Pohled Elary

Brány věznice se s naříkáním otevřely jako čelisti nějaké prastaré bestie.

Světlo mi poprvé po pěti letech dopadlo na tvář. Mělo by hřát.

Nehřálo.

Oblečení, které jsem měla na sobě, když jsem nastoupila – mi teď na těle viselo, příliš volné na kůži napnuté k prasknutí přes křehké kosti.

Kulhala jsem vpřed, jednu nohu táhnouc za druhou. Ne proto, že bych chtěla soucit.

Ale proto, že to bylo to jediné, co ze sebe moje tělo ještě dokázalo vydat.

U chodníku s běžícím motorem stálo černé Bentley. Okénko sjelo dolů s tichým mechanickým zahučením.

Asher.

Jeho pohled přelétl po mých nohou a rty se mu zkřivily do úšklebku.

"Pořád předstíráš, že jsi slabá, po pěti letech v cele?"

Jeho hlas byl ostrý, chladný – jako sklo namočené v jedu.

Hrdlo se mi stáhlo. Štípání za očima mě zaskočilo.

Můj bratr.

Ten, kterému jsem se kdysi tak zoufale snažila zavděčit.

Neřekla jsem nic. Jen jsem kolem něj dál kulhala.

Asher za volantem ztuhl.

V jeho vzpomínkách jsem byla to horlivé štěně, které vždy přispěchalo, aby mu posloužilo, které vždy prosilo, aby si ho všiml.

Pamatoval si mě, jak v zimních bouřích čekám před jeho kanceláří s domácí polévkou.

Pamatoval si mě, jak mu masíruju ramena, když přišel pozdě domů, a třesoucími se prsty mu nazouvám bačkory.

Pamatoval si dívku, která ho zbožňovala jako boha.

Ale ta dívka zemřela někde mezi mřížemi vězení a lavicí v soudní síni.

"Nasedni," vyštěkl.

Když jsem se nepohnula, znechuceně si odfrkl a zmírnil tón – jen o trochu.

"Máma a táta pro tebe uspořádali uvítací večeři."

Máma a táta.

Ta slova teď zněla cize.

Tři roky v tom domě mě naučily krutou pravdu: nikdy jsem nebyla jejich dcera.

Ne doopravdy.

Byla jsem jen nepohodlnou připomínkou života, na který se snažili zapomenout.

A Vivienne? Byla jejich sluncem, měsícem i hvězdami.

Neřekla jsem nic. Prostě jsem šla dál.

Asher zaklel, práskl dveřmi a vydal se za mnou.

Jeho ruka pevně sevřela mé zápěstí a tvrdě za něj trhla.

"Už jsi s tím svým divadélkem skončila?"

Klopýtla jsem a tvrdě dopadla na zem. Nohou mi projela bolest jako nůž. Ucítila jsem chuť krve.

Asher se nade mnou tyčil, tvář zkřivenou znechucením.

"Pořád hraješ chudinku? Pět let nestačilo, aby z tebe ty lži vymlátili?"

Vytáhl mě na nohy jako nějaký odpad.

"Vylákala jsi Daphne do toho lesa. Víš, co se jí stalo. A ty se ještě opovažuješ dělat ze sebe oběť?"

Vzhlédla jsem k němu ze země a polkla výkřik, který se mi dral do krku.

"Byla jsi odsouzena na základě důkazů. Protože pach na místě činu byl tvůj."

"A co ten Viviennin?" zašeptala jsem.

Neodpověděl.

Protože to věděl.

Věděl, že náušnice, kterou našel v blátě, nebyla moje.

Věděl, že zpráva přišla z Viviennina zařízení.

A přesto stál u soudu a nic neřekl.

Vytáhl mě na nohy a ušklíbl se.

"Nemysli si, že máš vyhráno. Daphne je pořád v bezvědomí. Dokud se neprobudí, tvá vina trvá. A pořád dlužíš Vivienne omluvu."

Omluvu?

Neodpověděla jsem. Jen jsem vytrhla svou paži z jeho sevření a ustoupila.

Ta vzdálenost ho bodla víc, než by dokázala má slova.

"Pojď domů," řekl znovu a snažil se, aby to znělo jako nabídka.

Jako by to něco znamenalo.

"Elaro."

Srdce se mi sevřelo.

Ten hlas.

I po všech těch letech jsem ho okamžitě poznala.

Julian.

Vešel do mého zorného pole – boty vyleštěné, oblek bezchybný, tvář vytesaná ze stejného chladného kamene jako vždycky. Ale byl to ten hlas, který mě zničil.

"Gratuluji k propuštění," řekl, jako by šlo o nějakou slavnostní promoci.

Kdyby to řekl někdo jiný, možná bych ze sebe vyloudila úsměv. Možná bych řekla děkuji.

Ale on ne.

Ne ten chlapec, který kdysi přísahal, že mě bude chránit.

Ne ten muž, který stál u soudu a pomohl mě odsoudit.

Ne ten, který mě prosil – prosil mě – abych vzala vinu na sebe, aby Vivienne nemusela trpět.

"Nepřežila by vězení," řekl tehdy.

"Ale ty... ty jsi silná, Elaro. Jsi zvyklá na bolest."

Málem jsem se pozvracela.

Tenhle muž – tenhle druh – stál v soudní síni a díval se, jak mě vlečou pryč.

Díval se mi do očí, když četli rozsudek, a neřekl nic.

A co hůř.

Odmítl mě skrz pouto ve vteřině, kdy se za mnou zaklaply dveře cely.

Stále jsem si tu bolest pamatovala. Telepatické spojení, trhající se jako sval od kosti. Jeho hlas říkající:

"Odmítám tě."

A teď?

Chtěl předstírat, že mezi námi stále něco je?

Natáhl ruku. "Elaro, přišel jsem tě vzít do—"

"Jedu domů s Asherem," řekla jsem a přerušila ho, aniž bych se na něj podívala.

Jen tak nahlas, aby v každé mé slabice slyšel to opovržení.

Asher překvapeně zamrkal.

Julianova ruka ztuhla ve vzduchu.

Odešla jsem – kulhající, třesoucí se, jen stěží se držící na nohou.

Ale neohlédla jsem se.

Ne proto, že bych chtěla jet domů s jedním z nich.

Nechtěla jsem jet nikam s nikým.

Ale pravdou bylo, že jsem byla stále na vodítku.

Jeden měsíc. Tak dlouho trvá má zkušební doba.

Jeden špatný krok, jedna výmluva a rodina Sterlingů by mě mohla nechat hodit zpátky do toho vlkodlačího vězení.

A tentokrát už bych odtamtud nevyšla.

Takže jsem šla. Ne kvůli Asherovi.

Ne kvůli Julianovi.

A dokonce ani ne kvůli sobě.

Šla jsem, protože systém se stále díval.

A prozatím jsem tu roli musela hrát.