Jonathan vypadal, že každou chvíli vybuchne, a v očích se mu stahovala mračna. Dokonce jsem viděla, jak mu na krku nabíhají žíly, jako by se mu krev vařila vztekem.

Z plných plic jsem zaječela: „Jak se opovažuješ mě uhodit?“

Kam až mi paměť sahala, nikdy mě nikdo neuhodil. Ale zrovna teď mě vlastně plácl přes pusu. Možná to nebyla facka přímo do tváře, ale dostat ránu přes pusu nebylo o moc lepší.