GENEVIEVE

Než jsem vešla do mámina pokoje, otřela jsem si oči. Musela jsem je mít oteklé. Od úsvitu jsem nepřestala plakat a Donovan? Pořád mi to nebral.

„Ahoj, mami,“ řekla jsem a předstírala úsměv tak křehký, že by se roztříštil, kdyby mrkla o něco silněji.

Její výraz se okamžitě změnil. „Genevieve, co se děje? Plakala jsi.“

Samozřejmě že mě prokoukla. Jako vždycky.

„Jo… šéf se zase chová jako pitomec,“ zalhala jsem. Pravda by ji zlomila. A nemohla jsem k jejímu už tak dost roztříštěnému světu přidat další prasklinu.

„Genevieve…“ začala tiše.

„Byla to moje chyba. Nechci o tom mluvit,“ zamumlala jsem a přešla to, jako by to nevážilo snad tunu.

Nenaléhala. Jen mi stiskla ruku. „Dobře, miláčku. Nemusíš.“

Přikývla jsem a spolkla knedlík v krku. „Zastavil se Donovan?“

„Ne… je už doma?“ Hlas jí stoupl a rozkvetl nadějí, ze které se mi dělalo špatně.

Ten chlap si její naději nezasloužil.

„Ne. Není.“ Můj hlas zchladl, zněl ostře a hořce. Všimla si toho.

„Genevieve…“

„Měla bych jít. Potřebuješ si odpočinout. Chemo začíná příští týden.“

Další lež. Popálila mi hrdlo. Bože, musela jsem z toho udělat pravdu, než ji to zabije.

Objaly jsme se. Voněla po dezinfekci a levanduli. Držela jsem ji až příliš dlouho. A pak jsem odešla.

Nemocnice byla blízko, ale každý krok mi připadal, jako bych vlekla mrtvé tělo – to svoje. Tíha beznaděje mi drtila ramena, těžká a neúprosná. Neustále jsem to slyšela – jeho hlas.

Vezměte si mě.

Myslel to vážně? Byla to hra? Past, u níž by si užíval pohled na to, jak se v ní svíjím?

Z té představy se mi dělalo zle. Z faktu, že jsem o tom vůbec uvažovala? Ještě hůř.

Když jsem došla domů, vchodové dveře byly pootevřené.

Ne.

Věděla jsem jistě, že jsem zamkla.

Vešla jsem dovnitř a tam byl. Donovan. Rozvalený na gauči, smrděl potem a zvětralým alkoholem. Vytuhlý a naprosto k ničemu.

V krku mě pálil odpor.

Popadla jsem hrnek, napustila ho vodou a chrstla mu ji do obličeje.

„Vstávej, ty hajzle.“

Vystřelil do sedu a prskal. „Co to sakra?! Ty malá…“

„Ukradl jsi mi peníze, Donovane! Kde jsou?!“

Jeho podlité oči se rozzářily samolibostí. „Měla jsi ulitýho tolik a nechala jsi Viktora, aby si mě podal pro pár šupů? Sobecká malá mrcho.“

„Nikdy ses jich neměl ani dotknout. Byly na máminu chemoterapii.“

Odfrkl si. „K čemu se namáhat? Stejně umírá.“

A to byla poslední kapka.

„Drž hubu,“ zasyčela jsem. „Zavři tu svou zasranou hubu!“

A vtom mi vlepil facku.

Tvrdou.

„Takhle se se svým otcem nemluví,“ zablekotal. „Copak tě matka nenaučila…“

Ruply mi nervy.

Pohledem jsem zavadila o střep rozbitého skla ležící kousek od stolu. Popadla jsem ho, ruka se mi třásla, ale sevření bylo pevné.

„Vypadni. Hned. Nebo ti přísahám bohu, že tě vykuchám.“

Zarazil se. Zamrkal.

Hrozba zabrala.

Zvedl ruce a couval. „Neukvapujme se…“

„Řekla jsem vypadni!“ zaječela jsem a udělala výpad kupředu.

Klopýtl. A pak se dal na útěk.

Jakmile se dveře zabouchly, zhroutila jsem se. Padla jsem na kolena, ruce se mi třásly a hruď se prudce zvedala. A pak přišly slzy – divoké, nekontrolovatelné. Žádné tiché vzlykání. Tohle byl žal, vztek a bezmoc, všechno spletené dohromady.

Seděla jsem v té bouři dlouho.

Když třes polevil, vygruntovala jsem dům, jako by to mohlo smýt mou ostudu. Ale před jednou myšlenkou jsem nedokázala utéct:

Pan Sterling.

Možná jsem měla poslouchat. Možná jsem se měla víc ptát. Možná – jenom možná – to myslel vážně.

Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem, jak byl chladný. Jak byl mocný. Jak se vždycky zdálo, že je o deset kroků napřed. Ale nezbývalo mi už vůbec nic.

Zoufalí lidé dělají hloupá rozhodnutí.

Vzala jsem do ruky telefon.

Zvedl to po čtvrtém zazvonění.

„Ohledně vaší nabídky…“ Můj hlas zněl prázdně. „Myslel jste to vážně?“

„Ano.“ Žádné zaváhání. Žádné emoce. Jen chladná jistota.

„Tak ji přijímám,“ zašeptala jsem. Moje hrdost se roztříštila jako sklo o dlaždičky.

„Dobře,“ řekl. Jako by celou dobu věděl, že couvnu. „Podmínky probereme zítra. V kanceláři.“

Cvak.

A přesně takhle jsem vyměnila svou svobodu za naději.

Jestli ji to zachrání… možná to stojí za to.