GENEVIEVE

Budík se rozječel a vytrhl mě ze spánku v nepohodlné pozici, ve které jsem usnula. Bolelo mě za krkem, záda protestovala a myšlenky mi už jely na plné obrátky.

Chvíli jsem ležela bez pohnutí a zírala na popraskaný strop. Vážně jsem na to kývla?

Ta otázka se mi honila hlavou pořád dokola jako poškrábaná deska. Vážně jsem se rozhodla správně?

Zasténala jsem, promnula si oči a donutila se posadit. Dělala jsem to pro mámu. Udělala bych pro ni cokoli. Cokoli.

Vyvlekla jsem se z postele a ranní rutinou proplula jako zombie. Rychlá sprcha, vlasy stažené do nedbalého drdolu a jen minimum make-upu – tak akorát, abych vypadala naživu. Vklouzla jsem do obyčejné bílé košile a popelavě šedé sukně – jednoho z mála slušných kousků oblečení, které jsem si mohla dovolit od doby, co jsem začala pracovat u Sterling Holdings. Nebylo to nic oslnivého, ale bylo to čisté a reprezentativní.

Podívala jsem se na hodiny. Zbývalo mi pět minut, jestli chci přijít včas. Skvělé.

Z poloprázdné kuchyňské poličky jsem popadla müsli tyčinku a vyrazila ke dveřím. Jakmile jsem je ale otevřela, prudce jsem se zastavila. Někdo mi stál v cestě.

Viktor.

„Vi—Viktore?“ vykoktala jsem a srdce se mi na okamžik zastavilo.

Opíral se o zárubeň, ruce zkřížené, v očích chlad. Vlastnil kasino, kde můj otec, Donovan, s oblibou hrál, opíjel se a utápěl své problémy v bílém prášku. Nebylo by to poprvé, co se objevil u nás doma, aby vymáhal dluh. A vždycky mi z něj naskakovala husí kůže. Ten způsob, jakým se na mě díval? Běhal mi z toho mráz po zádech.

„Kde je Donovan?“ zahučel a mnul si neoholenou tvář.

„Nevím,“ vyhrkla jsem a o krok ucouvla.

„Dluží mi peníze.“

To nedává smysl. Včera mi vzal všechny úspory. Na co to sakra použil?

„Jak jsem řekla, nevím, kde je. Včera v noci jsem ten jeho opilej zadek vykopla.“

Viktor lehce přimhouřil oči. „Vážně?“

„Podívej, Viktore, musím někam jít a už teď mám zpoždění.“

Pomalým pohledem si mě změřil od hlavy k patě, zvedl obočí a pak si olízl rty tak odporným způsobem, až se mi zvedl žaludek.

„Jednoho dne, Genevieve,“ zamumlal, jako by to bylo varování – nebo slib, se kterým jsem nechtěla mít nic společného – a pak odešel.

Zabouchla jsem dveře, zamkla je a ztěžka oddechovala. Odpornej úchyl.

Když jsem vyšla ven a vydala se k hlavní silnici, prosvištělo kolem auto a ohodilo mě špinavou vodou z kaluže.

„Kreténe!“ zařvala jsem, ale řidič nezastavil, dokonce se ani neohlédl.

Sklopila jsem zrak na své promočené oblečení a povzdechla si. Nemohla jsem nakráčet do Sterling Holdings v tomhle stavu. Neměla jsem ani nic čistého na převlečení. Tento týden jsem se ještě nedostala k praní.

Zoufalá a mokrá jsem se vrátila dovnitř a prohrabala skříň. Nakonec jsem úplně vzadu našla zastrčený starý svetr. Byl vybledlý, trochu vytahaný, ale suchý a teplý. Musel stačit.

Nezbýval čas na fňukání. Pospíchala jsem zpátky ven a podařilo se mi mávnout na taxík. Ale doprava byla, jako na potvoru, naprostá noční můra. Auta se ploužila hlemýždím tempem a troubení znělo jako symfonie zkázy.

Vypadalo to, jako by mi vesmír házel pod nohy každou možnou překážku. Jedno poslední varování. Jedna poslední šance vycouvat z dohody s ďáblem.

Ale nevycouvám. Nemůžu. Tohle je pro mámu. Potřebuje, abych to udělala.

Dorazila jsem o dvacet minut později. Ne zrovna nejlepší první dojem pro začátek falešných zásnub.

Vstupní hala Sterling Holdings působila zastrašujícím dojmem – mramorové podlahy, moderní nábytek a všudypřítomné nedotčené sklo. Recepční se na mě podívala a zdvořile se usmála. Vynutila jsem si úsměv na oplátku a spěchala k výtahu.

S každým patrem, které výtah míjel, mi srdce bušilo silněji. Popotáhla jsem si svetr, zhluboka se nadechla a vystoupila v nejvyšším patře.

Dveře do zasedací místnosti vedení už byly otevřené.

Sebastian seděl na vzdálenějším konci stolu a popíjel kávu, jako by neměl jedinou starost na světě. Alistair stál u okna, v dokonale střiženém obleku, se založenýma rukama, a vyzařovala z něj moc a chlad.

Když jsem vešla, otočil se. Naše pohledy se střetly.

Podíval se na mě, opravdu se podíval, a něco v jeho výrazu se na zlomek vteřiny změnilo, než to skryl za svou obvyklou chladnou odtažitost.

„Jdete pozdě,“ pronesl tichým a odměřeným hlasem.

Polkla jsem knedlík v krku. „Doprava.“

Sebastian zvedl obočí. „Nebo strach?“

„Ani jedno,“ řekla jsem a snažila se udržet hlas v klidu. „Řekla jsem, že to udělám, a myslela jsem to vážně.“

Alistair pomalu kráčel mým směrem, dokud nestál jen pár centimetrů ode mě. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí. Z vůně jeho kolínské se mi sevřel žaludek. Bylo nespravedlivé, že tak nesnesitelný muž mohl tak krásně vonět.

Nic neřekl. Jen zíral.

„Dneska sepíšeme podmínky,“ prohlásil nakonec. „Do konce týdne se nastěhujete. Na vzhledu záleží, a jestli někdo pojme podezření, že je to nahrané, prohrajeme oba.“

Sebastian se pobaveně opřel. „Už teď taková romantika.“

Alistair ho ignoroval. „Nastavíme si základní pravidla. Budete se účastnit večeří, akcí, prostě čehokoliv, co bude potřeba. O média se postarám já. Vy se budete jen usmívat a tvářit se, že jste do mě beznadějně zamilovaná. Myslíte, že to zvládnete?“

Zvedla jsem bradu. „Mám k těm pravidlům taky co říct?“

Koutky úst se mu mírně zvedly, nebyl to tak úplně úsměv, spíš úšklebek. „To se uvidí.“

Sebastian se postavil a tleskl. „No, tohle bude zábava. Můžeme začít, hrdličky?“

Srdce mi divoce bušilo, když jsem se posadila naproti Alistairovi.

Vážně jsem to dělala. Stávala jsem se jeho manželkou na tři roky.

Všechno kvůli mé matce.

A možná, jen možná, i kvůli něčemu víc, co jsem si sama před sebou ještě nedokázala úplně přiznat.