**Luke**

Dveře se za mnou zaklaply a já byl poprvé za celý den sám.

Chvíli jsem tam stál, ruce stále sevřené v pěst, srdce mi pořád zběsile bušilo. Taška mi splihle ležela u nohou. Ještě jsem se ani nepřevlékl z tréninkového oblečení – stále jsem byl lepkavý od potu a smrděl nervozitou, leteckým palivem a selháním.

Ten den mě naprosto vyčerpal. Ne fyzicky. Psychicky. Jako by ze mě něco vyrvali a nahradili to statickým šumem.

Přítomnost trenéra byla stresující už sama o sobě, ale být jím přímo vyzván – být vyhozen ze své komfortní zóny – působilo vyloženě znervózňujícím dojmem.

Ani jednou nezvýšil hlas.

Nemusel.

Způsob, jakým se na mě po tom třetím návrhu podíval – prázdný, nečitelný, jemně zklamaný – stačil k tomu, aby se mi sevřel žaludek.

Každé slovo dopadlo jako pěst, bolelo to víc než jakýkoliv náraz, který jsem kdy schytal.

Nebyl jsem spisovatel. Nebyl jsem vycizelovaný. Nebyl jsem nějaký PR trénovaný zlatý chlapec.

Hrál jsem fotbal. To mělo stačit.

Nemůžu ani říct, že bych byl naštvaný. Byl jsem… zvláštním způsobem smutný.

Ten pocit byl povědomý. Až příliš povědomý.

*Jsi ubožák,* zasyčel mi v hlavě hlas mého otce*. Vzrušuje tě, když tě někdo kárá, viď? Možná to je všechno, k čemu jsi dobrej. S tou tvojí hezkou tvářičkou a chabou pýchou.*

Bylo to tak?

Nemyslel jsem si… Když trenér odmítl moji práci, bolelo to.

Ale pak... jeho hlas se změnil. Jen nepatrně. Klidnější. Odměřenější. Už ne tak chladný – vyrovnaný. Kontrolovaný.

Neposmíval se mi. Nezesměšňoval mě.

Prostě mě jen… ujistil. A to – Bože, tohle – znamenalo víc, než jsem si chtěl přiznat.

Měl jsem z toho pocit, jako by mi skutečně důvěřoval. Věřil ve mě.

A nějakým způsobem ta stabilita zabrala.

Přepsal jsem tu zatracenou věc. Pomaleji. Soustředěněji. S kontrolou.

A když jsem mu to odevzdal, věnoval mi sotva znatelné přikývnutí. Jen jednou.

Jedno malé, ostré přikývnutí na znamení uznání.

A nemělo by na tom záležet, ale záleželo.

To bylo to, co mě opravdu dostalo.

Něco ve mně se rozsvítilo – něco příšerného a návykového.

Namlouval jsem si, že to je jen úleva. Ale ten pocit sahal mnohem hloub.

Byl temnější.

Jako bych složil nějakou nemožnou zkoušku… A tou odměnou nebyla chvála.

Bylo to *potěšit ho.*

Proč mě, kurva, to, že jsem toho muže potěšil, naplňovalo takovou hrdostí?

A proč mě pouhá myšlenka na to skoro… vzrušovala?

*Do prdele…*

Svalil jsem se na postel a zíral do stropu. Vzduch v místnosti se zdál příliš nehybný, příliš tichý. Měl bych na sebe být pyšný. Měl bych to nechat plavat.

Ale jeho hlas se mi v hlavě neustále ozýval. Ta důvěra… Změna v tónu. Jako by přesně věděl, jak mě stáhnout zpět z okraje propasti. A udělal to schválně.

Připomnělo mi to někoho jiného.

Pana S.

Při té myšlence se mi dole v břiše něco sevřelo. Nechtěné. Nevyhnutelné.

Snažil jsem se to ignorovat. Sáhl jsem po telefonu. Otevřel zprávy. A zase je zavřel.

To ticho na mě tlačilo čím dál víc. Představa, že mě Pan S naprosto dominuje a mění mě v něco, čím nejsem… Ale jsem vůbec?

Ale nějakým způsobem to byla tvář trenéra Jaxsona, kterou jsem viděl. Jak mi poroučí, jak mě trestá…

*Co to kurva...?*

Překulil jsem se na bok, neklidný, napjatý. Prsty mě svrběly. Žaludek se mi stáhl. A někde uprostřed vší té frustrace a fantazírování moje tělo zareagovalo.

Byl jsem tvrdý. Bolelo to.

Snažil jsem se s tím bojovat, ale jediné, co jsem viděl, byl trenér. Ne ten z tréninku. Ten z letadla. Ten, který se naklonil a dýchal klidná, chladná slova přímo na mou kůži. Ten, který se na mě podíval, jako by viděl skrz každou zeď, kterou jsem kdy postavil.

A nesnášel jsem, jak jsem se kvůli tomu cítil.

Odhalený. Spatřený.

A toužící po víc.

Sklopl jsem ze sebe kalhoty, odkopnul deky a svezl se na záda, dech už teď roztřesený. Zavřel jsem oči, obtočil ruku kolem svého ptáka a snažil se myslet na kohokoliv jiného. Na nějakou anonymní známost. Na jednu z těch sexy roztleskávaček, co mi dřív kouřily. Na kohokoliv.

Ale on už tam byl. Jaxson Steele.

Jeho hlas. Jeho vůně. Ten děsivý klid v jeho příkazech.

Honil jsem ho rychleji, frustrace ve mně vřela těsně pod povrchem. Nechtěl jsem tohle chtít. Nechtěl jsem potřebovat jeho schválení, jeho pozornost, jeho—

Hlava mi padla dozadu do polštářů.

Měla to být úleva. Ale nebyla. Bylo to spíš, jako by se ve mně strhla bouře – ošklivá, žhavá a plná hanby. Ruka se mi pohybovala rychleji, dech se mi zadrhával v hrdle. Tlak stoupal s každou vzpomínkou, která mi zablikala pod očními víčky. Jaxson, jak nade mnou stojí na hřišti. Jaxson, jak se ke mně naklání v kanceláři. Jaxson, jak mě vyvolává přede všemi a přesně ví, co dělá.

Ticho jsem zavzdychal, stiskl ho silněji při představě jeho svalů napínajících se pod tričkem. Stehna se mi napjala. Záda se mi mírně prohnula do oblouku, zatímco mi ze zduřelého žaludu stekl pramen kapek predejakulátu.

Úplně jsem ho viděl. Přímo tam ve své mysli. Žádná něha. Žádná sladkost. Jen jistota. Autorita. Nebezpečí. A v nějaké části sebe sama, u které jsem nechtěl přiznat, že vůbec existuje – jsem to potřeboval. Potřeboval jsem ho.

Dech se mi zadrhl. Svaly se mi zatnuly.

Byl jsem vteřiny od toho. Přímo na pokraji odevzdání, těsně před tím se naprosto rozpadnout na kusy—

Obrazovka mého telefonu se rozsvítila.

Ztuhl jsem.

*Máte novou zprávu od Pan S.*

Hruď se mi stáhla. Krev mi hučela v uších. Ruku jsem měl pořád obtočenou kolem své erekce, mokré a pulzující, jeden další pohyb od toho se úplně ztratit.

Obrazovka se znovu rozsvítila.

**Pan S:**

Chyběl jsem ti?

Vydal jsem tichý, přiškrcený zvuk – napůl sténání, napůl smích. Hořký. Zoufale plný chtíče.

Neměl ani tušení, co právě přerušil. Nebo možná… možná to věděl.

Zíral jsem na zprávu, pták mi stále pulzoval v ruce a orgasmus teď visel jen krůček mimo dosah.

Chtěl jsem se udělat. Potřeboval jsem to.

Ale místo toho mé prsty pomalu povolily.

A přesně takhle jsem byl znovu v jeho rukou.

Zíral jsem na tu zprávu, jako by mohla zmizet, kdybych mrkl.

Hlavou mi proběhla stovka sarkastických odpovědí, ale žádná z nich se nedostala k mým prstům. Byl jsem stále napjatý jako struna, dech přerývaný, srdce mi bušilo, jako bych právě uběhl stometrový sprint a někdo přitom sledoval každý můj krok.

Otřel jsem si ruku do prostěradla, tiše zasyčel nad tou citlivostí a posadil se. Pak jsem odepsal.

**JÁ:**

**Vlastně tě vůbec neznám. Ale načasování máš skvělé.**

Bublina s tečkami jednou zablikala. Pak zmizela.

A pak znovu zablikala.

**Pan S:**

Neodpověděl jsi na otázku.

Polkl jsem a čelisti se mi sevřely. Prsty se mi vznášely nad displejem.

**JÁ:**

**Asi odpověděl.**

**Sám nevím proč.**

Tohle byla delší pauza. Tečky dál tancovaly.

**Pan S:**

Toužíš po řádu.

A zároveň se mu bráníš.

To je vyčerpávající, že?

Zíral jsem na ta slova, jako by se mi ten chlap právě vloupal přímo do mozku.

**JÁ:**

**Jak jsi na to přišel?**

**Pan S:**

Zná tvůj typ.

A zatím jsem se nepletl.

Zprudka jsem vydechl. Můj pokoj byl najednou teplejší, těžší. Jako bych nemohl úplně popadnout dech.

**JÁ:**

**Byl to prostě na hovno den.**

**To je všechno.**

**Pan S:**

Řekni mi, co ho udělalo tak na hovno.

Zaváhal jsem.

Na tohle se mě nikdy nikdo nezeptal. Ne tak, aby doopravdy poslouchal. Lidé se ptali ze slušnosti, nebo protože čekali na příležitost, kdy budou moct mluvit o sobě. Ale tohle působilo jinak. Nesnažil se ukázat pochopení. Tahal to ze mě, pomalu a ostře.

Měl jsem se odhlásit. Měl jsem držet hubu.

Místo toho jsem psal.

**JÁ:**

**Něco jsem zvoral.**

**Dozvěděl jsem se, že jsem lajdák, nepřipravený a že na to prostě nemám.**

**A co je na tom to nejhorší? Se vším jsem souhlasil.**

**Nejsem v těchhle věcech dobrej.**

**Pan S:**

V čem? Ve výkonech?

**JÁ:**

**Ve všem mimo fotbal.**

**V mluvení. Ve psaní. V tom bejt…**

**Normální.**

Po stisknutí odeslat jsem zavřel oči.

Míjely vteřiny, zatímco jsem zíral na displej a přál si, aby byl v téhle místnosti se mnou. A zároveň si přál, aby nebyl, abych nemusel čelit i jeho zklamání. Nebyl jsem ten „zábavný kluk snů“, jakého pravděpodobně očekával – byl jsem jen chodící průser.