Na okamžik se zdálo, že je Jonathan překvapen tím, jak upřímně vypadá odmítnutí v mých očích. Brzy to však vystřídala netrpělivost. "Přestaň dělat povyk, Elise."

Nenáviděla jsem ten tón, který vždycky nasadil, kdykoli se mnou mluvil. Dokonce i ta tvář, kterou jsem tajně obdivovala celé roky, začínala ztrácet své kouzlo.

"Jsem tvoje manželka, ne? Přijali mě do nemocnice kvůli pokusu o sebevraždu a ty ses ani neobtěžoval projevit jakoukoli starost. A co víc, mluvíš se mnou tak agresivně a obviňujícím tónem. Jakým právem se mnou takhle zametáš, Jonathane Forde?"

Zdálo se, že můj hněv zapálil rozbušku i v něm. Pevně mi stiskl zápěstí a chladně odsekl: "To všechno sis zavinila sama."

Jeho stisk byl silný, a naneštěstí přesně v místě, kde jsem měla zranění. Bezděky jsem sebou trhla, ale donutila jsem se nevykřiknout. Do očí mi vhrkly slzy a v jeho pohledu jsem viděla, jak uboze jsem musela vypadat. Slzy jsem zadržovala jen silou vůle.

Jonathan mě pak najednou pustil, otočil si mě a zezadu si mě přitáhl do náruče. Jeho hlas zůstal chladný. "Tentokrát to nechám plavat. Ale už nikdy nepředstírej sebevraždu, abys mnou mohla manipulovat."

Vzpouzela jsem se, ale Jonathan mě jen pevněji stiskl, čímž dal jasně najevo, že mi nedovolí odmlouvat. Silový nepoměr mezi námi byl příliš velký a po několika marných pokusech o osvobození jsem zjistila, že žádné vrtění mi nebude nic platné. Takže jsem to vzdala.

Když jsem se druhý den ráno vzbudila, Jonathan už vedle mě nebyl. Zbystra jsem na sebe něco hodila a sešla dolů, jen abych ho uviděla, jak už snídá u jídelního stolu.

Komorník, Hugh Stark, mě pozdravil. "Dobré ráno, slečno Sawyerová."

Stála jsem tam jako přikovaná. Jonathan ani nevzhlédl. "Pojď se nasnídat."

Byla to jen snídaně, ale ta obrovská tabule mě ohromila. Nemohla jsem si pomoct a přemýšlela jsem, jestli všechny bohaté rodiny mívají takhle velkolepé snídaně.

Posadila jsem se naproti Jonathanovi a Hugh mi naservíroval misku ovesné kaše. Okamžitě mě udeřila vůně manga a já se zamračila. "Proč je v tom mango?"

Hugh odpověděl: "Slečna Alicia je sem speciálně poslala. Manga jsou její oblíbená a nechala je přivézt letecky z Eulariopu..."

Okamžitě mě přešla chuť k jídlu. "Nebudu jíst."

Místností se rozezněl zvuk stříbrných příborů cinkajících o porcelán. Jonathan ke mně konečně zvedl zrak a řekl: "Nepřeháněj to, Elise."

Uvnitř ve mně plál hněv. "To ti vadí, že teď nejím mango?"

"Nejíš ho jen proto, že ho poslala Alicia, viď?" Jonathanův výraz byl ledový. "Kdy už přestaneš tak žárlit, Elise?"

Já? Žárlit na Alicii? Nevěděla jsem, jak mě Jonathan vnímá v pětadvaceti. Možná mě považoval za malichernou a ubohou. Ale bez ohledu na to jsem byla stále jeho manželka. Jak mohl nevědět, že jsem na mango alergická?

Zrovna když jsem se chystala promluvit, Hugh oznámil: "Slečna Alicia je tady, pane!"

Následoval jemný hlas. "Nevyrušuji při něčem, Jone?"

Ve dveřích se objevila štíhlá postava.

Všichni zaměstnanci domácnosti, včetně Hugha, ji zdravili s takovou důvěrností, ze které bylo jasné, že je tu stálým hostem.

Stačil mi jediný pohled, abych poznala, že to je Alicia Zimmerová.

Také jsem si všimla, jak nás Hugh oslovoval. Byla jsem Jonathanova zákonitá manželka, a přesto mě oslovoval "slečno Sawyerová". Ale ji oslovoval "slečno Alicio". Bylo jasné, k komu má blíž.

Nebylo divu, že jsem v pětadvaceti měla k Alicii tak silnou zášť. Byla jsem Jonathanovou zákonitou manželkou, ale nikdy jsem se nemohla rovnat otevřenému upřednostňování, které projevoval jiné ženě – a to vše pod záminkou, že jsou přátelé z dětství. Z toho by se zhroutil každý.

Alicia se na mě podívala s předstíranou starostí. "Slečno Sawyerová, slyšela jsem, že jste se... pořezala. Už jste v pořádku?"

Jen jsem si odfrkla, aniž bych se namáhala jí dát slušnou odpověď.