ALISTAIR

„Říkal jsem ti, že si to rozmyslí,“ pronesl Sebastian se samolibým úsměvem.

Byli jsme v mé kanceláři a čekali na příchod mé asistentky, abychom mohli doladit podmínky naší dohody. Sebastian vlastnil jednu z nejprestižnějších advokátních kanceláří v New Yorku a jeho pověst mluvila sama za sebe. Neexistoval nikdo lepší, kdo by zastupoval mou společnost.

„Ale co ji přimělo změnit názor?“ zeptal se a prohrábl si vlasy.

„Koho to zajímá? Hlavní je, že souhlasila,“ odpověděl jsem a letmo se podíval na hodinky. „Jde pozdě. Nikdy nechodí pozdě.“

„Možná si to zase rozmyslela,“ ušklíbl se Sebastian a opřel se na židli. „Vzpomněla si, jaký jsi na ni byl naprostý kretén.“

„To tě nikdy neomrzí poslouchat sám sebe?“ zafuněl jsem a opřel se do křesla.

„Ne,“ odpověděl nevyveden z míry. „A obzvlášť ne tehdy, když mám pravdu.“

„Sklapni,“ zamumlal jsem a znovu zkontroloval čas.

„Klídek. Pravděpodobně je to dopravou.“ Opřel se ještě víc. „Nebo jí možná došlo, že za ty nervy nestojíš.“

„Sebastiane,“ varoval jsem ho a zabodl do něj pohled.

Zvedl ruce v předstírané kapitulaci.

„A mohl bys prosím tě, proboha, nechat mluvit mě, než otevřeš pusu a řekneš něco, co ji odradí?“

„Fajn. Ale jen proto, že chci, aby tohle vyšlo.“

V tu chvíli se otevřely dveře – a Genevieve vešla v tom nejošklivějším svetru, jaký jsem kdy viděl.

„Jdete pozdě,“ řekl jsem.

Polkla. „Doprava.“

Sebastian zvedl obočí. „Nebo strach?“

„Ani jedno,“ odvětila a snažila se udržet hlas v klidu. „Řekla jsem, že to udělám, a myslela jsem to vážně.“

Vstal jsem a pomalu kráčel k ní, dokud nás nedělilo jen pár centimetrů. Zaklonila hlavu, aby se na mě mohla podívat.

Nic jsem neřekl. Jen jsem zíral.

„Dneska sepíšeme podmínky,“ prohlásil jsem nakonec. „Do konce týdne se nastěhujete. Na vzhledu záleží – a jestli někdo pojme podezření, že je to nahrané, prohrajeme oba.“

Sebastian se pobaveně opřel. „Už teď taková romantika.“

Ignoroval jsem ho.

„Nastavíme si základní pravidla. Budete se účastnit večeří, akcí – prostě čehokoliv, co bude potřeba. O média se postarám já. Vy se budete jen usmívat a tvářit se, že jste do mě beznadějně zamilovaná. Myslíte, že to zvládnete?“

Zvedla bradu. „Mám k těm pravidlům taky co říct?“

Koutky úst se mi mírně zvedly. „To se uvidí.“

Sebastian se postavil a tleskl. „No, tohle bude zábava. Můžeme začít, hrdličky?“

Posadila se naproti mně.

„Takže, vy dva oznámíte zásnuby v sobotu,“ řekl Sebastian a odložil hravý tón. „On vám do té doby sežene prsten a za dva týdny se vezmete.“ Pohledem těkal mezi námi. „Vyhovuje?“

Zaváhala, ale nakonec přikývla. Já jsem naopak nemohl spustit oči z té obludy, kterou měla na sobě místo svetru. Zpod make-upu jí vykukovala modřina, ale nijak jsem to nekomentoval.

„V neděli se k němu nastěhujete. Sbalte si věci,“ dodal Sebastian.

Snažil se skrýt váhání, když se zmínil o jejích věcech. Dobře – aspoň jsem nebyl jediný, kdo měl s tím svetrem problém.

„Počkat – jak to myslíte, nastěhovat se k sobě?“ zeptala se, zjevně zaskočená.

Sebastian zvedl obočí. „No, každý manželský pár spolu žije, ne?“

Věnoval jsem mu suchý pohled.

„Já, ehm… na to jsem nepomyslela,“ zamumlala.

Sebastian se zasmál.

„Jak jsem říkal, budete svoji tři roky. Během trvání manželství nesmíte mít vztah s nikým jiným.“ Posunul k ní smlouvu. „Důkladně si ji prostudujte. Je tam uvedeno všechno, co se od vás očekává. Pokud budete mít nějaké podmínky, dejte mi vědět.“

Podíval se na mě, celou dobu jsem mlčel, a pak zpátky na ni.

„Milion dolarů dostanete po podpisu smlouvy a další milion po uplynutí oněch tří let.“

Oči se jí rozšířily.

„Tohle je…“ začala a hledala správná slova. Oba jsme čekali.

„Málo?“ zeptal jsem se a konečně prolomil mlčení.

Otočila se ke mně a naprosto nehybně zírala.

„Genevieve,“ probral ji ze zamyšlení Sebastianův hlas.

„Ano – chtěla jsem říct, že je to dost. Víc než dost.“

Rty se mi nepatrně zkřivily.

„Dobře. Máte čas do pátku, abyste si to prošla a podepsala.“ Sebastian jí podal složku. Vzala si ji a zvedla se k odchodu.

„A Genevieve?“ dodal a opřel se.

„Nesmíte o tom nikomu říct ani slovo. Pokud to uděláte, dohoda padá.“

„Samozřejmě,“ odpověděla.

A s tím z kanceláře odešla.