**Luke**

Z kanceláře trenéra Steela jsem odcházel s hlavou plnou zmatku.

Jestli jsem byl naštvaný? Možná.

Zmatený? Rozhodně.

Co to mělo, sakra, znamenat?

Tato malá rýpnutí — „Myslel jsem, že byste mě zvládl“ — měla jen otestovat mou hloupou teorii, jestli náhodou není ten Dom z dungeonu, se kterým jsem si předtím psal. Byla to trapná a velmi riskantní metoda, která mohla skončit hodně špatně….

Ale nic z toho nebylo. Vypadal stejně překvapeně jako já a já nakonec pod jeho upřeným pohledem prakticky dospěl k tomu, že jsem se třásl jako nějaký zelenáč ze školy, co se nedokáže ani obhájit. Myslím, už tak bylo dost špatné, že jsem se na tréninku vůbec nedokázal soustředit, ale tohle? Tohle byla nová úroveň stupidity, a to i na mě.

A pak to, jak na mě vyštěkl – jak se nade mnou tyčil, zvedal se a kroužil kolem mě jako zkurvený predátor...

*Pane*.

Řekl mi, ať ho oslovuji *pane*.

Ne my. Ne tým. Jen já.

Co to mělo, kurva, znamenat?

Snažil jsem se to setřást, namlouval jsem si, že jsem byl prostě jen rozhozený. Unavený. Mimo formu.

Ale nebyla to jen slova – bylo to to, jak je řekl. Ta samá klidná autorita. Ta samá pomalá, děsivá kontrola.

Směšné. Hledal jsem v tom něco, co tam nebylo. Dělal jsem ze sebe pitomce.

Znovu.

Přesto... to horko v mé hrudi nechtělo ustoupit, ať už to ve skutečnosti byl kdokoliv.

Byl to adrenalin?

Nebo něco zvrácenějšího?

Protože hluboko uvnitř nějaká má část chtěla, aby byl přesně jako ten muž – chtěla, aby mě ovládal a já se pod ním cítil takhle malý. Rozklepaný. Odhalený.

*Vzrušený.*

Počkat — co to kurva?

Vzrušený?

Nebyl jsem gay. O tom nikdy nepadla ani otázka.

Ledaže…

Ledaže bych byl jen nějaký rozbitý masochista a přesně takhle by byla nastavená moje vlastní dysfunkce. Chtít kontrolu. Poslušnost. Trest.

Protože to by dávalo smysl. Tak nějak. Kdybych přivřel oči a vytvořil si dostatek psychologických kliček, kterými bych mohl proklouznout.

Celá tahle situace mě uvrhla do jakési smyčky. Smyčky, ve které jsem byl stále uvězněný, když mi zavibroval telefon.

Popadl jsem ho.

Ty vole, bylo to z mojí aplikace ObeyNet. Hruď se mi sevřela.

Pan S: „Zítra najdeš způsob, jak dokázat svou poslušnost v reálném životě. Žádné smlouvání. Žádné zdržování.“

Svět se zastavil.

Přečetl jsem si zprávu znovu.

*V reálném životě.*

V ústech mi vyschlo.

Ne. Ne, ne, ne.

Sedl jsem si na okraj postele, telefon v ruce, srdce až v krku.

Myslel to vážně?

Byla to jen náhoda? Jen nějaký chlápek na internetu, co si zkouší kontrolu, jak to dělával vždycky?

Nebo...

*Věděl snad něco?*

Vzpomněl jsem si na hlas trenéra Steela – hluboký, temný, řezavý. Jak řekl *pane*. Jak se na mě díval, jako by mě už vlastnil.

Prsty mi cukaly.

Zahodil jsem telefon, jako by to byl jed.

Znovu zavibroval.

**Trenér Steele:**

„Zítra se mnou poletíte do Ženevy. Sbalte se na pár dní. Budete tam vedený jako asistent tréninku. V 6 ráno buďte venku.“

Ztuhl jsem.

Do Ženevy?

Asistent tréninku?

Zíral jsem na zprávu tak dlouho, až obrazovka pohasla. Puls mi zběsile bušil do žeber.

Dvě zprávy. Dva hlasy. Stejný tón.

*Bože, pomoz mi...*

Byl on Pan S?

Ruce se mi třásly, když jsem psal odpověď.

**JÁ:**

**„Ženeva, jako ta… ve Švýcarsku??“**

**Trenér Steele:**

„Jsem rád, že ovládáte zeměpis.“

**JÁ:**

**„Proč já?“**

**Trenér Steele:**

„Jeden z našich zkušených hráčů se zranil během tréninku v mezinárodním zařízení. Letím tam situaci vyhodnotit. Budu potřebovat asistenci a vy potřebujete dohled. Neopovažte se přijít pozdě.“

Když jsem konečně položil hlavu na polštář, srdce mi stále tlouklo rychlostí 200 mil v hodině. Zavřel jsem oči, ale jediné, co mě uspávalo, byly představy trenéra – jenže v mých snech měl na sobě oblek, rukavice a kolem ruky omotaný kožený pásek….

****

Budík mě vytáhl ze spánku v 5:30 ráno a na vteřinu jsem vůbec nevěděl, kde jsem. Jen to, že jsem vyčerpaný, že mi je horko a že už teď mám zpoždění.

Dopajdal jsem do sprchy a stál pod vodou déle, než jsem měl, doufajíc, že to vyčistí mlhu v mé hlavě – a to horko na hrudi.

Když jsem se oblékl a byl připravený, tep jsem měl stále zrychlený.

Něco se dělo. Jen jsem nevěděl co.

Když jsem vyšel ven, slunce sotva vycházelo a vzduch byl tak ostrý, že by se dal krájet. U obrubníku stálo černé auto s nastartovaným motorem.

„Nastupte si,“ řekl řidič. „Trenér čeká na letišti.“

Na nic jsem se neptal. Jen jsem nastoupil s pocitem, že se mi žaludek svazuje do uzlů. Slova *dokážeš svou poslušnost v reálném životě* mi rezonovala v hlavě.

Než jsme nastoupili do soukromého letadla, potil jsem se skrz tílko. Seděl u okna, nohy překřížené, rukávy vyhrnuté, brýle na očích, vypadal jako nějaký CEO na obálce časopisu. Když ke mně vzhlédl, ucítil jsem, jak mi na hruď narazila studená fronta.

„Sedněte si.“

Sedl jsem si.

„Musíme k tomu incidentu vydat tiskové prohlášení. Vy ho napíšete. Připravte návrh ještě před startem.“

Posunul mi notebook – pak vytištěný email. „Všechny detaily jsou tady. Ať je to stručné.“

Žádný nátlak.

Přelétl jsem shrnutí. Přetržený vaz. Zkušený hráč. Do konce sezóny mimo hru. Slova se mi rozmazávala, jak jsem je četl, a ne proto, že by nebyla jasná – ale proto, že on seděl naproti mně, jako by to byl nějaký test. Jako bych já byl ten, koho tu posuzují.

Otevřel jsem dokument a zíral na obrazovku, jako by mi dlužila odpovědi.

Tak fajn. Tisková zpráva. Zachovat profesionalitu. Zkrátit to na minimum.

Psal jsem. Krátké, úsečné věty. Jen fakta. Tón lídra. Dvakrát jsem si to přečetl a pak mu to podal zpátky.

Četl v tichosti, obočí se mu povytáhlo.

„Vágní,“ pronesl suchým hlasem. „Přepsat.“

Zamrkal jsem. „Ano, pane.“

Počkat. *Pane*?

Nepodíval jsem se na něj. Jen jsem si vzal notebook a začal znovu, překonávaje tíhu vlastního zklamání.

Z nějakého nepřirozeného důvodu jsem tohoto muže chtěl – potřeboval – ohromit. A když se jeho intenzivní modré oči zafixovaly na těch mých o vteřinu déle, ucítil jsem to – *tu touhu po jeho schválení.*

Zhluboka jsem se nadechl. Snažil se soustředit. Pořád si vědom jeho upřeného pohledu jsem se pustil do práce...

Verze dvě: Víc profesionální. Trochu drsnější okraj. Uklidňující pro fanoušky.

Atmosféra mezi námi se změnila, jak četl – byl klidný, vyrovnaný, naprosto nedotčený – zatímco já tam seděl a snažil se neokusovat si nehty až do krve.

„Nezorganizované.“

Čelisti se mi sevřely. Znovu jsem natáhl ruku pro notebook a mlčel. Něco mezi hrdostí a panikou – možná pud poháněný traumatem – se mi chvělo v rukou.

Verze tři: Vložil jsem do toho své zasrané srdce. Citát hlavního trenéra. Zpráva o sjednocení. Bylo to solidní. Muselo to být.

Ani nemrkl.

„Neprofesionální.“

Dlaně jsem měl kluzké. V krku mi vyschlo. Z klimatizace byla v kabině zima, ale moje tělo hořelo.

Jeho oči zůstávaly na mně – klidné, soustředěné. Jako by studoval mě, a ne ten text.

Proč jeho nespokojenost působila jako trest?

Celý život jsem strávil pod palcem svého otce – jeho vztekem, jeho urážkami – ale nic se mi nikdy nedostalo pod kůži takhle.

Proč ve mně odmítnutí od *tohohle* muže vyvolávalo pocit, že se hroutím?

Byl jsem vážně tak k ničemu?

Frustrace přešla v něco hlubšího – svíravého, bezdechého, zpanikařeného.

„Já— snažím se,“ zamumlal jsem a skoro přitom zatajoval dech.

Naklonil se. Pomalu. Záměrně. Jeho teplá ruka mi přistála na rameni.

A jeho hlas – hluboký, pevný, zničující….

„Dýchej, chlapečku.“

Ta slova mě zasáhla jako pěst.

Ztuhl jsem.

Ten hlas. Ta věta. To oslovení.

Hlava se mi vyprázdnila. Po páteři mi sjelo horko.

Nedokázal jsem se na něj podívat.

Nechtěl jsem se na něj podívat.

Odtáhl se bez jediného dalšího slova. Pak jen uklidňujícím způsobem přikývl.

„Přepíšete to ještě naposledy. A tentokrát to uděláte správně.“

Také jsem přikývl, mlčky, zatímco jsem se snažil vzpomenout, jak se ovládají prsty.

Někde nad Francií jsem začal psát.

Ruce se mi stále třásly.

Ne pod tlakem.

Ne zimou.

Ale z tónu jeho hlasu –

A z toho, že jsem na malou vteřinu byl připravený uposlechnout.