O dva týdny později…

Uběhly už dva týdny od chvíle, kdy jsem tu noc, co jsme se poznali, odešla z Alistairova bytu. Snažím se na naši dokonalou společnou noc nemyslet, ale to je téměř nemožné, když se mi o tom zdá snad každou noc. Odejít tenkrát bez rozloučení se ukázalo být mnohem těžší, než jsem si kdy dokázala představit. Ale hluboko uvnitř vím, že to tak bylo nejlepší. A tak dělám to, co je pro mě teď nejlepší: pracuju, pracuju a zase pracuju.

Práce je teď naprostá noční můra. Věděla jsem, že prosadit se ve finančním sektoru bude vražedné, ale je to ještě horší, než jsem si myslela. Vím, že to tu ovládají převážně muži, ale ježíši. Poslední tři měsíce dělám ve Sterling Wealth Management a opravdu to není žádná procházka růžovým sadem.

Když mi moje kamarádka z výšky Lily o téhle příležitosti řekla, nemohla jsem být šťastnější. Odsoudovala jsem s diplomem, ale bez práce a bez jakýchkoliv vyhlídek. A to rozhodně není něco, co byste chtěli, když máte na krku studentské půjčky jako já. Lily si myslela, že bych se sem hodila, a navíc tu už pracovala. Ale ve dnech, jako je tento, se sama sebe ptám, proč jsem si vybrala zrovna tohle odvětví. Mám chuť dát výpověď a kašlat na to, že kvůli studentským půjčkám dlužím osmdesát tisíc dolarů.

Můj běžný den je plný nejrůznějších činností, včetně shromažďování dat, organizování informací, analyzování historických výsledků, vytváření prognóz a projekcí, sepisování doporučení a generování excelových modelů, prezentací a zpráv. Na co si vzpomenete, to dělám. Ale dneska mi můj portfolio manažer Caleb Miller dělá ze života peklo. Všechno, co si poručí, potřebuje mít hotové hned teď. Jako by hořelo. Vůbec ho nezajímá, že dělám práci za dva lidi.

„Calebe, já opravdu nevím, co po mně chceš,“ řeknu mu už podruhé.

„Přesně to, za co jsi placená.“ Mám chuť mu vmést do tváře, že on ty šeky nepodepisuje, ale to by mě jen dál peskoval, a já s ním nechci zbytečně ztrácet čas.

„Můžu to mít všechno na konci dne. Musím projít nějaké reporty od ostatních analytiků a zjistit, kde je problém.“

„Přísahám, že jsi úplně stejně neschopná jako všichni ostatní,“ dodá a vyřítí se z mé kóje.

„Sakra, co to mělo znamenat?“ nakoukne do mé kóje Simon.

„To co vždycky.“

„Někdo by měl toho chlapa praštit.“

„To mi povídej,“ hlesnu frustrovaně, ale při té představě se musím usmát.

„Potřebuješ s něčím pomoct?“

„Jsem v pohodě, ale díky za optání.“

„Co kdybych došel pro oběd? Dáš si to co vždycky?“

„To by bylo skvělé. Jen si vezmu peněženku.“

„Víš, že u mě tvoje peníze neplatí.“ Usměju se.

„Děkuju. Jsi skvělý kamarád.“

„Nezapomeň na to,“ usměje se a vrací se do své kóje.

Se Simonem Hayesem spolu děláme poslední měsíc. Pro Sterling Management pracuje už dva roky. Říct, že ví, jak to tu chodí, by bylo hodně slabé slovo. Vzal si mě pod svá křídla, čehož si vážím. Většina lidí tady se nestará o nikoho jiného než sama o sebe. Zrovna moc nepomáhá ani fakt, že nejsem odtud, z města. Všechno, co vidí, když se na mě podívají, je jen chudá holka z maloměsta. Ale poslední dobou mám pocit, že by Simon chtěl být něco víc než jen přítel, o což já ale nestojím. Na románky nemám čas.

Po Loganovi jsem na muže zanevřela. Teda, to není tak úplně pravda. Když k sobě budu upřímná, další noc s Alistairem by mi vůbec nevadila, i když tvrdím, že po tom netoužím. Přísahám, že jsou noci, kdy pořád ještě cítím jeho jazyk mezi svýma nohama. Odeženu ty myšlenky pryč. Když jsem toho rána opouštěla Alistairův byt, málem to se mnou seklo, když mi Harper řekla, kdo to vlastně je. Připadala jsem si jako pitomec, že mi to nedošlo. Kdo by sakra nepoznal Alistaira Sterlinga? Hádám, že tahle holka. Ten chlap je princ a další v pořadí, co se stane králem. Dodnes si pamatuju ten rozhovor, co jsem s ní tehdy vedla.

Seděla jsem už hodinu na gauči, přepínala kanály v televizi, vyčerpaná po dlouhém dni v práci, ale mysl mi šrotovala na plné obrátky, když jsem si vzpomněla na Alistairovy ruce po celém svém těle. Podívám se ke dveřím, když uslyším klíče.

„Konečně,“ povzdechnu si k Harper, jakmile vejde dovnitř, a postavím se.

„Zákazník byl dost upovídaný.“

„Umírám hlady,“ pronesu a vydám se do kuchyně.

„Mohla jsi něco uvařit.“

„Jsem moc unavená a navíc jsi byla na řadě s jídlem ty. Takže, o čem jsi to chtěla tak nutně mluvit?“

„O tvém včerejším rande. Chci vědět všechny detaily.“

„Není co vyprávět a nebylo to rande.“ Dojdu k lednici pro něco k pití.

„Ale no tak, vím, že jsi s ním spala. Máš to napsané po celém obličeji. Zapomnělas, že tě znám?“ Otočím se a podívám se na ni. „Nekoukej na mě takhle. Takže, jaký to je, spát s královskou rodinou?“

„O čem to proboha mluvíš?“ Zavřu lednici a přejdu ke stolu, kam položila naši čínu.

„Prosím tě, řekni mi, že jsi věděla, kdo tě přišel zachránit.“

„Alistair,“ pronesu zmateně.

„Fajn, a zjistila jsi náhodou jeho příjmení?“

„Šlo mi o anonymitu. Znáš přece pravidlo číslo jedna u známostí na jednu noc. Kdo to teda je?“

„Hned jsem si toho nevšimla, ale pak mi to došlo. Je to Alistair Sterling.“ Ztuhnu na místě. „Jo, přesně ten Sterling. Dědic a budoucí král. Nemůžu uvěřit, že jsem to hned nepoznala. Je to momentálně ta nejžádanější partie v New Yorku. Vzala sis na něj číslo? Kdy se zas uvidíte? Všechno mi řekni.“

Tu noc jsem strávila skoro dvě hodiny tím, abych Harper přesvědčila, ať to pustí z hlavy, obzvlášť když jsem zjistila, že měla ohledně Alistaira pravdu. Sakra, ten chlap je šéf šéfa mého šéfa. Byla to dokonalá noc a já už ho nikdy neuvidím, tak na co to řešit? Všechny její otázky nepotřebovaly žádné odpovědi. Alespoň ne od ní. K čemu dělat z komára velblouda? Snažím se soustředit na reporty, co leží přede mnou, ale není to tak snadné, když u toho musím myslet na Alistaira. Ten si na mě pravděpodobně ani nevzpomene, natož aby věděl, jak se jmenuju.

Než se naděju, Simon už mi nese oběd. Salát. Přísahám, že se sama v nějaký salát brzy proměním. Ale je to asi tak to jediné, co si tu můžu dovolit. Položí tašku na můj stůl. Usměju se a poděkuju mu. Na zlomek vteřiny zachytím jeho zklamání. Pravděpodobně doufal, že se najíme spolu, ale nemám na to náladu. A navíc mu nechci dávat falešné naděje. Je to jen dobrý přítel. Nechci to zničit. Zapípá mi telefon a vytrhne mě z myšlenek. Podívám se na displej. Píše Harper.

Harper: Happy hour?

Samantha: Ani náhodou, v práci budu dýl.

Harper: Nebuď nudná. Od klubu Eclipse jsi nikde nebyla. Potřebuješ se trochu uvolnit.

Samantha: Jdu na schůzku, napíšu ti pak.

Harper: Fajn, ale nezapomeň. Včera jsi zapomněla.

Samantha: Nic neslibuju.

Sama nevím, proč jsem své nejlepší kamarádce právě zalhala. Ale nechci myslet na tu svou dokonalou noc v klubu Eclipse a vím jistě, že přesně tohle má v plánu rozebírat. Už tak je dost špatné, že nemůžu dostat Alistaira z hlavy. Už jen pomyšlení na něj mě dokáže vzrušit. Je to vzrušující a otravné zároveň. Asi bych dokonce zašla i tak daleko a prohlásila, že začínám být až patetická. Otevřu si salát a začnu jíst, zatímco si prohlížím zprávu, kterou mi dal Caleb. Bude ode mě očekávat, že ji budu mít do odpoledne vyladěnou, a to má přes třicet stran.

Než se naděju, uběhnou dvě hodiny. Rozhlédnu se a zdá se, že vzduch je od Caleba i Simona čistý. Využiju příležitosti a jdu si pro kafe. Už teď je mi jasné, že dneska tu budu zase trčet do noci. Report, co mi Caleb přinesl, je v ještě horším stavu, než jsem doufala. Ať už ho dával dohromady kdokoliv, buď hrozně spěchal, nebo vůbec netušil, co u všech čertů dělá. Nejspíš to byl sám Caleb. Je naprosto k vzteku, že ten chlap vydělává šesticiferné částky, a přitom je naprosto neschopný. Ale nás všechny nazývá neschopnými. Zajímalo by mě, jestli to nejvyšší vedení ví. Nejspíš je to ani nezajímá.

Naštěstí cestou k výtahu nenarazím na žádného z nich. Pár lidí mě pozdraví, zatímco já netrpělivě čekám, až už ta kabina dorazí. Chystám se jít po schodech, když tu najednou přijede. Když se dveře otevřou, otráveně spatřím Caleba. Tak tolik k tomu nenarazit na něj.

„Kam jdeš?“ vyštěkne.

„Na kafe,“ odpovím a vstoupím do výtahu.

„Doprovodím tě,“ řekne a udělá o několik kroků blíž ke mně, než by bylo zdrávo.

„Není potřeba. Budu zpátky za deset minut.“

„Trvám na tom. Sám jedno potřebuju.“

„Skvělé,“ odpovím sarkasticky. Ať už si toho všimne, nebo ne, nic na to neřekne. Místo toho začne mluvit o něčem úplně jiném.

„Právě jsem přišel seshora. Generální ředitel naplánoval schůzku ohledně nového projektu.“

„To je hezké. Vsadím se, že se těšíš, až budeš spolupracovat s panem Montgomerym.“

„Těším, ale Montgomery už není generálním ředitelem. Byl propuštěn. Máme nového generálního ředitele.“

„Aha, to je pro mě novinka. Vůbec jsem si to neuvědomila,“ dodám, zrovna když se dveře výtahu otevřou v hale.

„Bylo to jen na bázi ‚need to know‘. Dozvědělo se to jen pár vyvolených,“ chvástá se.

„To je přesně tvoje gusto.“

„Schůzka se koná dnes odpoledne. Z toho důvodu potřebuju, abys ten report doladila. Budu ho prezentovat novému generálnímu řediteli.“

„Budu se snažit ze všech sil. Je tam pár věcí, co si musím ještě ověřit.“

„Zní mi to, jako by ses na něco vymlouvala. Víš moc dobře, jaký mám na výmluvy názor.“ Stojí tak blízko, že na sobě cítím jeho dech.

„Asi se radši vrátím nahoru.“

„Ne, můžeš si jít přece vzít kafe.“

„To je v pořádku. Dojdu si k automatu nahoře. Nechci ztrácet čas,“ dodám.

„Jsi si jistá?“ ptá se a přidržuje dveře výtahu.

„Zcela.“

„Očekávám od tebe za hodinu nějaké výsledky,“ dodá a otočí se k odchodu.

„Jsem si jistá, že ano,“ hlesnu tiše, přesně ve chvíli, kdy se dveře výtahu zavřou.

Tohle rozhodně není to, co jsem teď potřebovala. Nový generální ředitel znamená, že mi bude Caleb dýchat na záda víc než obvykle. Nechá mě oddřít veškerou práci a pak slízne smetanu, aby udělal na nového šéfa dojem. Doufejme, že když se bude Caleb snažit udělat dojem na ředitele, dá mi pro změnu pokoj. Caleb mi nahání husí kůži. Čím dál ode mě je, tím líp.

Ve svém patře zamířím zpátky do své kóje. Chuť na kofein mě rázem opustila. Posadím se a zírám na tu hromadu zpráv na stole. Nelhala jsem mu, když jsem říkala, že si musím pár věcí ověřit. Nejedná se tu přece jen tak o pár drobných. To portfolio, na které tu zírám, může udělat pořádnou díru do něčích čtvrtletních plánů. Vsadím se, že Calebovy prémie závisí na mých zjištěních.

„Páni, myslel jsem, že už jsi pryč,“ ozve se Simon, který stojí hned u mé kóje. Ani jsem neslyšela, že by přišel.

„Ne, chtěla jsem si dojít pro kávu, ale šel se mnou Caleb, tak jsem si to rozmyslela.“

„Měla bys ho nahlásit na HR. Moc dobře vidím, jak se s ním cítíš nepříjemně.“

„Nic, s čím bych si neporadila.“

„Co kdybych ti to kafe přinesl já?“

„Jsem v pohodě.“ Usměju se nad tou vší laskavostí. Je to fajn kluk.

„Trvám na tom,“ prohodí a už odchází.

Opřu se v křesle a zamyslím se nad tím, co se kolem mě vůbec děje. Šéf mě obtěžuje, jsem si docela jistá, že kolega by chtěl být něco víc než jen kolega, a navrch všeho nemůžu dostat Alistaira z hlavy.

„Sakra práce, jak mám asi vůbec fungovat?“