Cítím, jak na mě zírá, a přejdu si stoupnout za svůj stůl.

„Michelle, musíš odejít a už se sem nikdy nevracej, pokud si tě nepředvolám. Vrať se do domu svých rodičů. Už tu na hradě nejsi bez svolení vítána.“ Sednu si do křesla, začnu si organizovat papíry a vzhlédnu, abych viděl, jak mě propichuje pohledem. Její oči zčernaly, čímž mi dává najevo přítomnost své vlčice. Jen se na ni ušklíbnu, pak sklopím zrak a z mých rtů unikne tiché uchechtnutí. „Navrhuji, abys svou vlčici ovládla, než to udělám za tebe. Nedovol, aby ti to, že se známe, dalo zapomenout, kým pro tebe jsem.“

Čím dál víc děkuji bohyni, že jsem si s ní nikdy nic nezačal. Neřeknu, že jsem panic, i když prvních několik desetiletí jsem jím zůstal. Byl jsem pevně odhodlaný počkat na svou družku, ale po tom, co jsem ji hledal celou věčnost a stále nenacházel, mě přemohla samota a deprese. V jednu chvíli jsem to celé málem vzdal a chtěl vládnout sám, bez družky.

Stále se na mě dívá s tím samým vztekem zapsaným ve tváři a já se pomalu narovnám do celé své výšky. „KLEKNI!“ Promluvím hlasitým, velitelským tónem a sleduji, jak se s třesem kácí na kolena. „Zapomínáš se, Michelle, tak mi dovol připomenout ti, kdo jsem. Jsem Alfa Alexander Trudeaux, král všech Lykanů a vlčích měňavců. Dám ti jedno varování, a to pouze jedno varování, Michelle. Jestli se někdy pokusíš o jakoukoliv lest, aby ses dostala ke mně, a tím myslím naprosto jakoukoliv, nejenže tě vykážu z království, ale také ti zabráním v tom, aby ses kdy mohla připojit k jakékoli jiné smečce. Vyjádřil jsem se jasně?“ Její vlčice zakňučela a na znamení podřízenosti mi ukázala krk.

„Ano, Alfo. Už se to nestane.“

„Dobře. A teď, jestli mě omluvíš, mám práci.“

Zatímco se posadím za stůl, dám signál svému Betovi a strážci, aby ji vyvedli z mých prostor. Při pohledu dolů na tu horu práce, co mám před sebou, si frustrovaně povzdechnu a zavrtím hlavou, když mě něco napadne. Telepaticky se spojím se svým Betou a řeknu mu, ať zajistí, aby všichni věděli, že sem nesmí přijít bez mého předchozího svolení, a pak rychle pošlu zprávu jí, svým rodičům a jejím rodičům, kde jim sdělím to samé. Vím, že dostanu spoustu zpráv a hovorů s otázkami, co se děje, ale na to teď nemám čas. S vědomím, že mě budou bombardovat hovory a zprávami, posílám další textovku s tím, že se sejdeme všichni v neděli na večeři a promluvíme si. Její rodiče mi odepsali s dotazem, zda mají vzít Michelle s sebou, a já jim odepsal „ano“, než jsem jim sdělil, že se musím vrátit k práci. Jakmile skončím, vrátím se k uspořádání papírů, abych mohl začít pracovat. „Měsíční bohyně, prosím, ať prostě přežiju těchhle pár příštích měsíců.“

Pohled Freyi

„Co tady děláš, Zachu?“ Dneska jsem opravdu neměla náladu na další jeho hlouposti.

„Viděl jsem tě odcházet z cvičiště a napadlo mě, že je to dobrá chvíle promluvit si s tebou o samotě.“

„Promluvit si o čem? Všechno, co bylo potřeba říct, se řeklo už ráno.“ Povzdechnu si a vyrazím směrem k tribunám, přičemž slyším, jak mě následuje. Oba se posadíme a já vidím, jak se ošívá a prohrabuje si vlasy, což dělá, když je nervózní. „Zachu, prostě mi řekni, o co jde, ať se můžu vrátit k tréninku.“

„No, vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli jsi myslela vážně to, co jsi řekla o tom, že bys mě odmítla, kdybych byl tvůj druh?“ Ach bože, už zase tohle téma.

„Mám pro tebe ještě lepší otázku. Myslíš si, že s tím, jak se chováš, jsi pro mě, nebo pro kohokoli jiného, vhodným druhem? Zachu, pořád se motáš kolem mého bratra a máš z tebe nakonec být jeho Beta, až to převezme, a přesto nevidím žádné známky toho, že bys dospěl. Proč bych měla chtít někoho, kdo dělá zvrhlé a jiné nevhodné poznámky a gesta na adresu žen a kdo se vyspal snad s každou dostupnou vlčicí v naší smečce i mimo ni? Říkej mi, že jsem blázen, ale nijak zvlášť se nehrnu do toho být s někým, kdo se nenamáhal si to nechat pro mě, nebo jsi mohl být alespoň natolik ohleduplný, abys měl sex jen s jednou nebo dvěma, když jsi s nimi byl ve vztahu. Zastavil ses vůbec někdy a zamyslel ses nad tím, jak se tvá družka bude cítit, až tě konečně najde?“ Jak mluvím, cítím, že část mého vzteku mizí, když mu pohlédnu do tváře. Poznávám, že to, co říkám, ho nikdy nenapadlo, a teď cítí vinu.

„Freyo, pamatuješ si, jaké to pro mě bylo na základní škole? Všechny děti si na mě dovolovaly, protože jsem byl menší než ostatní v mém věku, ačkoli mi v žilách koluje krev Bety, tedy dokud jsem nepotkal tvého bratra. Donutil ostatní děti, aby mě nechaly na pokoji, a stal se mým nejlepším přítelem. Chodil jsem si s ním do sídla smečky hrát a on mě představil svým dalším kamarádům. Můj život se pak změnil, ale přiznávám, že jsem v sobě choval zášť vůči těm dětem. Nikdy jsem nechápal, proč nedokázaly vidět to, co ve mně viděl tvůj bratr. Postupně jsem rostl a sílil, protože mám krev Bety, a hádám, že jsem se jim pomstil. Kluky jsem docela slušně zmlátil na tréninku, a na holkách jsem se pomstil v ložnici a jakmile jsem s nimi skončil, už o mně v životě neslyšely. Jsou navždy uvězněny v tom, že jejich druh nikdy nebude jejich prvním a že jsem je nikdy nechtěl k ničemu jinému než na sex. Ve tvých očích, a teď i v mých, vím, že to vypadá špatně, ale předtím jsem to tak neviděl. Viděl jsem jen to, že to vracím těm, kteří se ke mně chovali jako k odpadu.“

Zatímco mluvil, začala jsem si vybavovat dobu, o které mluvil, a docela jsem dokázala pochopit, proč je takový, jaký je, ale to mu stále nedávalo právo dělat jim to. V obličeji se mu zračila bolest a vina a ten zbytek vzteku, který ve mně zůstal, mě začal pomalu opouštět. S povzdechem jsem se na něj podívala a pak sklonila hlavu, abych si utřídila myšlenky.