykanka, pak bys možná měl udělat plány, abys jí byl velmi blízko, až jí bude osmnáct. Viděl jsi už barvu její vlčice?“

„Ne, její vlčici jsem ještě neviděl a ona neviděla mého vlka ani lykanskou podobu. Možná máš pravdu s tím, abych byl na její narozeniny nablízku.“ Jak tak přecházím po místnosti, napadá mě jedna myšlenka, která může být trochu riskantní, ale nezbytná. „Uspořádáme tady v paláci Namlouvací ples. Všichni měňavci a Lykani jsou zváni, ať už s družkou, nebo bez, ale hlavně to bude proto, abych jí byl na její narozeniny nablízku.“

„Alexi, řekl jsi jí, že jsi král a Lykan?“

„Ne, neřekl. Chci, aby se rozhodla být se mnou na základě mé osobnosti a ne mého postavení. Je to alfa samice a z toho rozhovoru, který jsme spolu měli, můžu říct, že se k ničemu nenechá nutit. To podle mě dělá skvělou královnu a družku.“ Na tváři se mi objeví malý úsměv, když na svou družku pomyslím. Toto čekání je nutné, ale trýznivé. Udělal jsem na ní jen lokační znamení, ale to, co jsem doopravdy chtěl udělat, bylo označit si ji a přijmout ji za družku přímo tam a tehdy, ale věděl jsem, že nemůžu, ačkoli jsem věděl, že ona by mi to dovolila.

„Tu noc budeme muset mít ve službě naše nejlepší stráže, jak na hradě, tak po celém obvodu.“

„Zařiď rozvrh hlídek a stráží během plesu a také promluv s kuchařkou o přípravě hostiny a výzdobě. Může si najmout, koho potřebuje, aby to zvládla, ale chci, aby na všechno dohlížela. Také se ujisti, že na pozvánkách bude uvedeno pouze to, že pozvání je od krále, a ne mé jméno. Zná mě jen křestním jménem a nic víc. Datum by mělo být den před jejími narozeninami, abychom o půlnoci mohli být spolu.“

„Zařídím to, Vaše Veličenstvo. Eh, Alexi, uvědomuješ si, že pokud je skutečně Lykanka, bude to o důvod víc, abychom se ujistili, že je chráněna. Alfa samice jsou už tak vzácné, ale alfa lykanská samice je ještě vzácnější, a když k tomu přidáš fakt, že umí putovat sny, dělá to z ní trojnásobnou hrozbu. Tvoji nepřátelé se ji s největší pravděpodobností pokusí v nejlepším případě nárokovat pro sebe nebo unést, v horším případě zabít.“

„Přemýšlel jsem o tom, a to je další důvod, proč ji chci mít na její narozeniny raději tady. Tohle je pro ni to nejbezpečnější místo, až svět zjistí, že je moje družka a jejich královna Luna.“

Po prodiskutování několika dalších detailů zamířím dolů do své pracovny, abych pracoval, zatímco on odchází a vyřizuje seznam úkolů ohledně Namlouvacího plesu, které jsem mu dal na starost. Než vejdu do pracovny, udeří mě do nosu povědomý pach a ze zvyku zatnu zuby. Tahle žena snad touží po smrti. Kolika způsoby jí musím říct, že s ní nechci mít nic společného, než to pochopí? Věří, že jen proto, že moji i její rodiče jsou blízcí přátelé, je nám souzeno být spolu, i když jsme oba dosáhli dospělosti už před více než stoletím a nikdy jsme neucítili přitažlivost pouta druhů. Byl jsem obzvlášť vděčný, že nejsme druhové, protože nejenže je otravná, ale je to i naprostá děvka a prahne po moci. Žádná z těchto vlastností by z ní neudělala dobrou Lunu ani královnu, natož obojí.

Několikrát se zhluboka nadechnu, abych uklidnil svého vlka i sebe, otočím klikou a vejdu do své pracovny. Sedí na mém stole ve velmi krátkých modrých šatech, které jsou tak těsné, že bezpečně poznám, že pod nimi nemá žádné spodní prádlo, na nohou má sladěné modré podpatky a překřížené nohy. Dívám se přes ni na svůj stůl, na kterém je teď naprostý nepořádek, a to mě štve ještě víc, protože teď budu muset všechny ty papíry znovu uspořádat, než budu moct začít na čemkoli pracovat.

Zůstat v klidu začíná být těžší a těžší, čím déle tu stojím. Musím ji odtud dostat.

„Michelle, co děláš v mojí pracovně a proč sedíš na mém stole?“

„Ale no tak, nebuď takový, Alexi. Přišla jsem tě navštívit a zjistit, jestli bys se mnou třeba nechtěl jít na snídani.“ Promnu si kořen nosu a zhluboka se nadechnu.

„Pro tebe jsem Alfa a ne, nechci s tebou nikam chodit. Mám hromadu práce, kterou musím dodělat, a už jsem snídal. Navíc mi teď práce zabere víc času díky nepořádku, který jsi mi udělala na stole.“ Cítím, jak ve mně stoupá vztek. Zvuk jejího hlasu mě k smrti vytáčí, stejně jako její pokusy přesvědčit mě, abych si s ní vyrazil na jídlo, a další věci. Kéž by ten Namlouvací ples přišel co nejdříve.

„Alexi, proč se takhle chováš? Myslím tím, že ani jeden z nás nenašel svého druha, takže nevidím důvod, proč bychom nemohli být prostě spolu. Naši rodiče by byli šťastní, kdybychom se dali dohromady, a já vím, že by nám to jako králi a královně skvěle ladilo.“ Z hrudi se mi vydere tiché zavrčení a vidím, jak se v její tváři objeví vyděšený výraz.

„Budeš mě oslovovat Alfo nebo Vaše Veličenstvo! Tohle je tvoje poslední varování. A teď mi řekni, byli by naši rodiče šťastní, nebo bys byla šťastná ty, kdybychom měli být spolu? Dovol mi ujasnit ti jednu věc, ty a já spolu nikdy nebudeme král a královna. Budu dál vládnout sám, dokud nenajdu svou družku, nebo dokud ona nenajde mě. Žádné náhražky nebudou.“ Můj vztek prosakuje do mých slov. Opravdu bych ji nejradši popadl a vyhodil ji odtud po zadku, ale kdybych se jí dotkl, vím, že bych pravděpodobně udělal víc než to, takže se telepaticky spojím se svým Betou.

„Davide, potřebuju, abys přišel do mé pracovny se dvěma strážemi a vyvedl Michelle ven, než jí utrhnu hlavu z ramen.“

„Už jsem na cestě, Alfo.“