Amy si na posteli přitáhla obě nohy k tělu a plakala. Po tom, co se dnes stalo, byla smutná a cítila se poníženě. Nejprve přišla o práci a zadruhé byla vyhozena z mužovy přítomnosti. Amy toho muže neměla ráda, věřila, že je to arogantní člověk. Co ji vůbec popadlo, že se odvážila čelit nejmocnějšímu muži v NorthHillu? Byla snad opilá?

Kde teď sežene práci? Všechny společnosti, kterým poslala svou nabídku, se jí zatím neozvaly.

Dveře se zničehonic otevřely a objevila se Angel. "Mami!" Rozběhla se k Amy ještě předtím, než si Amy vůbec stihla utřít slzy. Neměla ráda, když ji děti viděly plakat.

Věřila, že je to bude trápit. Nakonec si otřela všechny slzy a usmála se. Angel se s ustaraným výrazem zeptala: "Mami, co se děje?"

"Vůbec nic, jsem prostě jen šťastná, že vás tu všechny mám kolem sebe," zalhala Amy.

"Ale my od tebe nikdy nejsme pryč," řekla Angel.

Než Amy stihla říct další slovo, vešly Queen a Debby a vylezly na postel. Vidět jejich tváře udělalo Amy opravdu radost.

"Mami, ty ses dnes vrátila z práce brzy," řekla Queen.

"Ano, musela jsem odejít dřív, protože se mi po vás, holky, tak moc stýskalo," řekla Amy a dívky se usmály.

"Mami, příští měsíc začínáme chodit do školy, viď?" zeptala se Angel, zatímco Debby se jednoduše opřela Amy o rameno.

"Ano, na tom se nic nezmění," řekla Amy s nadějí. Vlastně si původně myslela, že svůj plat zubařské asistentky použije na konci měsíce na školní poplatky svých dětí, ale nakonec dostala výpověď. Stále však musela udržovat naděje dětí vysoko a ucházet se o práci s ještě větším nasazením.

"Kde jsou vaši bratři?" zeptala se Amy.

"Uklízejí," odpověděla Queen. Amy přikývla, pocuchala Debby vlasy a zeptala se: "Debby, jaké je to nové prostředí? Líbí se ti tu?"

"Já... jen chci potkat svého tatínka," řekla Debby tichým hlasem a radostná atmosféra ztěžkla.

"Brzy se s ním setkáš, to ti slibuji," řekla Amy a pak se obrátila na Angel. "Proč si nejdete všechny hrát se svými bratry, já si chci trochu odpočinout. Přijdu si s vámi hrát, jakmile se probudím."

"Dobře, mami," souhlasily děti v přesvědčení, že si jejich máma po práci zaslouží odpočinek.

Jakmile se dívky z pokoje vytratily, Amy si povzdechla. Nebyl tu nikdo, ke komu by se mohla utéct pro pomoc, musela se tvářit silně.

Její telefon pípl, a ačkoliv to bylo neznámé číslo, přesto hovor přijala: "Tady Amy Owenová?"

"Přesně tak," odpověděla Amy v naději, že to budou dobré zprávy.

"Před třemi dny jsme vám poslali e-mail a dosud jsme nedostali vaši odpověď. Zkontrolujte si prosím složku se spamem a dejte nám vědět, co si o tom myslíte," řekl muž na druhém konci a zavěsil.

Amy kontrolovala svůj e-mail každý den, vlastně každou hodinu, aby viděla, jestli se jí některá ze společností ozvala. Jak jí tohle mohlo uniknout? Rychle šla zkontrolovat složku se spamem a uviděla, že jí skutečně byl doručen e-mail; byl odeslán z Alessandrovy korporace.

Alessandrova korporace? Jejich platy byly nejvyšší a každý by měl jistě štěstí, kdyby pro ně mohl pracovat. Srdce se jí okamžitě naplnilo radostí a nemohla se dočkat, až hned druhý den nastoupí do práce.

Když nastal večer, šla si zahrát hry se svými šesti dětmi. Užili si spoustu zábavy, než se všichni uložili k spánku. Věděla však, že bez ohledu na to, jak moc jsou děti šťastné, jejich štěstí nebude úplné, dokud nepoznají svého otce.

Dokonce ani ona nedokáže říct, kdo je jejich otec. V NorthHillu žije více než milion mužů, jak by vůbec mohla identifikovat toho gigola, se kterým se vyspala?

Následující den vyrazila do práce, a poté, co se představila recepční, absolvovala pohovor a ještě týž den byla přijata. Recepční ji odvedla nahoru, ukázala jí, kde je její stůl, a poté ji představila vedoucímu jejího oddělení.

"Vítejte v Alessandrovy korporaci, slečno Amy," řekl vedoucí oddělení, Abe.

"Je mi potěšením, pane," odpověděla Amy. Seděla před mužem sebejistě.

"Tady je naše orientační příručka, obsahuje pravidla a předpisy společnosti," podal jí Abe dokument.

Převzala ho a řekla: "V pořádku, pane. Prostuduji si to."

"A tady je aktuální práce, kterou dělal člověk před vámi, přesně zde. Ten projekt musíte dokončit do konce měsíce," řekl.

"To nebude problém, pane," odpověděla a několik vteřin počkala. Když viděla, že Abe si něco pilně zapisuje, zeptala se: "Mohu odejít, pane?"

"Musím vás odvést do kanceláře generálního ředitele, je tu tradicí, že se s ním každý zaměstnanec před nástupem do práce setká," řekl.

"V pořádku, pane," Amy vstala, ale Abe nejprve dopsal, co zapisoval, než se postavil.

"Prosím, následujte mě," řekl a ona ho začala následovat. Vyšli z místnosti a kráčeli rovnou doprava, brzy došli před dveře, na které musel Abe zaklepat.

"Dále," ozval se zevnitř hlas a Abe i Amy vešli.

Amy uviděla stát štíhlou dámu s šálkem kávy, ale v kanceláři nikdo neseděl, zdálo se, že generální ředitel si někam odskočil.

"Slečno Bonnie," pozdravil Abe.

"Ahoj Abe," řekla Bonnie a opatrně položila kávu. "Myslím, že si šéf někam odskočil, bude za chvíli zpátky, vzhledem k tomu, že mi řekl, abych mu uvařila kávu."

"Dobře," řekl Abe a sledoval, jak Bonnie odchází.

"To je sekretářka generálního ředitele, už jste mě slyšela, jak ji oslovuji, že?" zeptal se Abe Amy.

"Ano, slyšela," odpověděla Amy. Oba čekali v tichosti dalších osm minut, ale po generálním řediteli nebylo ani památky.

"Amy, můžete tu na něj počkat ještě pár minut. Až přijde, prostě se mu představte. Dokud u něj nebudete na černé listině, nebudete mít žádný problém," řekl a odešel.

Dokud u něj nebude na černé listině? Co tím myslel? S generálním ředitelem se ještě ani nesetkala, jak by se vůbec mohla dostat na jeho černou listinu?

Čekala dalších dvacet minut, znovu a znovu střídala postoj, a když už stála téměř hodinu, rozhodla se, že je čas odejít.

Co je to za generálního ředitele, který řekne své sekretářce, aby mu připravila kávu, a pak se ani po hodině neukáže? Nebo se možná někde zdržel.

Když už se Amy chystala k odchodu, namátkou si ještě jednou prohlédla velkou kancelář a její oči najednou spatřily náramek.

Náramek jí připadal velmi povědomý. Přešla k němu, dotkla se ho a utvrdila se v tom, že to je náramek, který jí dala matka.

Po odjezdu z NorthHillu před šesti lety si všimla, že svůj náramek už nemá, a vždycky si lámala hlavu nad tím, jak ho mohla ztratit, protože ho měla pořád na ruce.

Jak proboha mohl generální ředitel získat její náramek? Jak? Znovu si to potvrdila dotekem a zkoumáním náramku; skutečně byl její.

Nebylo by správné si ho prostě vzít. S největší pravděpodobností by ji to dostalo do potíží. Nejlepší bude alespoň nejdříve zjistit, kdo tenhle generální ředitel je.

Ze zvědavosti zjistit, kdo je ten generální ředitel, co má její náramek, čekala dalších čtyřicet pět minut, ale stále nikoho neviděla. Z dlouhého stání ji už bolely nohy, a tak kancelář opustila.

Po práci jí zavolali z interní linky, aby se dostavila do kanceláře vedoucího oddělení, a tak učinila.

Poté, co se posadila před Abea, se zeptal: "Setkala jste se s generálním ředitelem?"

"Ne, pane. Čekala jsem hodiny, ale neviděla jsem ho. Možná do jeho kanceláře zajdu zítra," řekla.

"Dobrá, jaký byl váš první den v práci?" zeptal se Abe.

"Skvělý, pane. Skvělý, děkuji! I moji kolegové byli milí lidé," řekla Amy a dokonce se usmála.

"Nevadilo by vám, kdybych vám položil jednu otázku?" zeptal se Abe.

"Jistě, pane," odpověděla zdvořile Amy.

"Vzhledem k tomu, že nevidím na vašem prstu prsten, znamená to, že nejste vdaná. Ale máte přítele?" zeptal se Abe.

Tohle byl její první den v práci a tenhle muž se jí už ptal na tak osobní otázku.

"Nerad mluvím o osobních záležitostech, pane," řekla Amy.

"Ach!" zvolal Abe. "Dobrá."

"Mohu odejít?" zeptala se Amy.

"Mám spoustu peněz, mohli bychom spolu chodit a vaše dny tady budou snadné, to vás ujišťuji," řekl Abe a neskrývaně po ní bažil.

Amy to poznala z výrazu jeho tváře. "Nejsem tak levná, omluvte mě, pane." Amy se otočila ve snaze odejít, ale Abe promluvil.

"Nebo vám tu taky můžu ze života udělat peklo, jestli budete dělat příliš drahou," ušklíbl se Abe.

Amy prostě odešla, aniž by zareagovala nebo řekla jediné slovo.