Rhea

Kousavý noční vítr bičoval mé tenké, rozedrané oblečení, když jsem ty dvě míle zpátky k domu mé rodiny prakticky běžela. Na kůži mi stále ulpíval pach borovice a temné magie, děsivá připomínka monstra, kterému jsem právě unikla. Plíce mě pálily a rány na prstech od rozbité sklenky na šampaňské mi tepaly s každým úderem srdce.

Potřebovala jsem jen svou postel. Potřebovala jsem se schovat pod tenkými přikrývkami a předstírat, že se ta noční můra v umývárně nikdy nestala. Potřebovala jsem útočiště.

Ale jakmile jsem zatlačila do zrezivělých vchodových dveří našeho domu, iluze bezpečí se okamžitě rozplynula.

"Podívejme se, co se nám to sem přitáhlo za špinavou tulačku."

Ztuhla jsem. Můj mladší bratr, Luke, vystoupil ze stínů chodby. V osmnácti letech se nade mnou už tyčil, svaly napjaté arogantním napětím vlka, který ví, že je nadřazený. Jeho oči, tolik podobné otcovým, se blýskaly zlomyslným potěšením.

"J-jen jdu do svého pokoje, Luku," zašeptala jsem s hlavou skloněnou a snažila se kolem něj protáhnout.

"Ne tak rychle, nedochůdče," zavrčel a ruka mu vystřelila vpřed, aby mě chytil za hrst vlasů.

Vyjekla jsem bolestí, když jimi trhl dozadu a tvrdě mi narazil páteř na dřevěné obložení zdi. Z toho nárazu mi zacvakaly zuby a zdálo se, že tác, který jsem předtím nesla, mi v ramenou zanechal trvalou bolest.

"Slyšel jsem, že jsi ze sebe dnes večer udělala úplného idiota," ušklíbl se Luke a naklonil se blíž, abych z jeho dechu cítila zvětralé pivo. "Polila jsi pitím hostující Alfy? Udělala jsi z naší rodiny terč posměchu? Jsi zkurvená ostuda, Rheo. Nechápu, proč tě táta nenechal Alfou Eliasem utratit, když se ti nepodařilo přeměnit."

"Pusť mě!" vykřikla jsem a ruce mi vyletěly vzhůru, abych do jeho pevné hrudi zatlačila, ale ve srovnání s ním jsem byla směšně slabá.

"Dávej si pozor, jakým tónem se mnou mluvíš, ty bezcenný kuse hadru," zavrčel a znovu do mě strčil. Ramenem jsem narazila do zarámovaného obrazu a srazila ho na podlahu s hlasitým roztříštěním skla.

Ten hluk přiměl mou matku vyjít ze své ložnice. Na prchavou, zoufalou vteřinu jsem se na ni podívala a doufala v kousíček mateřského milosrdenství.

Místo toho její oči přelétly přes mé krvácející prsty, pohmožděné rameno a slzami zmáčenou tvář s hlubokým odporem.

"Co je to za rámus?" zasyčela a zavinula si plyšový župan těsněji kolem sebe. "Luku, nech ji být. Vzbudíš otce a ten je už tak dost rozzuřený, že nás dnes večer ponížila."

Neřekla mu, ať přestane, protože by mi ubližoval. Řekla mu to, protože jsem byla přítěží.

"Je to zrůda, mami," odplivl si Luke a nakonec mi vlasy s prudkým strčením pustil, až jsem se rozplácla na studené podlahy. "Vůbec sem nepatří."

"Já vím," odvětila matka chladně a ani se na mě nepodívala, když jsem na prknech lapala po dechu. "Ukliď to sklo, Rheo. A jestli od tebe po zbytek noci uslyším jedinou hlásku, budeš spát venku ve špíně, kam patříš."

Otočila se na patě a zabouchla dveře od své ložnice. Luke ze sebe vydal posměšný smích, kopl mě špičkou boty tvrdě do stehna a odšoural se do kuchyně.

Ležela jsem tam ve tmě, do kostí mi pronikal chlad a po tváři mi stékaly tiché slzy. Svými už tak krvácejícími prsty jsem pečlivě sbírala rozbité sklo. Byla jsem nedochůdče. Níž než sluha. Níž než pes ve svém vlastním domě.

Když jsem se konečně stočila do klubíčka na hrudkovité matraci ve svém mrazivém pokoji o velikosti šatníku, vpadla mi do mysli děsivá myšlenka.

Jsi má družka.

Aronův mrazivý hlas se ozýval ve tmě. Moje rodina se ke mně chovala jako k odpadu na vyhození. Ale ten nejnebezpečnější Alfa na světě se na mě díval, jako bych byla něco, co chce pozřít. Nevěděla jsem, co z toho je horší noční můra.

Následujícího rána protestoval každý sval v mém těle, když jsem se vlekla zpátky skrz brány sídla smečky. Obloha měla barvu pohmožděné, zasmušilé šedi, která dokonale odpovídala mé náladě. Rameno mi po Lukeově strčení tepalo bolestí a prsty jsem měla zavázané lacinou páskou.

Musela jsem jen klopit zrak a přežít další den.

V okamžiku, kdy jsem vstoupila do kuchyně, si mě odchytila Ethel. Vypadala jako žena na pokraji nervového zhroucení.

"Ty!" štěkla a vrazila mi do rukou těžký, zdobený stříbrný tác. Byl naložený čerstvým ovocem, řemeslným chlebem a kouřící konvicí černé kávy. "VIP hosté ze včerejška si prodloužili pobyt. Okamžitě to odnes do Alfovy pracovny ve třetím patře. A pro lásku Měsíční bohyně, tentokrát nic nerozlij, nebo tě nechám vyhodit na území psanců!"

"Ano, paní," zamumlala jsem a paže se mi pod tou váhou třásly.

Třetí patro bylo přísně vyhrazeno pro Alfu Eliase a vysoce postavené činitele. Málokdy mi dovolili jít nahoru. Velké schodiště připadalo jako hora a stehna mě pálila při každém kroku. Před těžkými mahagonovými dvoukřídlými dveřmi Alfovy pracovny stáli dva urostlí Deltové jako stráže. Když jsem se přiblížila, sotva o mě zavadili pohledem.

Vybalancovala jsem tác na boku a dvakrát tiše zaklepala.

"Dále."

Hlas byl přes tlusté dřevo tlumený. Otevřela jsem dveře a oči nechala uctivě přilepené ke složitým vzorům koberce.

"Přinesla jsem ranní tác pro Alfu Eliase..." začala jsem a můj hlas byl tichý, když jsem kráčela k masivnímu dubovému stolu uprostřed místnosti.

Ale jakmile jsem udělala třetí krok, vzduch v místnosti se náhle změnil.

Zhutnl. Ztěžkl. Zdálo se, že teplota klesla o deset stupňů ve zlomku vteřiny.

A pak mě to udeřilo do plic. Ohromující, omamná, děsivá vůně temné borovice, deště a syrové, predátorské moci.

Zatajil se mi dech. Srdce mi vrazilo do žeber tak silně, až jsem si myslela, že je rozlomí. Stříbrný tác mi v třesoucích se rukou prudce zachrastil.

Ne. To není možné. Oslava skončila. Měl odjet.

Pomalu, paralyzována strachem, který pronikal až do morku kostí, jsem zvedla pohled od podlahy.

Za masivním dubovým stolem, rozvalený v křesle Alfy Eliase s aurou děsivého, naprostého vlastnictví, neseděl Alfa mé smečky.

Byl to Alfa Aron.

Byl oblečený v čisté černé košili a rukávy měl vyhrnuté, čímž odhaloval svalnatá předloktí. A jeho bezduché, uhlově černé oči se upíraly přímo na mě a koutky rtů mu pohrávaly temným, majetnickým úšklebkem.

Ďábel neodešel. Zůstal tu pro svou kořist.