Pohled Elary

Čas se v té cele rozplynul – hodiny krvácely do dnů, dny do nekonečné šedi existence. Ztratila jsem přehled o ročních obdobích, o měsíčním cyklu, dokonce i o svém vlastním odrazu ve vyleštěném kovovém umyvadle.

Klouby se mi dřely o beton, když Sloanina bota tvrdě narazila do mých žeber.

"Vyber si, čokle – kudla přes ksicht, nebo deset facek?"

Její dech páchl hnijícím masem, ale já měla oči upřené na zrezivělý kanálek v rohu.

Pět let v téhle díře mě naučilo první pravidlo přežití: když vlci vycení zuby, ukaž jim hrdlo, než ti ho roztrhají.

"Facky," zachroptěla jsem, hlas drsný, ale pevný.

První úder mi trhl hlavou na stranu a ústa se mi zalila měděnou horkostí krve. Počítala jsem každou ránu jako modlitbu.

Sedm.

Osm.

Devět.

"Ubožačko," zamumlala Sloane, odplivla si k mým nohám a pak i se smečkou svých hyen odpochodovala pryč.

Zůstala jsem schoulená, štípání na tváři už bledlo pod hlubší bolestí vzpomínek.

Takhle jsem žila celých 1 825 dní – volila jsem menší zlo, polykala jsem svou hrdost jako střepy.

Má mysl zabloudila, jako to dělala vždycky, k prvnímu dni ve smečce Obsidián.

Asher mě tehdy zahnal do kouta v knihovně, jeho kolínská byla ostrá jako jehličí.

"Krev nekrev, Vivienne je moje jediná sestra," řekl tichým a výhrůžným hlasem, zatímco mi prsty drtil zápěstí, až mi naskákaly modřiny.

"Dotkni se jí ještě jednou a postarám se, aby vedle mě Odpadlíci vypadali jako chůvy."

Kývla jsem jako hlupačka, stále ještě dost naivní na to, abych věřila, že rodina znamená ochranu.

Jak k smíchu.

Radši by mě viděl v řetězech, než by uvěřil, že jsem nevylákala Daphne do Černého lesa.

Julian...

Pevně jsem zavřela oči, ale jeho tvář se stejně vynořila – jeho úsměv, ten, ze kterého mě bolela žebra.

Když jsme se potkali poprvé, jeho zorničky se rozšířily, jak ho jeho vlk poznal.

"Družka," zašeptal a zastrčil mi za ucho sedmikrásku.

Ty první dny, to byly jen světlušky a kradmé polibky.

Dokud si Vivienne na našich schůzkách nezačala "vyvrtávat kotníky". Dokud se každá narozeninová večeře neobešla bez "naléhavého" telefonátu od ní.

A on vždycky odešel – s omluvami, které chutnaly jako popel.

Moje rodina?

Otec se mi nikdy nepodíval do očí.

Matka sebou cukla pokaždé, když jsem se ji pokusila obejmout.

Jednou jsem jim upekla koláč z lesních plodů, které jsem sama nasbírala.

Našla jsem ho v koši, netknutý.

Na kuchyňské lince ležely Vivienniny makronky, dokonalé a čekající na chválu.

A Daphne...

Ona a Vivienne byly nerozlučné.

Viděla jsem je, jak spolu piknikují u jezera v den, kdy byla napadena.

Tak proč by Daphne šla za mnou do Černého lesa?

Obušek strážného narazil do mříží.

"Návštěva," zabručel.

Nepohnula jsem se.

Ani jsem nezvedla hlavu.

Na tahle slova jsem se přestala těšit už před lety.

Tady pravidla dovolovala návštěvu rodiny jednou za měsíc.

Šedesát měsíců. Šedesát šancí.

Ani jednou nikdo nepřišel. Ne moji rodiče. Ne Asher. Dokonce ani Julian.

Zatímco jsem sedávala u skla, prsty si pročesávala vlasy a předstírala, že ty modřiny nejsou zas tak hrozné.

Zírala jsem do chodby a čekala na siluetu, která se nikdy neobjevila.

Žádný dopis. Žádný šepot. Dokonce ani žádná lež.

Nakonec jsem přestala doufat.

Přestala jsem předstírat, že někomu záleží na tom, jestli existuju.

Přestala jsem být Elarou – dcerou, sestrou, družkou.

A stala se něčím úplně jiným.

Opřela jsem se čelem o studenou zeď, dech trhaný, pěsti zatnuté.

Jen ať si žijí své dokonalé malé životy.

Protože jednoho dne se ty dveře otevřou.

A až k tomu dojde, neodejdu jako ta holka, kterou odhodili.

Odejdu jako bouře, kterou nikdy neviděli přicházet.

Rachot zámku mě vytrhl z neklidného spánku, ten zvuk se odrazil od stěn jako výstřel z pistole.

"Vězeňkyně 4729," zahřměl hlas a následovalo zaskřípění těžké oceli. "Vstaň a otoč se ke dveřím."

Zvedla jsem se z lůžka, kosti mi vrzaly jako zrezivělé panty. Uniforma strážného byla tuhá a naškrobená, jeho výraz nečitelný. Ale v jeho postoji bylo něco jiného. Pak jsem za ním uviděla ředitele věznice, jak drží stoh papírů. Jeho obvyklé zamračení vystřídala chladná, neutrální maska.

"Elaro z Obsidiánu," začal a odkašlal si. "Na příkaz Rady pro nápravu vlkodlaků byl váš trest v plném rozsahu odpykán. S okamžitou platností se vám uděluje propuštění z—"

Zbytek jeho slov splynul do prázdného šumu. Mé oči se upřely na otevřené dveře, obdélník oslepujícího světla za nimi. Pět let byl tenhle práh jen výsměchem. Přeludem.

Teď tu zel přede mnou – skutečný, syrový a čekající.

"—pokračujte na příjem k vyřízení formalit."

Podal mi desky s papíry, ale ruce se mi třásly příliš silně, než abych si je mohla vzít.

Udělala jsem krok vpřed. Každý dopad nohy byl jako z olova.

Vzduch za celou působil jinak – byl hutnější, bohatší, protkaný zapomenutými vůněmi: dezinfekce, kov... a svoboda.

Když jsem překročila práh, strážný mi na zápěstí zacvakl náramek.

Připravila jsem se na elektrický obojek.

Ale byl to jen obyčejný sledovací náramek, tiše bzučící potlačenou magií.

"Hodně štěstí," zamumlal si ředitel pod vousy.

Neodpověděla jsem. Nemohla jsem.

Můj zrak se upíral na zářící červený nápis VÝCHOD přede mnou – maják plápolající skrz dlouhou chodbu.

Celých 1 825 dní jsem přežívala plazením. Tím, že jsem si vybírala bolest místo hrdosti.

Teď, když jsem vyšla na nádvoří a sluneční paprsky mi poprvé po letech dopadly na tvář, se hluboko ve mně něco pohnulo –

Něco prastarého. Něco divokého.

Něco, co už velmi, velmi dlouho nezašeptalo.

Dveře se s vrzáním otevřely a já přimhouřila oči proti světlu.

Mysleli si, že mě zlomili.

Mysleli si, že se budu plazit navždy.

Ale jak se mi čerstvý vzduch plnil do plic, usmála jsem se.

Jen ať se třesou.

Ta bouře právě vyšla ven.