Amy seděla v jednom z nejluxusnějších klubů až do noci, kdy se klub vždycky zaplní. Měla před sebou dvě láhve pití a vážně utápěla svůj žal v alkoholu. Poslední tři roky manželství byla tomu parchantovi naprosto věrná. Nedala by žádnému jinému muži ani šanci s ní flirtovat, natož aby ho podvedla. Tak moc mu věřila, a přesto jí zlomil srdce, jako by to nic nebylo.

Čím víc pila, tím víc doufala, že zapomene na svůj žal, ale zdálo se, že pití nepomáhá, protože se jí v hlavě neustále přehrával obraz nahé Joan a Callana.

Najednou se naštvaně postavila a rozhlédla se po lidech tančících v klubu. Napadlo ji, že si vybere nějakého náhodného gigola, se kterým by si mohla užít známost na jednu noc. Koneckonců teď byla rozvedená a zase svobodná.

Uviděla vysokého muže, jak vchází do jednoho z pokojů, a okamžitě se tam rozběhla. Než se stačily dveře zavřít, vešla dovnitř.

Okamžitě se o muže opřela a levou rukou za nimi zavřela dveře. V rychlém sledu se její ústa vrhla na jeho rty; chvíli trvalo, než mužovy rty odpověděly.

Chvíle přerostla v intimní styk; tak rychle ze sebe strhala oblečení, pomohla muži sundat košili a v cuku letu už ležela pod ním na posteli a hlasitě sténala, zatímco do ní hluboko vnikal.

Byla to pro oba příjemná a vyčerpávající chvíle, která trvala půl hodiny. Když nakonec oba dosáhli uspokojení, padli na postel a usnuli.

Amy se probudila o několik hodin později a viděla, že muž v temném pokoji spí. Světlo v pokoji se ještě nestihlo ani rozsvítit, když tam před pár hodinami vtrhla a začala ho líbat.

"Tenhle gigolo je fakt dobrej," zamumlala Amy, vytáhla z kabelky pár dolarových bankovek a vložila je muži do dlaně. Ačkoli spal, nechtěla ho ošidit tím, že by odešla bez placení.

Pak opatrně odešla z pokoje, aby ho nevzbudila.

Amy opustila NorthHill a odjela vlakem do malého města, kde hodlala žít prostý život. Život v jejím městě, NorthHillu, by jí způsoboval jen další traumata. Callanovi by se dost možná nedalo vyhnout, protože to byl velmi mocný muž, a vzhledem k tomu, že se opovážila s ním rozvést, mohl by se jí chtít mstít, takže pro ni bylo lepší přijet sem a začít nový život.

O několik týdnů později začala být Amy velmi podezřívavá vůči vlastnímu tělu, když u ní začaly ranní nevolnosti. Kdykoli chtěla pomyslet na to, že by to mohl být příznak těhotenství, připomněla si, že byla s Callanem tři roky a nikdy neotěhotněla. Byla neplodná, a jak Callan řekl, to byl její osud. I když si přála mít dítě a přála si zažít ten mateřský pocit, zdálo se, že jí to nebylo dopřáno.

Když navštívila nemocnici a bylo jí řečeno, že je ve třetím týdnu těhotenství, zažila největší šok svého života. Jak by to vůbec bylo možné? Byla bez sebe radostí a v průběhu měsíců se jí břicho zvětšovalo víc, než je běžné. Začínalo jí to dělat starosti, až přemýšlela, jestli vůbec čeká dítě, protože proč by její břicho nabíralo tak abnormální rozměry.

O devět měsíců později Amy v nemocnici porodila. Byl to vyčerpávající porod; věděla, že ze sebe něco dostává jedno po druhém, ale i ona sama pochybovala, jestli to jsou děti.

Zavřela oči a modlila se, aby to, co z ní vyšlo, bylo dítě. O pár vteřin později otevřela oči a uviděla dva doktory a čtyři zdravotní sestry, jak se tísní v celém pokoji. Každý z nich držel v náručí novorozeně a všichni měli na tvářích úsměv.

Zamrkala a zeptala se; nevěděla, jestli to není hloupá otázka, ale dokázala ze sebe dostat: "Nezlobte se, to jsou moje děti?"

"Ano," odpověděli všichni v místnosti s radostí. Amy nevěřila vlastním uším a myslela si, že možná sní. Jak je možné, že by neplodná žena jako ona měla tolik dětí?

Pak je spočítala: "Jedno, dvě, tři, čtyři, pět..." Přerušila počítání a protřela si tvář, "šest."

"Šest dětí?" zeptala se.

"Ano, gratulujeme," začali jí všichni v místnosti blahopřát. Slzy štěstí jí vyhrkly na tváře a obě dlaně si pomalu přitiskla na jemná líčka.

Byla tak šťastná a děkovala svému Bohu za tak obrovské požehnání. Z té dobré zprávy načerpala sílu a posadila se. "Můžu si je pochovat?" řekla šťastně a miminka jí byla podávána jedno po druhém. Byla strašně šťastná, že vidí ta roztomilá děťátka, požehnala jim a všechna je políbila na čelo.

Ještě před pár měsíci zažila nejhorší den svého života, ale dnes prožívala ten nejlepší den svého života.

O šest let později seděla Amy na dlouhé dřevěné stoličce a zavolala: "Elijáši," "Mojžíši," "Elíšo!"

Velmi rychle k ní přiběhli tři roztomilí chlapci. Všichni měli na tváři zářivý úsměv, a přestože jejich oblečení nebylo nijak drahé, vypadali nesmírně pohledně, navíc s ohledem na fakt, že všichni tři chlapci vypadali naprosto identicky.

"Pojďte sem," pokynula jim Amy, aby přišli blíž, a oni se kolem ní postavili. Šťastně jim zacuchala vlasy a řekla: "Zavolejte sem svoje sestřičky."

"Angel!" zavolal Elijáš.

"Queen!" křikl Elíša.

"Debby!" zavolal Mojžíš.

Zanedlouho se objevily tři rozkošné dívky. Měly dlouhé vlasy, které měly učesané úplně stejně, byly štíhlé a vypadaly tak nádherně, že z nich nešlo spustit oči, nemluvě o tom, že byly naprosto identické.

Během těch let Amy své děti vychovávala, jak nejlépe mohla, a trávila s nimi kvalitní čas. Většinou si dělali legraci, a když bylo potřeba je pokárat za něco, co udělaly špatně, tak to prostě udělala. Láska mezi ní a šesti dětmi byla neobyčejně silná.

Nebylo nikoho, kdo by jí řekl pochvalu za to, že zvládla stres spojený s výchovou šesti dětí po dobu šesti let. Byl to tak náročný úkol.

Amy vstala ze stoličky a posadila se na trávu, zatímco se děti posadily do kruhu kolem ní. "Zítra odjedeme do NorthHillu."

"Proč, mami?" zeptal se Elijáš hned, jak Amy domluvila.

"Zdejší školy nemají vysokou úroveň. Ačkoli je tu klidné prostředí, chci, abyste se všichni těšili lepšímu vzdělání a žili v civilizovaném světě," řekla Amy.

"Mami, neříkala jsi náhodou, že do NorthHillu jet nemůžeme, protože tam jsou nějací zlí lidé?" zeptal se Mojžíš.

Děti se už dříve Amy ptaly, proč bydlí na venkově, a ona jim tehdy řekla, že vlastně dřív žila v NorthHillu, ale přišla se sem schovat kvůli nějakým zlým lidem, kteří se jí snaží ublížit.

"Nebudou ti ti zlí lidé chtít ublížit, mami?" zeptala se Angel svým tenkým, andělským hláskem.

Amy se usmála. "Mám kolem sebe vás šest a myslíte si, že mi může někdo ublížit?"

Elijáš si vykasal rukáv, ukázal svaly a řekl: "Přesně tak, podívejte na moje svaly, ať se pokusí ublížit mámě kdokoli, dostane pěstí do obličeje."

"Jo, pojeďme do NorthHillu, nedovolíme nikomu, aby mámu šikanoval," Elíša se postavil a vyhodil obě ruce do vzduchu. "Jsem tak silnej, že ten, kdo chce ublížit mámě, musí nejdřív projít přes mě."

"Jasně, neříkala nám snad máma, že nás pojmenovala Elijáš, Elíša a Mojžíš, protože věřila, že jsme mocní kluci? Mami, neboj se, budeme vždycky stát přímo po tvém boku. Ti zlí lidé se neodváží ti ublížit," dodal Mojžíš.

Tři dívky to sledovaly a jen přikyvovaly; ačkoli byly ve stejném věku jako chlapci, nebyly fyzicky tak silné jako oni a cítily se v jejich blízkosti v bezpečí. Ve skutečnosti se ve městě nikdo neodvažoval těm třem dívkám ublížit, protože věděli, jak moc je jejich bratři chrání.

"Ano, důvěřuji Elijášovi, Mojžíšovi a Elíšovi, nedovolí, aby se komukoli z nás něco stalo," prohlásila Queen. Debby byla ta tichá a prostě jen věřila, že se mohou vrátit do NorthHillu a nikdo jim nebude moci ublížit.

Amy měla radost z téhle ukázky síly svých malých dětí.

"Mami, a taky uvidíme tátu, viď?" zeptal se Elíša.

Děti upřely pozornost na Amy ještě víc. Amy jim kdysi řekla, že jejich otec je v NorthHillu, ale ani ona ho nedokáže poznat, navíc uběhlo už šest let a NorthHill bylo velké město, takže pochybovala, že by někdy mohla jejich otce znovu potkat, obzvlášť když uvážíme, že to byl jen gigolo.

Nechtěla ale, aby děti ztratily naději na setkání se svým otcem, a tak odpověděla: "Ano."

Děti vyskočily radostí a začaly jásat. Teď už se na zítřejší cestu do NorthHillu těšily mnohem víc v naději, že se setkají se svým tatínkem, po kterém toužily celý svůj život.