**Jaxson**

Srdce se mi rozbušilo v hrudi vteřinu poté, co jsem si ta slova přečetl.

Byl to on.

**Zvídavý X.**

Ten drzý, lehkomyslný subík, co mě před pár dny vyzval – ten, jehož hlas byl propletený vzdorem i potřebou – byl Luke Wyatt. Můj nový hráč. Quarterback-nováček s přehnaným egem a napětím vepsaným do každého pohybu.

Měl jsem to utnout. To by byla ta chytrá, etická a profesionální věc. Jenže já si nikdy nehrál na hodného chlapa.

Ve chvíli, kdy mi řekl o svém mizerném dni – o dni, který jsem od začátku do konce zinscenoval já – se mi žaludek sevřel pocitem viny… a pak se stáhl něčím temnějším.

Hrdostí.

Majetnickou, elektrizující hrdostí.

Ó ano, tohle už bylo víc ono… Můj pták začal tvrdnout.

Rozsypal se. Přesně, jak jsem chtěl. A pak utíkal přímo ke mně.

Ale jeho další zpráva… ta mě zasáhla jinak.

Byla *upřímná*. Syrová.

A já nebyl připravený na ten tichý druh bolesti, který v sobě nesla, a něco ve mně se okamžitě přepnulo do ochranitelského módu.

**JÁ:**

**Nemáš být *normální.***

**Pro to nebylo tvoje tělo stvořeno.**

**Jsi výjimečný a silnější, než si myslíš.**

**Byl jsi stvořen pro napětí. Pro odpor.**

**Pro *disciplínu.***

**A ty to víš.**

Sledoval jsem, jak bublina s tečkami zablikala.

**Zvídavý X:**

O ničem z toho nevím.

Jak to můžeš vědět ty?

**JÁ:**

**Řekl jsem ti, co chci, hned na začátku, a ty sis přišel pro víc.**

**Tentokrát už bez masky.**

**Ukázal jsi mi své skutečné já.**

**Jsem cizinec – ale ty mě k sobě nějakým způsobem pouštíš.**

**Zvídavý X:**

Ubohý, že jo?

**JÁ:**

**Odvážný.**

**Mající koule.**

**Když jsi předstíral někoho jiného, zajímal jsi mě.**

**Ale teď, když vím víc?**

**Jsem do toho naplno zainteresovaný.**

Následovala pauza. Delší pauza.

Opřel jsem se v hotelovém křesle s telefonem v ruce a představoval si ho hned na konci chodby – pravděpodobně jak pochoduje sem a tam, kouše si ret a snaží se uklidnit ten chaos, co se v něm odehrává.

A ten jsem způsobil já.

**Zvídavý X:**

Dneska jsem na tebe myslel.

Dřív než jsem si to vůbec uvědomil, představoval jsem si tvůj hlas.

Jako by to byla jediná věc, co mě držela, abych se nerozsypal.

**JÁ:**

**A teď?**

**Zvídavý X:**

Pořád se sypu.

Jenom víc potichu.

**JÁ:**

**To není slabost.**

**To je tlak, který nemá jak uniknout.**

**A to je důvod, proč potřebuješ pravidla.**

Někoho, kdo zajistí, že je budeš dodržovat.

Žádné další spirály.

Žádné další trestání se za to, že potřebuješ kontrolu.

Skoro jsem cítil, jak se mu zadrhl dech.

**Zvídavý X:**

Nikdy jsem nikomu tolik neřekl.

Dokonce ani přátelům.

Nikdo se nikdy nezeptal.

Proč ty ano?

**JÁ:**

**Protože jsi potřeboval, abych se zeptal.**

**Chtěl jsi, abych to věděl.**

**Abych mohl převzít kontrolu.**

**A to taky *udělám*…**

***Jestli mi to dovolíš.***

Jeho další zpráva nepřišla hned. Ale čekal jsem. Měl jsem tušení, že tohle bude zlomový bod.

**Zvídavý X:**

Chci.

Chci ti to dovolit.

A vím, že to zní zkurveně divně, ale…

Chci se setkat.

Osobně.

Čelisti se mi sevřely.

*Kurva.*

Na vteřinu – na jedinou vteřinu – jsem nad tím uvažoval. Ta syrovost v jeho zprávách. Zranitelnost. Probouzelo to ve mně cosi ochranitelského. Nebezpečného.

Ale tohle jsem nemohl dopustit. Ještě ne.

**JÁ:**

**Nejsi připravený.**

**A já nepřekračuju hranice, dokud nevím, co čeká na druhé straně.**

**Dál mi piš.**

**Dál dýchej.**

**Dál poslouchej.**

**Setkáme se, až přijde ten správný čas.**

Zíral jsem na obrazovku a bránil se nutkání napsat víc.

Pravdou bylo, že už jsem věděl, co čeká na druhé straně.

Ale nemohl jsem si dovolit do toho spadnout.

Ne když jedinou nebezpečnější věcí než jeho trénování…

bylo ho chtít.

**Zvídavý X:**

V tom případě se už dál bavit nemůžeme.

A takhle jednoduše byl pryč.

Zanadával jsem si pod fousy. Zahrával jsem si s ohněm, a moc dobře jsem to věděl.

Jeden špatný krok – jedno uklouznutí – a mohl jsem přijít o všechno. Kdyby přišel na to, kdo jsem, a rozhodl se s tím jít před správní radu, moje kariéra by byla u konce.

Ale něco mi říkalo, že to neudělá. Byl jsem si na devadesát procent – možná o něco míň – jistý, že to *chce*. Možná to potřeboval stejně naléhavě jako já.

A to riziko jsem byl ochoten podstoupit.

V pravý čas.

Luke se za mnou vlekl na chodbě hotelu o pár kroků pozadu. Nemusel jsem se ohlížet, abych věděl, že mě nespouští z očí. Napětí mezi námi – žhavé, křehké a bublající těsně pod povrchem – bylo silnější než kdy dřív.

„Vypadáte unaveně, nováčku,“ utrousil jsem, aniž bych se vůbec namáhal ohlédnout.

Zavrčel. „Nespal jsem moc dobře.“

„Hmm.“

Zastavil jsem se. Lehce se k němu otočil.

„Nestrávil jste půlku noci zírající do telefonu, že ne?“

To si z jeho strany vysloužilo záblesk té jeho staré známé arogance. „I kdyby jo? To vám snad může být fuk, trenére.“

Udělat jsem pomalý krok k němu. Pak další.

„To, jestli padne pod mým vedením váš výkon, mě rozhodně začne zajímat.“

*Pauza.*

„A usnutí na mojí poradě bych kurva jako propad výkonu nazval.“

Jeho čelisti ztuhly, oči měl bystré – ale nebojovné. Ne doopravdy.

„Neusnul jsem.“

„Mrkal jste delší dobu, než většina lidí sní.“

Přenesl váhu na druhou nohu a najednou působil defenzivně.

„Nebyl jsem na telefonu… Měl jsem jet lag.“

Přistoupil jsem blíž. Dostatečně blízko, abych z něj ucítil vůni citrusů ze sprchy z dnešního rána. Můj hlas klesl na pouhý šepot.

„Hodní chlapci nelžou.“

Dech se mu zadrhl. Zmateně ke mně vzhlédl, tvář zalitou červení, rozpolcený mezi touhou se bránit a tou svou částí, která přesně po tomto toužila.

Nedotkl jsem se ho. Nemusel jsem. Napětí mezi námi se napnulo tak silně, až to bzučelo.

„Na hřišti patříte mně, Wyatte, a já vás trénuju. Nenuťte mě, abych si vás musel vycvičit i mimo něj.“

Pak jsem odkráčel – pomalým, odměřeným krokem – a nechal ho tam stát s hanbou hřející v tvářích a něčím dalším plazícím se mu pod kůží.

Zbytek odpoledne se mi vyhýbal, přesně naopak, než moje tělo vyžadovalo. Nějakým způsobem jsem si vypěstoval závislost na jeho napětí a jemných změnách, co probíhaly jeho tělem, kdykoliv jsem stiskl ty správné body, takže jsem se rozhodl si trochu zablbnout.

Po večeři jsem si ho zavolal do salonku přiléhajícího k mému pokoji – čistě pracovně, samozřejmě. Ukázal se v teplácích a mikině, z čela se mu po sprše ještě pořád lepily vlhké kudrny, vypadal jako ztělesnění rebelie v utajení – a do prdele, bylo to to nejotravnější a nejpokoušející stvoření, co mi kdy padlo do oka. Ten druh pokušení, který ve vás vyvolává chuť ho zničit, ovšem v tom nejlepším slova smyslu.

Ukázal jsem na křeslo naproti mně.

„Sednout.“

Posadil se – pomalu. Ruce zkřížené na hrudi. Čelisti zaťaté.

Dobře.

Vzal jsem do ruky složku vedle mě a začal.

„Jste tu v rámci tréninkového zadání. To znamená, že mi budete asistovat se vším, s čím budu potřebovat. Což zahrnuje, ale není omezeno pouze na –“

Otočil jsem stránku a věnoval mu záměrný pohled.

„– vytisknutí aktualizovaných podkladů k brífinku a jejich doručení – zvýrazněných – na můj stůl přesně v 9:00 ráno. Naučení se nazpaměť zprávu týmového lékaře před zítřejší konzultací ohledně rehabilitace. Vyzkouším si vás. A během vyhodnocování hráčů budete stát po mém boku. Pozorovat. Potichu. A na nic se nebudete ptát.“

Jeho ústa se pootevřela.

„To myslíte vážně?“ vyštěkl. „Nejsem vaše zkurvená sekretářka.“

Ten žár v jeho hlase byl skoro roztomilý. Skoro k sežrání.

Naklonil jsem se dopředu se zkříženýma rukama.

„Jste na tomhle výletě kvůli mně. Jste v tomhle týmu kvůli mně. Chcete zůstat? Pak uděláte cokoliv, co se po vás bude chtít.“

Pokusil se vstát. Nepohnul jsem se, ale můj tón prořízl vzduch jako sklo.

„Sedněte si.“

Ztuhl – pak se znovu pomalu posadil dolů, tentokrát pomaleji.

Postavil jsem se a obešel ho.

„Chcete být skvělý quarterback, Wyatte? Tak začnete trénovat to, co vám chybí. Právě teď je to disciplína.“

Zastavil jsem se těsně za ním, dostatečně blízko, aby můj hlas sklouzl po jeho kůži jako hedvábí.

„Ráno začneme pracovat na vašem těle. Kompletní posilovna, přesně v 7 ráno. Ale zrovna teď? To, co by potřebovalo pořádný trénink, je váš přístup.“

Nepohnul se.

„Chcete vědět, co to znamená vést ostatní?“ zeptal jsem se hlubokým, pevným hlasem.

Neochotně přikývl.

„Tak začněte poslouchat rozkazy.“

Ohryzek mu poskočil. „Ano… pane.“

Usmál jsem se.

„Výborně. Pak můžeme začít.“

Zatímco se zvedal a vycházel z místnosti se vztyčenou hlavou, avšak zrudlýma ušima, nechal jsem svůj pohled utkvět na jeho zádech.

*Skutečná hra právě začala.*