GENEVIEVE

Budík se rozeřval a prudce mě probral z nepohodlné pozice, ve které jsem usnula. Bolelo mě za krkem, záda protestovala a myšlenky už mi jely na plné obrátky.

Chvíli jsem ležela bez hnutí a zírala na popraskaný strop. Opravdu jsem na to přistoupila?

Ta otázka se mi v hlavě přehrávala pořád dokola jako obehraná deska. Opravdu jsem se rozhodla správně?

Zasténala jsem, promnula si oči a donutila se posadit. Dělala jsem to pro mámu. Udělala bych pro ni cokoliv. Úplně cokoliv.

Vyvlekla jsem se z postele a ranní rutinou prošla jako zombie. Rychlá sprcha, vlasy stažené do nedbalého drdolu a jen minimum make-upu – přesně tolik, abych vypadala, že žiju. Vklouzla jsem do obyčejné bílé košile a popelavě šedé sukně – což byl jeden z mála slušných outfitů, které jsem si mohla dovolit od doby, co jsem začala pracovat ve Sterling Holdings. Nebylo to nic okouzlujícího, ale bylo to čisté a reprezentativní.

Podívala jsem se na hodiny. Zbývalo mi jen pět minut, jestli jsem to chtěla stihnout včas. Paráda.

Z téměř prázdné kuchyňské poličky jsem popadla müsli tyčinku a spěchala ke dveřím. Když jsem je ale otevřela, prudce jsem se zastavila. Někdo mi stál v cestě.

Viktor.

„Vi… Viktore?“ vykoktala jsem a srdce se mi na okamžik zastavilo.

Opíral se o zárubeň se založenýma rukama a s chladným pohledem. Vlastnil kasino, kde můj otec, Donovan, tak rád hrál, opíjel se a utápěl své problémy v bílém prášku. Nebylo to poprvé, co se u nás doma ukázal, aby vymáhal dluh. A vždycky mi naháněl husí kůži. Ten způsob, jakým se na mě díval? Bylo mi z toho nanic.

„Kde je Donovan?“ zahučel a poškrábal si strniště na bradě.

„Nevím,“ odpověděla jsem rychle a o kousek couvla.

„Dluží mi peníze.“

To přece není možné. Včera mi sebral úplně všechny úspory. Za co je sakra utratil?

„Jak jsem řekla, nevím, kde je. Včera v noci jsem ten jeho opilej zadek vykopla ven.“

Viktor lehce přimhouřil oči. „Vážně?“

„Hele, Viktore, musím někam jít a už teď mám zpoždění.“

Pomalu si mě změřil pohledem od hlavy k patě, nadzvedl obočí a pak si olízl rty tím odporným způsobem, ze kterého se mi navalovalo.

„Jednoho dne, Genevieve,“ zamumlal jako varování – nebo jako slib, se kterým jsem nechtěla mít nic společného – a odešel.

Zabouchla jsem dveře a zamkla je, hruď se mi prudce zvedala. Nechutný úchyl.

Když jsem vyšla ven a vydala se k hlavní silnici, prosvištělo kolem auto a celou mě ohodilo špinavou vodou z kaluže.

„Hajzle!“ zakřičela jsem, ale řidič nezastavil a ani se neohlédl.

Podívala jsem se na své promočené oblečení a zaúpěla. Takhle přece nemůžu nakráčet do Sterling Holdings. Dokonce jsem se ani neměla do čeho čistého převléct. Tento týden jsem se ještě nedostala k praní.

Frustrovaná a mokrá jsem se vrátila dovnitř a prohrabala skříň. Nakonec jsem úplně vzadu našla zastrčený starý svetr. Byl sepraný, trochu vytahaný, ale suchý a teplý. Bude muset stačit.

Neměla jsem čas na sebelítost, a tak jsem si pospíšila zpátky ven a podařilo se mi mávnout na taxík. Ale doprava byla samozřejmě absolutní noční můra. Auta se vlekla šnečím tempem a klaksony troubily jako symfonie zkázy.

Vypadalo to, jako by mi vesmír házel do cesty všechny myslitelné překážky. Jedno poslední varování. Poslední šance vycouvat z dohody, kterou jsem uzavřela s ďáblem.

Ale to jsem nemohla. Neudělala bych to. Tohle bylo pro mámu. Potřebovala, abych to udělala.

Dorazila jsem s dvacetiminutovým zpožděním. Ne zrovna nejlepší dojem pro první den vašeho falešného zasnoubení.

Hala Sterling Holdings působila zastrašujícím dojmem – mramorové podlahy, moderní nábytek a všude bezchybně čisté sklo. Recepční na mě pohlédla a zdvořile se usmála. Vyloudila jsem ze sebe nucený úsměv a spěchala k výtahu.

S každým patrem, do kterého výtah stoupal, mi srdce bušilo silněji. Upravila jsem si svetr, zhluboka se nadechla a vystoupila v nejvyšším patře.

Dveře do ředitelské zasedací místnosti už byly otevřené.

Sebastian seděl na vzdálenějším konci stolu a popíjel kávu, jako by ho na světě nic netrápilo. Alistair stál u okna, v dokonale střiženém obleku, s překříženýma rukama a vyzařovala z něj moc a chlad.

Když jsem vešla, otočil se. Naše pohledy se střetly.

Podíval se na mě – ale opravdu se na mě podíval – a v jeho výrazu se na zlomek vteřiny něco změnilo, než to opět skryl za svůj obvyklý chladný odstup.

„Jdeš pozdě,“ řekl tichým a odměřeným hlasem.

Spolkla jsem knedlík v krku. „Doprava.“

Sebastian zvedl obočí. „Nebo zaječí úmysly?“

„Ani jedno,“ odpověděla jsem a snažila se udržet hlas klidný. „Řekla jsem, že to udělám, a myslela jsem to vážně.“

Alistair ke mně pomalu přistoupil a zkracoval vzdálenost, dokud nestál jen pár centimetrů ode mě. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do tváře. Z vůně jeho kolínské se mi stáhl žaludek. Bylo nefér, že muž, který mě tak strašně rozčiloval, mohl vonět tak dobře.

Nepromluvil. Jen zíral.

„Dnes sepíšeme podmínky,“ řekl nakonec. „Do konce týdne se nastěhuješ. Na zdání záleží, a pokud by někdo pojal podezření, že je to celé nahrané, prohrajeme oba.“

Sebastian se pobaveně opřel. „Už teď je to tak romantické.“

Alistair ho ignoroval. „Stanovíme si základní pravidla. Budeš se účastnit večeří, společenských akcí, zkrátka čehokoliv, co bude nutné. O média se postarám já. Ty se budeš jen usmívat a vypadat, že jsi do mě beznadějně zamilovaná. Myslíš, že to zvládneš?“

Zvedla jsem bradu. „Mám do těch pravidel taky co mluvit?“

Rty se mu lehce zvlnily. Nebyl to tak docela úsměv, spíš úšklebek. „Uvidíme.“

Sebastian vstal a tleskl rukama. „No, to bude ještě zábava. Můžeme začít, hrdličky?“

Srdce mi bušilo v hrudi, když jsem se posadila naproti Alistairovi.

Opravdu to dělám. Stanu se na tři roky jeho ženou.

To všechno pro mámu.

A možná, jenom možná, i pro něco víc, co jsem si sama před sebou ještě nedokázala úplně přiznat.