Přestože byla pod silnými sedativy, Lori se neprobudila vůbec odpočatá. A bolelo ji úplně celé tělo. Jako čert.

Měla taky noční můry. Plačící dítě, zavinuté dítě v postýlce, které plakalo a plakalo. A kdykoliv se k němu snažila natáhnout ruku, připadalo jí, že se od ní dítě vzdaluje.

Druhého dne ráno se necítila lépe, bylo jí pořád stejně mizerně. Stále žádné návštěvy. Jen telefonát a textová zpráva od její kolegyně Birdie, která se ptala, kdy se vrátí do práce.

Nedala jí řádně vědět, proč do práce nepřišla. Později napíše svému šéfovi, aby ho informovala.

Fuj. Uvnitř se cítila strašně. Opravdu strašně.

A co víc, měla nový problém: svá prsa. Byla obrovská a tvrdá jako kámen. Dotkla se jich a zašklebila se bolestí.

Ta bolest, kterou cítila, byla nepředstavitelná.

Sestra vešla dovnitř s jejím podnosem se snídaní. Divné, nepamatovala si, že by předchozí večer něco jedla. Šla snad spát hladová?

Jak dlouho byla pod těmi sedativy?!

"Dobré ráno, Lori. Jak se cítíte?"

Lori pokrčila rameny.

"Cítím se ještě hůř. Prsa mě tak strašně bolí."

Řekla, zatímco se natahovala po podnosu. Měla obrovský hlad.

Byl tam čokoládový pudink, zelené fazolky a míchaná vajíčka.

"Ach, to se stává! Je mi to líto, ale několik dní vás budou opravdu hodně bolet."

"Cože? Proč?"

Zeptala se a sestra si povzdechla.

"No, vaše tělo se už připravilo na dítě, takže laktujete."

"Ale já žádné dítě nemám. Přišla jsem o něj."

Řekla Lori hořce a zabodla plastovou vidličku do zelených fazolek, útočíc na ně se zuřivostí.

"Ano. Vím, že ano. A je to opravdu hrozná věc."

Její hlas zněl soucitně, ale Lori si byla jistá, že tahle žena by nikdy nedokázala pochopit rozsah bolesti, kterou právě prochází.

"Mohu vám nabídnout lepší řešení na vaše bolavá prsa, pokud budete chtít."

Řekla sestra a s nadějí se na ni podívala.

"Jaké?"

"Je tu na patře jedno dítě. Holčička se narodila přesně ve stejnou dobu jako vaše dítě, naneštěstí její matka to nepřežila. Proplakala celou noc. Krmili jsme ji umělou výživou, ale moc ji nepřijímá. Kdybyste darovala své mléko, mohlo by jí to pomoct."

Lori tam chvíli seděla. Vzpomněla si na ten pláč ze svých snů. Snilo se jí o plačícím dítěti, nebo tam vážně nějaké dítě plakalo?

"Ano."

Řekla Lori bez váhání a sestra vykulila oči.

"Ano? Jste si jistá?"

Lori přikývla.

"Jsem si jistá."

Řekla a sestra se usmála.

"Děkuji. Vím, jak je to pro vás těžké."

Řekla a Lori si odfrkla a odvrátila pohled. Ach, to neměla sebemenší tušení.

"Vrátím se s odsávačkami a pak si rychle promluvím s rodinou té holčičky, abych je informovala."

Sestra odešla a Lori se potichu nasnídala.

O dvacet minut později se sestra vrátila s odsávačkami, přesně jak slíbila, a povídala o tom, jak otec toho dítěte okamžitě souhlasil.

Sestra odešla s jejím mlékem a něco si přitom mumlala o tom, že se mléko musí nejprve otestovat.

Lori šla znovu spát. Později se vrátil doktor, aby ji vyšetřil. Řekl jí, že jizva po císařském řezu se hojí docela dobře. Lori zamumlala něco o účtu za nemocnici a její doktor jí odpověděl, že Fullerovi účet za nemocnici uhradili.

Dobře. Protože neexistoval způsob, jak by to mohla zaplatit sama, neměla ani vindru.

Kromě toho bylo součástí dohody, že vyrovnají všechny nemocniční účty. Jen si přála, aby jí dovolili se na něj podívat předtím, než ho odvezli.

*****************

Gabriel nemocnici neopustil. Přestože ani na okamžik nezamhouřil oko, neodešel. Nedokázal snést pomyšlení, že by tu svou dceru nechal samotnou.

Zatím pro ni nevybral jméno, zčásti proto, že on a Suzie se ještě na žádném neshodli. Chtěl, aby její jméno bylo dokonalé, ať už vymyslí cokoliv, muselo to být dokonalé.

Poté, co se dítě narodilo a doktor mu řekl, že to Suzie nepřežila, v tichosti zařídil její pohřeb. Suzie neměla žádnou rodinu, nebo alespoň o žádné nevěděl.

Její jedinou rodinou byla její dcera.

Pamatoval si, jak ji poprvé držel v náručí. Okamžitě přestala plakat, když ji jemně hladil po hlavičce.

Byla tak maličká. Tak hrozně maličká, ale když se na něj podívala, když se na něj opravdu podívala, svět se zastavil.

V tu chvíli na ničem jiném nezáleželo. Gabriel tehdy věděl, že bude bojovat zuby nehty, aby ji ochránil.

Podle všech testů a ukazatelů bylo malé Cainové zdravé dítě.

Byla v pořádku, naprosto v pořádku. Doktor ho o tom mnohokrát ujišťoval, zatímco ho prosil, aby šel domů a trochu si odpočinul.

Ale proč pořád plakala! Slyšel už dost z jejího pláče na to, aby poznal ten zvuk jejího hlasu. Sestra říkala, že má hlad. Prostě má jen hlad. Umělou výživu přijímala, ale zdálo se, že jí to nestačí. Byla vyhladovělá.

Gabriel věděl, proč tomu tak je. Nebyla to jen dítě, bylo to mládě, vlkodlačí mládě. Bude nenasytná. Mláďata během růstu taková obvykle bývají. Bohužel, Suziino mléko, které by ji dokázalo zasytit, už bylo pryč.

Pryč.

Bude tu pro ni. Vždycky.

"Dobré zprávy, pane Caine."

Do soukromé čekárny, kde trávil čas, zatímco jeho dcera spala na novorozeneckém oddělení, vešla sestra.

Tato sestra za ním přišla už dřív, aby mu oznámila, že pro ni našli dárkyni. Ženu, která byla ochotná darovat své mateřské mléko.

Sestra ho ujistila, že jakmile mateřské mléko otestují, dají ho jeho dceři.

Ulevilo se mu, velmi se mu ulevilo. Nebude to stejné jako mléko od její matky, ale aspoň něco...

Byl tak hluboce zamyšlený, že si nevšiml, jak vešel jeho beta a jeho hospodyně.

"Ach, Gabrieli! Slyšela jsem ty zprávy! Je mi to tak líto!"

Řekla paní Graceová, přiběhla k němu a objala ho.

Gabriel si povzdechl a na pár vteřin se uvolnil v jejím objetí, než se odtáhl.

"Je mi to líto, Gabrieli. Hluboce líto. Suzie si tohle nezasloužila. Chtěla být matkou."

Řekl Draco.

Gabriel přikývl.

"Děkuju. Její přítomnost nám bude chybět. Její dceři už teď chybí..."

Řekl a paní Graceová se posadila vedle něj.

"A jak se daří vaší malé holčičce?"

"Je na tom dobře. Je velmi zdravá."

Paní Graceová si s povzdechem ulevila.

"Ach, díky bohyni. Mimochodem, vypadáš tak unaveně, čekali jsme, až se vrátíš domů. Proč nejdeš domů, nedáš si sprchu a neodpočineš si?"

Zeptala se a Gabriel pokrčil rameny.

"Nechci ji tu nechat samotnou. Kromě toho, zbývá už jen pár hodin a půjdeme odtud. Chceme jen vyřídit pár věcí, obzvlášť co se týká Suziina těla."

Suzie neměla žádnou rodinu, o které by věděl. Pokud nějakou měla, nikdy se o ní nezmínila.

Nezbývalo mu nic jiného, než vzít její pohřeb na starost a pohřbít ji v jejich rodinné hrobce. Tu poctu si zasloužila.

"Já vím. Ale potřebuješ si odpočinout. A za pár hodin bude úplněk. Grace tu může zůstat a dohlédnout na malou."

Gabriel si povzdechl.

Jak jen mohl zapomenout? Blížil se úplněk, všechny ty vyostřené emoce a stres, kterými procházel, udělají tento úplněk o to mnohem horším.

Draco měl pravdu.

Přikývl.

"Fajn. Nechám tě to tu na povel, Grace. Půjdu si promluvit s doktorem."

Řekl, vstal a odešel z čekárny.

**O dva dny později.**

.

Dostala svolení k odchodu. Mohla odejít, i když ji pořád všechno bolelo.

Setkala se s ženou jménem Grace Milerová. Zdálo se, že to je pečovatelka té malé holčičky, jež přišla o matku.

Budou za ní jezdit každé tři dny, aby si to mléko vyzvedli. Ta žena byla také tak laskavá, že jí dala odsávačky, sáčky na uchovávání mléka, prsní vložky a všechny možné věci, které by jí usnadnily odsávání.

Celá dohoda byla navíc docela flexibilní, Lori ji mohla kdykoliv zrušit bez jakéhokoliv vysvětlování. To se jí líbilo.

Pak se jí ta žena zeptala, jestli by se nechtěla na tu malou holčičku podívat, a Lori to naplocho odmítla.

Bylo by toho moc. Už tak to bylo příliš, že ze sebe dávala tak moc. Dělala to jen proto, že věděla, že to dítě její pomoc skutečně potřebuje. A chtěla pomoct, ale ne, nezačne si k ní tvořit pouto.

Pokoušela se zavolat Fullerovým, ale oni její hovor nepřijímali. Všechno, co po nich chtěla, bylo zatracené vysvětlení! A místo.

Hrob jejího dítěte. Chtěla vidět hrob svého dítěte.

Ale ne, ani to právo jí nedali.

Z nemocnice odcházela jiná, než když tam přišla, jediný rozdíl protentokrát spočíval v tom, že byla sama. A vracela se ke svému mizernému životu a ke své mizerné práci.

Cítila se prázdná. Byla prázdná. Břicho jí drasticky splasklo. Boule, kterou měla ještě před pěti dny, byla k nenalezení, stejně jako to dítě, co v tom lůně kdysi bylo.

A vypadala vyčerpaně. Pamatovala si, jak v den, kdy ji měli propustit, stála v koupelně před zrcadlem a připadala si dutá. Byla bledá, bledší, než kdy předtím její středomořská kůže vypadala, a její rty byly taky bledé.

Když se snažila nanést make-up, aby zakryla svůj přízračný vzhled, rychle jí došlo, že nic není dost silné na to, aby to skrylo ty těžké kruhy pod jejíma zapadlýma očima.

Nebylo to k ničemu! Neexistovalo nic, co by fungovalo! Každý, kdo se na ni jen letmo podívá, pozná, že něco skrývá.

Jak se z tohohle vůbec někdy vzpamatuje?