CHLOE

"Omlouvám se, paní; ale jsem tu, abych někoho vyzvedl. Nemůžu vás svézt zadarmo, pokud se ptáte na tohle." Ztěžka jsem přemáhala smích, když jsem poslouchala, co říká Arthur, jeden z nejstarších strážců mého otce, zatímco jeho oči těkaly přes mé rameno a vyhlížely osobu, kterou dostal za úkol na letišti vyzvednout.

"Já vím. Poslali tě, abys vyzvedl Chloe Vanceovou, že? To jsem já, Arthure."

Podezíravě přimhouřil oči. "Stále jste mi neřekla, odkud znáte mé jméno. A... a jak byste mohla být Chloe? To není možné." Zavrtěl hlavou. "Chloe je..."

"Ošklivá?" dokončila jsem za něj se širokým úsměvem na tváři.

Zamračil se a zavrtěl hlavou. Tehdy byl Arthur jediný, kdo mě nikdy nedokázal nazvat ošklivou. Patřil k té hrstce těch, kterým záleželo na mých citech, a dokonce i teď před někým cizím to slovo pořád nedokázal vyslovit.

Zasmála jsem se. "No, pomohlo by, kdybych ti připomněla, že tvojí nejoblíbenější polévkou byla ta z máslové dýně a že s malou Chloe jste si často hráli žebříky a hady?"

V očích se mu zablesklo poznání. Čelist mu úžasem klesla.

"Měsíční bohyně se smiluj! Chloe, jsi to vážně ty!" Otevřel náruč a já neváhala a padla mu do vřelého objetí.

Tenkrát jsme s Arthurem sotva měli čas sami na sebe, ale těch pár okamžiků, kdy jsme se viděli, díky němu vždycky stálo za to. Byl to ten nejbližší člověk, který mi nahrazoval rodiče.

"Jak je to možné?" zeptal se poté, co se ujistil, jak se mám. "Tvá tvář... Můj ty bože! Vypadáš naprosto nádherně! Byla jsi pryč jen pět let a... já – já tomu nemůžu uvěřit."

"Je to dlouhý příběh, Arthure. Ale prozatím řekněme, že se na mě osud rozhodl usmát."

"Ach, Chloe! Nevíš, jak jsem šťastný, že tě vidím. Jsem si jistý, že tvůj otec bude nadšený, až uvidí, že už nejsi... ne-krásná." Zasmála jsem se jeho snaze nepoužít na mě to slovo ‚ošklivá‘.

No, co se týče mého otce, v duchu jsem protočila panenky. Bylo mi trochu smutno z toho, že jsem byla donucena se sem kvůli němu po pěti letech vrátit. Můj život v Bozemanu byl totiž perfektní.

"Tak. Vezmu ti to do auta," řekl Arthur a chopil se mých zavazadel.

"Dobře, sejdu se s tebou u auta. Potřebuji si ještě vyzvednout jedno mimořádné zavazadlo. Neboj se, budu rychlá."

Otočila jsem se, a sotva jsem udělala tři kroky, když mě Arthur na něco upozornil: "Něco ti upadlo."

Když jsem se podívala na zem, uviděla jsem onen naskenovaný snímek. Srdce mi poskočilo až v hrdle, když jsem se rychle přikrčila, abych ho sebrala.

Arthur mě překvapeně pozoroval. Očividně ten rentgen viděl a teď mu určitě vrtalo hlavou, proč sakra nosím něco takového v zadní kapse.

Ach, Chloe. To jsi nemohla dávat aspoň trochu pozor?

"To... to není moje," odkašlala jsem si a doufala, že má lež zněla uvěřitelně. Totiž, kdo s sebou v zadní kapse tahá rentgenové snímky plodů?

Zastrčila jsem si ho zpátky do kapsy a spěchala pryč.

.....

U výdeje zavazadel jsem čekala se zkříženýma rukama na hrudi. Moje nadrozměrné zavazadlo mi měli přinést každou chvíli.

Zatímco jsem nečinně čekala, hlavou mi probíhaly znepokojivé myšlenky. Otec mě chtěl doma ze dvou důvodů. Tím prvním bylo úplné zpřetrhání vazeb se Sebastianem.

V našem světě, když se dva vlci stali druhy, svázali stuhu jako symbol svého spojení a uložili ji v chrámu. A tak, když se chtěli rozejít, museli projít dvěma kroky. Nejprve se museli svými vlastními slovy veřejně zříci svého spojení jako druhů, a zadruhé museli tu stuhu společně přestřihnout.

Poté, co mě Sebastian zavrhl jako svou družku, už jsme nedostali příležitost se znovu vidět. Odehrály se události, které mě odvedly pryč. Ale teď se zoufale snažil dokončit ty poslední kroky. Zřejmě si vybral novou družku, ale nemohl ji přijmout, dokud byl stále částečně svázaný se mnou.

No, na den, kdy to s tím kreténem budu moct definitivně ukončit, jsem se vlastně těšila. Byl mou minulostí a tahle pitomá stuha byla tím úplně posledním, co nás ještě drželo pohromadě.

"Promiňte, slečno. Mohu vás poprosit o chvilku vašeho času?" ozval se za mnou něčí hlas.

Otočila jsem se a uviděla urostlého muže v černém obleku s tmavými brýlemi na očích. Nepotřebovala jsem, aby mi někdo vysvětloval, že to je člen ochranky.

"Mohu vám nějak pomoci?" svraštila jsem obočí.

"Tak trochu. Tamten Alfa s vámi žádá o slyšení."

Podívala jsem se tam, kam ukazoval – k minibaru – ale nemohla jsem toho muže, o kterém mluvil, zahlédnout. Jeho tvář byla skrytá za pultem.

Bojovala jsem s nutkáním protočit panenky. V poslední době to bylo opravdu únavné. Bylo jasné, že už se nikdy nezažiju den, kdy bych mohla jen tak vyjít ven, aniž bych si nevysloužila pozornost opačného pohlaví.

"Spěchám. Vyřiďte mu mou omluvu," odpověděla jsem.

Strážci ztuhly rysy. "Nemůžete ho ignorovat." Z jeho tónu jsem přesně vyčetla to, co zůstalo nevyřčeno: Je to mocný Alfa. Nemůžete prostě jen tak ignorovat jeho žádost.

Ale já jsem opravdu neměla zájem se s kýmkoli seznamovat. "Omlouvám se. Opravdu."

Odvrátila jsem pohled. Ignorovat volání Alfy bylo neuctivé. Ve světě, kde záleželo na postavení, mohl být on zrovna jedním z těch mocných a mohl by mě za to krutě potrestat, ale já jsem opravdu neměla náladu se s kýmkoli bavit.

"Je to Alfa Sebastian od Krvavého měsíce," dodal strážce, jako by se mě tím snažil nalákat. Ale neměl sebemenší tušení, že tím právě otevřel mé staré rány.

Sjela jsem ho očima a pak můj pohled rychle kmitl k baru, kde ten muž seděl. Sebastian? Jakože můj bývalý druh Sebastian? Ten, se kterým jsem to sem přijela ukončit? Ani náhodou.

Hruď se mi stáhla bolestí a dalo mi opravdu velkou práci udržet své emoce na uzdě.

"O důvod víc, proč se s ním nevidět," zamumlala jsem a odvrátila se.

"Říkala jste něco?"

"Řekla jsem, že se s ním neuvidím," procedila jsem skrz zuby, zatímco se mi nehty zaryly do dlaní.

Strážce mě zpražil odmítavým pohledem, než se otočil k odchodu, a já ze sebe konečně vydala roztřesený výdech.

A teď, kde sakra bylo to moje zavazadlo?

Našla jsem si jednoho ze zaměstnanců a dožadovala se informací; ujistil mě, že tu bude každou minutou.

Naneštěstí nebyli dost rychlí, protože za okamžik jsem viděla, jak ke mně kráčí Sebastian.