ALISTAIR

„Řekla mi, že jsem se do prdele úplně zbláznil, a vypadla,“ chrlil jsem ze sebe a svíral skleničku, jako by mě mohla zachránit před výbuchem. Sebastian, ten hajzl, se jenom smál, jako bych zrovna řekl nejlepší vtip roku.

„Není to k smíchu,“ zavrčel jsem, i když jedna moje část věděla, že docela je.

„A co jsi s tímhle přístupem čekal, debile?“ zeptal se, když konečně trochu zvážněl a pořádně si hnul piva. „Posledních pár měsíců jí děláš ze života peklo, a pak si jen tak zničehonic nakráčíš a řekneš jí, aby si tě vzala? A ty si jako myslíš, že by prostě... co? Řekla ano? Jako bys byl její princ z pohádky nebo co? Jsi úplně kurva mimo.“

Zatnul jsem čelisti, ale neodporoval jsem. Sebastian není mým nejlepším kámošem jen tak pro nic za nic – na nic si nehraje a nebere si servítky. Nikdy to nedělal. Což neznamená, že se to snadno polyká, když vám cpe krutou pravdu přímo do chřtánu.

„S tím nápadem jsi přišel ty,“ zamumlal jsem hořce. „Teď musím vymyslet plán B. Jestli se do měsíce neožením, všechna moje tvrdá práce, moje oběti, všechno, co jsem vybudoval, přijde vniveč.“

To je celej můj děda, má do mýho života zaseknutý drápy i ze záhrobí. Doufám, že se dobře bavíš, starochu. Vždycky sis potrpěl na tyjátry.

Závěť se četla včera – dědova poslední rána ze záhrobí. Podle ní zdědím pětašedesát procent našeho obchodního impéria, včetně firmy, kterou jsme spolu vybudovali, jen za podmínky, že se do měsíce od jeho smrti ožením. Pokud ne, připadne to všechno tý ubohý karikatuře, který říkám otec.

To se nikdy nestane. Leda tak přes mou zkurvenou mrtvolu.

Děda mě v podstatě vychoval. Během dospívání pro mě byl jediným opravdovým otcovským vzorem. Vděčím mu za všechno. Za svou dravost, houževnatost a ambice. Ten chlap ale měl sklony k dramatu a zjevně nemohl odpočívat v pokoji, aniž by udělal ještě jeden poslední mocenský tah. Věděl, jaký mám na manželství názor. Věděl o traumatu, které za sebou zanechal ten katastrofální svazek mých rodičů. A přesto trval na téhle absurdní podmínce.

A co na tom bylo to nejhorší? Nešlo jen o to, abych se oženil. Ne, to by bylo moc snadné. Muselo to být z lásky. Žádný obchodní tah, žádný sňatek z rozumu. A ten háček? Žádný rozvod po dobu nejméně tří let. Celej on. Vždycky zkoušel, kam až může zajít.

Takže Sebastian – geniální, bezcitný Sebastian – přišel s plánem. „Vezmi si svou asistentku,“ řekl. „Vymysli si milostnej příběh. Znáš ji dost dlouho na to, abys to prodal. Řekněte, že se už nějakou dobu tajně scházíte. Nikdo nebude mít podezření, a jelikož se vy dva očividně k smrti nenávidíte, nehrozí, že byste k sobě něco začali cítit a celý to tím zkomplikovali.“

Byl to dobrej plán. Elegantní ve své jednoduchosti.

Akorát, že... řekla ne.

Samozřejmě, že řekla ne.

Vypil jsem zbytek whisky jedním spalujícím douškem. „Vím, na co se chceš zeptat. Když ji tak strašně nesnáším, proč jsem ji sakra zaměstnal?“

Sebastian zvedl obočí, ale nezeptal se. Už to věděl.

„Nebyla to moje volba,“ pokračoval jsem hořce. „Najal ji můj otec. Prý potřebuju, aby na mě dohlížel někdo ‚kompetentní‘.“ Což byl jen jeho způsob, jak mi sdělit, že mi nevěří. „Hned první týden jsem se ji pokusil vyhodit, ale smlouva byla neprůstřelná. Jediný způsob, jak mohla odejít, bylo, kdyby dala výpověď sama. A věř mi, že jsem se snažil zlomit její vůli. Zavaloval jsem ji prací, dával jí nesplnitelné termíny, dělal jí ze života naprostý peklo.“

„Nikdy nepovolila,“ pokrčil rameny Sebastian. „Vždycky doručí výsledky. Pokaždý, sakra. Taky bych si ji nechal.“

„Je poslušná až hanba,“ zamumlal jsem. „Tichá. Disciplinovaná. Až otravně profesionální. Nikdy neodmlouvá – až do dneška. Dneska v sobě najednou našla hrdost. Zrovna ten den, kdy potřebuju, aby řekla ano, se rozhodne, že má nějaký standardy.“

„Říkal jsem si, kdy s tím přijde.“ Sebastian se ušklíbl. „Jen si na to vybrala kurva špatnou chvíli.“

„To mi povídej,“ zabručel jsem.

Než stihl říct něco dalšího, zabzučel mu telefon a on sklouzl z barové židličky. „Tohle musím vzít. Hned jsem zpátky.“

Přikývl jsem, krouživým pohybem jsem promíchal zbývající led ve sklenici a ponořil se do vlastních myšlenek.

Vtom jsem to ucítil – ruku na rameni.

„Ahoj, krasavče,“ ozval se smyslný hlas, medově sladký a až bolestně falešný. Vzhlédl jsem a spatřil ženu s tak minimálním množstvím látky na hrudníku, že se to sotva dalo nazvat topem. Svůj výstřih mi strkala prakticky rovnou před obličej. „Můžu tě pozvat na drink?“

Normálně bych řekl ano. Vzal bych zavděk tím rozptýlením, útěkem, jejím tělem a touhle nocí. Ale dnešek nebyl ten správný večer. Dnes mi všechno připadalo... špatně.

„Nemám zájem,“ odpověděl jsem a nutil svůj hlas ke klidu.

Jenže ona se nenechala odbýt.

„Jenom jeden drink, a pak možná–“

Rozzvonil se mi telefon a přerušil ji. Nikdy jsem nebyl vděčnější za to, že mě někdo vyrušil.

Omluvil jsem se, aniž bych se ohlédl, a zatímco jsem hovor přijímal, vyšel jsem ven do chladného nočního vzduchu.

Při pohledu na jméno volajícího se mi zvedlo obočí. Moje asistentka. Zajímavé.

Zvedl jsem to.

„Ohledně té vaší ranní nabídky...“ Její hlas se třásl, zněl váhavě. „Myslel jste to... myslel jste to vážně?“

„Ano.“ Žádné zaváhání. Nebyl k němu důvod.

„Já... v tom případě to přijímám.“

Slyšel jsem to úsilí, které ji ta slova stála. Tichou kapitulaci. Něco ji mezi dnešním ránem a touhle chvílí muselo zlomit. Nezeptal jsem se. Nebylo to tak, že bych nebyl zvědavý, co mi svazovalo jazyk – bylo to sebeovládání. Pokud byla natolik zoufalá, že souhlasila, musela se dostat až na samé dno.

A já nebyl tak krutý, abych se v té bolesti rýpal.

„Dobře,“ odpověděl jsem chladným a uváženým tónem. „Podmínky a detaily probereme zítra. V kanceláři.“

Pak jsem zavěsil a zasunul si telefon zpátky do kapsy.

Řekla ano.

Tohle by nakonec vážně mohlo vyjít.

A nebo... to možná všechno zničí.

Ale prozatím si z ní musím udělat svou snoubenku.