ALISTAIR

„Řekla mi, že jsem se kurva dočista zbláznil, a odešla,“ rozčiloval jsem se a svíral skleničku v ruce tak pevně, jako by mě mohla uchránit před tím, abych nevybuchl. Sebastian, ten parchant, se jen smál, jako bych právě řekl ten nejvtipnější vtip roku.

„Není to vtipný,“ zavrčel jsem, i když jedna moje část věděla, že tak trochu je.

„Co jsi s takovýmhle přístupem čekal, kreténe?“ zeptal se, konečně trochu zvážněl a lokl si piva. „Posledních pár měsíců jí děláš ze života peklo a pak si jen tak napochoduješ a řekneš jí, ať si tě vezme? A myslel sis, že prostě… co? Řekne ano? Jako bys byl nějaký princ na bílém koni? Jsi kurva úplně mimo.“

Zatnul jsem čelisti, ale nehádal jsem se. Sebastian je můj nejlepší přítel z jistého důvodu – nebere si servítky. Nikdy to nedělal. Což ale neznamená, že je snadné to spolknout, když vám tu pravdu nacpe přímo do krku.

„S tím nápadem jsi přišel ty,“ zamumlal jsem hořce. „Teď musím přijít s plánem B. Jestli se do měsíce neožením, všechna moje dřina, moje oběti, všechno, co jsem vybudoval, přijde vniveč.“

Není divu, že má děda do mého života zaryté drápy i ze záhrobí. Doufám, že si to představení užíváš, starouši. Vždycky sis potrpěl na teatrálnost.

Včera proběhlo čtení závěti – dědova poslední rána ze záhrobí. Podle ní zdědím 65 % obchodního impéria, včetně společnosti, kterou jsme společně vybudovali, pouze pod podmínkou, že se do měsíce od jeho smrti ožením. Pokud ne, všechno to připadne té ubohé parodii na otce, kterou mám.

To se nikdy nestane. Jen přes mou zkurvenou mrtvolu.

Děda mě prakticky vychoval. Byl to jediný skutečný otcovský vzor, který jsem při dospívání měl. Vděčím mu za všechno. Za svou dravost, houževnatost a ambice. Ale ten muž měl cit pro drama a zjevně nemohl odpočívat v pokoji, aniž by neudělal poslední mocenský tah. Věděl, jaký mám názor na manželství. Znal trauma, které po sobě zanechal katastrofální svazek mých rodičů. A přesto s touhle absurdní podmínkou vyrukoval.

To nejhorší? Nešlo jen o to se oženit. Ne, to by bylo moc snadné. Muselo to být z lásky. Žádná obchodní dohoda, žádný sňatek z rozumu. A ten největší vtip? Rozvést se můžeme nejdřív za tři roky. Celý on. Vždycky musel tlačit věci do extrému.

Takže Sebastian – brilantní, nelítostný Sebastian – přišel s plánem. „Vezmi si svou osobní asistentku,“ řekl. „Vymyslete si nějakou romanci. Znáš ji dost dlouho na to, abys to dokázal prodat. Řekněte jim, že se potají vídáte. Nikdo nebude nic podezřívat, a jelikož vy dva se evidentně nesnášíte, nehrozí, že byste k sobě začali něco cítit a zkomplikovali to.“

Byl to solidní plán. Elegantní ve své jednoduchosti.

Až na to, že… řekla ne.

Samozřejmě, že řekla ne.

Kopl jsem do sebe zbytek whisky jedním pálivým douškem. „Vím, na co se chceš zeptat. Když ji tak nesnáším, proč jsem ji sakra zaměstnal?“

Sebastian zvedl obočí, ale nezeptal se. Už to věděl.

„Nebyla to moje volba,“ pokračoval jsem hořce. „Najal ji můj otec. Prý potřebuju, aby na mě dohlížel někdo ‚kompetentní‘.“ To byl jeho způsob, jak říct, že mi nevěří. Snažil jsem se ji vyhodit hned první týden, ale ta smlouva byla neprůstřelná. Jediný způsob, jak by mohla odejít, by byl, kdyby dala výpověď sama. A věř mi, že jsem se snažil zlomit jejího ducha. Zavalil jsem ji prací, dával jí nesplnitelné termíny, udělal jí ze života naprosté peklo.“

„Nikdy to nevzdala,“ pokrčil rameny Sebastian. „Vždycky dodá výsledky. Pokaždý. Taky bych si ji nechal.“

„Je poslušná až běda,“ zamumlal jsem. „Tichá. Disciplinovaná. Otravně profesionální. Nikdy neodmlouvá – až do dneška. Dneska jí narostla páteř. Zrovna v den, kdy jsem potřeboval, aby řekla ano, se rozhodla, že má nějaké standardy.“

„Zajímalo mě, kdy k tomu dojde.“ Sebastian se ušklíbl. „Vybrala si na to ale kurva špatnej čas.“

„To si piš,“ zabručel jsem.

Než stihl říct víc, zavibroval mu telefon a on sklouzl z barové stoličky. „Tohle musím vzít. Jsem hned zpátky.“

Přikývl jsem a kroužil zbývajícím ledem ve sklenici, ztracený v myšlenkách.

Vtom jsem to ucítil – ruku na svém rameni.

„Ahoj, krasavče,“ ozval se svůdný hlas, cukrkandlově sladký a bolestně falešný. Vzhlédl jsem a uviděl ženu s kouskem látky na hrudi, který se sotva dal považovat za top. Její výstřih jsem měl prakticky přímo před obličejem. „Můžu ti koupit drink?“

Normálně bych řekl ano. Vzal bych to rozptýlení, ten únik, to tělo i tu noc. Ale dnešek k tomu nebyl určený. Dneska večer mi všechno připadalo… špatně.

„Nemám zájem,“ odpověděl jsem a nutil svůj hlas, aby zůstal klidný.

Ale ona se nenechala odbýt.

„Jen jeden drink a pak možná…“

Zazvonil mi telefon a přerušil ji. Ještě nikdy jsem nebyl za vyrušení vděčnější.

Omluvil jsem se, aniž bych se ohlédl, vyšel na chladný noční vzduch a hovor přijal.

Při pohledu na jméno volajícího jsem zvedl obočí. Moje osobní asistentka. Zajímavé.

Zvedl jsem to.

„Ohledně té vaší dnešní nabídky…“ Její hlas se třásl, zněl váhavě. „Myslel jste to… myslel jste to vážně?“

„Ano.“ Žádné zaváhání. Nebylo ho třeba.

„Tak… tak já ji přijímám.“

Slyšel jsem to úsilí skrývající se za jejími slovy. Tu tichou kapitulaci. Mezi dnešním ránem a touhle chvílí ji muselo něco zlomit. Nezeptal jsem se. Nebyla to zvědavost, co mě drželo zpátky – bylo to sebeovládání. Pokud byla natolik zoufalá, že souhlasila, musela dosáhnout svého bodu zlomu.

A já nebyl dost krutý na to, abych se v té bolesti vrtal.

„Dobře,“ řekl jsem a můj tón byl chladný a odměřený. „Podmínky a detaily probereme zítra. V kanceláři.“

Pak jsem hovor ukončil a zastrčil telefon zpátky do kapsy.

Řekla ano.

Tohle by vážně mohlo vyjít.

Nebo… by to mohlo všechno zničit.

Ale prozatím si z ní musím udělat svou snoubenku.