„Dokumenty k fúzi?“ zeptám se a nahlížím na obrazovku jeho počítače. Přikývne, já kliknu na tisk a vrátím se k tiskárně. Jeho dokument se vytiskne, já ho sešiju a podám mu ho.

Sebastian tam stojí a pozoruje mě, z jeho intenzivního pohledu je mi nepříjemně, ale nedokážu odvrátit zrak. Najednou se otočí a odejde. Okamžitě naberu vzduch do plic, ani jsem si neuvědomila, že jsem zadržovala dech. Zamířím zpět ke svému stolu. Sebastian se poslední týden choval divně. Přistihla jsem ho, jak na mě zírá, víckrát, než bych dokázala spočítat.

I Julian byl v poslední době podrážděný, slyšela jsem je, jak se o něčem tuhle hádali. Snažila jsem se to co nejvíc ignorovat, protože do jejich vztahu mi nic není, ale vytváří to v kanceláři trochu trapnou a napjatou atmosféru.

Den rychle uteče. Julian zůstal ve své kanceláři celý den v jedné ze svých nálad. Jediný čas, kdy jsem o něm slyšela, bylo, když jsem mu přepojovala hovory na jeho linku. Než jsem se nadála, bylo 17:30. Pan Croft a pan Thorne odešli v 17:00. Dokončila jsem vypínání všeho, zhasla světla a vyrazila na parkoviště. Jakmile jsem byla na parkovišti, vzala jsem si nabíječku na telefon a nějaké teplé oblečení na převlečení a všechno jsem naházela do tašky.

Musela jsem být zpátky u svého auta, než to Arthur zamkne. Arthur pracoval několik hodin ráno a pak se vracel večer, aby vynesl koše a vydrhl podlahu, než ve 21:00 zamknul parkoviště. To mi dávalo spoustu času navštívit matku, než se vrátím.

Při průchodu prázdným parkovištěm jsem vyšla v přízemí, na straně u parku. Vzala jsem to zkratkou přes park a zamířila k velkému modrému neonovému nápisu, který seděl na střeše nemocnice naproti Thorne and Croft Enterprises. Lékařské centrum sv. Judy. Každý den za ní chodím, abych ji zkontrolovala. Zamířím do druhého patra na lůžkové oddělení. Pokoj osmnáct, lůžko pět.

Moje matka je tady něco málo přes tři měsíce. Sednu si ve sterilním pokoji. Nesnáším nemocnice, vždycky smrdí dezinfekcí na ruce a tohle konkrétní oddělení páchne smrtí. Ne, moje matka netrpí žádnou vysilující chronickou nemocí. Moje matka, Eleanor Vanceová, je v kómatu.

Matka jela domů z práce v místním baru. Opilý řidič projel na červenou a narazil do ní. Její auto bylo totálka a museli ji z vozidla vystříhat. Od té doby je v kómatu. Doktoři říkají, že má mrtvý mozek, že jediné, co ji udržuje naživu, jsou přístroje, na které je napojená.

Nemocnice řekla, že ji mohou udržovat naživu a doufat, že uvidí nějakou změnu, i když by to byl zázrak. Podařilo se mi to protáhnout na téměř čtyři měsíce, poté co jsem se odvolala proti jejich rozhodnutí odpojit ji od přístrojů. Stále čekám, až se mi ozve Lékařská etická komise. Vím, že je to bitva, kterou prohraju. Ale prozatím mi to přineslo více času s ní.

Je jen otázkou času, než ji odpojí a řeknou mi, že se musím rozloučit. To je také důvod, proč bydlím ve svém autě. Účty za matčinu léčbu jsou drahé, a i když přijde čas ji odpojit, budu muset žít v autě ještě nejméně dva roky, než to všechno splatím. Moje zdravotní pojištění pokrývá závislé dítě nebo manžela. Moje matka zdravotní pojištění neměla. Pracovala načerno a měla problém si udržet práci na delší dobu.

Vím, že si většina lidí myslí, že je to jen zbožné přání, aby se probudila, ale já to s ní prostě nemůžu vzdát. Naučila mě chodit, mluvit, používat lžíci. Jak jezdit na kole. Byla po mém boku od samého začátku. Byla mou první přítelkyní a vlastně i mou jedinou přítelkyní. Vychovávala mě jako svobodná matka od chvíle, co jsem se narodila. Můj otec odešel, když zjistil, že je v očekávání. Nikdy jsem toho muže nepotkala a popravdě o setkání s ním ani nestojím.

Přišla jsem o náš dům po třech týdnech, kdy jsem nemohla platit hypotéku. Ukázalo se, že už jsme byly pozadu o několik měsíců, když k nehodě došlo, a matka mi to tajila. Musela jsem si vybrat: udržet matku naživu, nebo si nechat dům. Vybrala jsem si ji. Vím, že ona by pro mě udělala to samé. Vím, že oddaluji nevyhnutelné, ale jak máte zabít vlastní mámu? Zabít toho jediného člověka, který strávil celý váš život tím, že vás miloval a podporoval? Až ten čas přijde, musím vědět, že jsem zkusila všechno, jinak vím, že bych s tím pocitem viny nedokázala žít.

Při pohledu dolů na mou matku se zdálo, že spí, nebýt hadičky trčící z jejích úst, která ji nutila dýchat a udržovala ji naživu. Z jejích vyhublých paží trčelo hned několik hadiček. Moje matka bývala silná, živá a šťastná žena. Vždycky vypadala mladší na svůj věk. S blond vlasy, které jí sahaly těsně pod lopatky, měla vynikající pleť, žádné vrásky, růžové plné rty a opálenou pokožku. Na pětačtyřicetiletou ženu vypadala skvěle.

Teď měla pleť šedou, vlasy mastné a zplihlé. Ztratila veškerou svou váhu i svalovou hmotu a teď z ní byla jen kůže a kosti. Doslova chřadla na téhle nemocniční posteli. Posadila jsem se do modrého křesla, posunula se blíž k posteli a vzala ji za ruku.

„Ahoj mami, chybíš mi.“ Odhrnu jí vlasy z čela, kde se jí lepí na kůži. Poslouchám pípání jejího monitoru srdečního tepu; slyším, jak pravidelně pípá, a k tomu zvuk ventilátoru, který ji nutí dýchat. Je to každý den stejné. Dřív jsem chodila denně, seděla s ní hodiny a vyprávěla jí o svém dni nebo jí četla. Ale po pár měsících už prostě jen přijdu a řeknu jí, že ji miluju. Došla mi slova.

Chybí mi její hlas. Chybí mi, jak mi říkala, že všechno bude v pořádku. Chybí mi způsob, jakým díky ní všechno vypadalo jednoduše. Eleanor Vanceová možná nebyla dokonalá matka, ale pro mě dokonalá byla. Jasně, měla problém s pitím, ale kromě toho vím, že dělala, co mohla s kartami, které jí život rozdal.

Nikdy mi nechyběla láska, a bez ohledu na to, jak moc jsem to podělala, byla vždycky po ruce, aby mi pomohla posbírat střípky a začít znovu.

Teď se na ni dívám a myslím na všechny ty věci, o které přijde. Na všechny ty vzpomínky, kterých už nebude součástí.

Poté, co s ní nějakou dobu posedím, se rychle vytratím do malé koupelny. Zdravotní sestra Clara má dnes noční a vždycky mě tu nechá osprchovat. Je to jediná chvíle, kdy se můžu osprchovat v teplé vodě. Ne v horké, ale ve vodě vlažné jako ve vaně, protože sprchy mají regulovanou teplotu. Ale nestěžuju si. Teplá je lepší než studená. Ostatní lidé v tomhle pokoji potřebují péči a jsou upoutáni na lůžko stejně jako moje matka, takže si nemusím dělat starosti, že by někdo otevřel dveře, ale i tak si vždycky zamknu pro případ, že by se uklízečka nebo sestra rozhodla nakouknout.

Rychle se osprchuji, umyji si vlasy a tělo a dám si záležet, abych se vydrhla obzvlášť dobře, když už mám k dispozici teplou vodu. Když skončím, rychle vylezu, osuším se a navléknu si tepláky, abych se nemusela zkoušet převlékat v autě. Také si natáhnu ponožky, než si obuju baleríny. Pak všechno nacpu zpátky do své oversized kabelky, než zamířím zpátky k boku své matky.

Na stolku vedle mého nabíjejícího se telefonu leží klubové sendviče. Clara musela přijít, zatímco jsem byla ve sprše. Zná moji situaci a ví, že mi toho moc nezbývá, když zaplatím splátky nemocnici, takže na každé směně, kdy tu je, najdu na stolku čekající sendviče nebo nějaké zbytky jídla z bufetu.