Dnešní večeře se skládá ze sendvičů se sýrem a rajčetem. Umírám hlady, od té doby, co jsem měla jen pár suchých krekrových sušenek, jsem nejedla. Sním ty dva sendviče zrovna včas, když se Clara vrátí s igelitovou taškou v ruce. Clara je stejně stará jako já, je jí 23. Má tmavé vlasy ostříhané na pixie střih, tmavě hnědé oči a měří asi 168 centimetrů a má štíhlou postavu. Je to atraktivní žena a má dobré srdce. Je to tady moje nejoblíbenější sestra; vždycky mi ochotně vysvětlí všechno, čemu nerozumím, a má úžasný přístup k pacientům.

Každou směnu si udělá čas, aby mě viděla. Když vejde, postavím se a ona mě pevně a vřele obejme, zatímco mě jemně třepe po zádech. Podá mi tašku a já uvnitř najdu pár lahví vody a malý pomerančový džus, který okamžitě vytáhnu, abych jím ty sendviče spláchla. Clara zašla i k automatu a vzala několik proteinových tyčinek, brambůrky a taky nacházím pár kousků ovoce.

„Doufala jsem, že jsi ještě ve sprše; vím, že nerada přijímáš pomoc, ale opravdu se o sebe musíš začít starat. Kdy jsi naposledy snědla pořádné jídlo? Vypadáš tak hubeně.“ Smutně se na ni usměju. Udržet před ní své emoce na uzdě je těžké. Clara mě viděla v mých nejzranitelnějších chvílích. Zatáhne mi za tričko a tepláky, aby zdůraznila, kolik na váze jsem ztratila. Nejsem slepá. Vím, že jsem hodně zhubla; moje oblečení mi nesedí tak, jak by mělo. Musím si dokonce ohrnovat nohavice u kalhot, aby mi vůbec držely na bocích.

„Já vím, snažím se. Je to jen hrozně těžké s tím, jak chaotický můj život momentálně je.“

Clara mi palcem pohladí tvář. „Musím se vrátit do práce, ale nezapomeň se najíst. Mám směnu zase ve středu, takže ti něco přinesu.“ Nacpe mi igelitovou tašku do kabelky a zapne ji, aby se ujistila, že si ji při odchodu vezmu. Clara odchází postarat se o své další pacienty.

Sednu si zpátky a počkám, až se mi telefon trochu víc nabije, než ho odpojím. Je 20:30. Musím být zpátky před devátou, abych měla jistotu, že mě nezamknou venku. Sehnu se, vtisknu matce pusu na čelo, pak vyjdu ven a zamířím zpět ke svému autu.

Cesta zpátky uteče rychle. Dnes večer naštěstí není taková zima, díky bohu. Otevřu kufr, vezmu si peřinu a polštář, pak si sednu na přední sedadlo a sklopím ho úplně dozadu. Zachumlám se pod deku a zavřu oči v modlitbě, aby dnes spánek přišel snadno.

****************************************

Následujícího rána se probouzím pěkně v teple, zabalená ve své peřině jako lidské burrito. Můj budík hlasitě zvoní a vibruje na palubní desce. Natáhnu se a rychle ho vypnu, než mi ten hluk způsobí šílenou bolest hlavy. Protáhnu se a zasténám, moje tělo je celá rozlámané z toho, jak jsem byla celou noc ve stejné poloze. Chybí mi postel, chybí mi natáhnout se a moci se v posteli překulovat, aniž bych se musela bát, že se mi do zadku zapíchne nějaká součástka z auta, jako je zámek bezpečnostního pásu.

Otevřu dveře řidiče, vystoupím, stoupnu si a předkloním se, dotknu se špiček prstů u nohou a pak si protáhnu záda a ramena. Jakmile skončím s protahováním jako kočka, přejdu k zadním dveřím za spolujezdcem a otevřu je. Vždycky tam vzadu mám pověšených pár kousků oblečení. Rychle vyberu elegantnější tmavě modré úzké džíny, černou halenku na zip a své sako, obejdu auto a začnu se převlékat. Zatáhnu si podprsenku pod košili a protáhnu paže dovnitř. Manévruju s ní, dokud ji nedostanu do správné pozice.

Posadím se na místo řidiče, rychle ze sebe strhnu kalhoty a vyměním je za džíny. Když vstanu, zjistím, že ze mě prakticky padají. Sakra, tohle jsou moje oblíbené džíny. Otevřu kufr a hrabu se v něm, dokud nenajdu opasek, pak si do něj musím klíčkem od auta vyrazit dírku navíc, abych ho dostala na velikost, jakou potřebuju k udržení kalhot. Jakmile to mám hotové, svléknu si tričko a obléknu si halenku, vytáhnu zip nahoru přesně v okamžiku, kdy uslyším, jak se otevírají roletová vrata na parkoviště.

Zkontroluji se v okénku auta, vypadám slušně. Tohle je taky jeden z mých nejoblíbenějších topů. Předtím mi byl trochu malý, ale teď mi padne jako druhá kůže, moje velké poprsí v něm více vyniká a nechává bohatý výstřih. Obvykle nepředvádím své přednosti ráda, ale v tomhle topu vypadají skvěle, i když to říkám sama. Rychle popadnu své černé podpatky, nazuju si je a sehnu se, abych zapnula pásky.

Když jsem hotová, začnu kráčet dolů po rampě, abych se setkala s Arthurem. Tvář se mu okamžitě rozzáří. „Tady je moje holka, tak jaká byla noc?“

„Dobrá, v noci nebyla zima a bylo docela ticho. Jak se má manželka?“ Arthur přistoupí a podá mi v papírovém kelímku cappuccino. Poděkuju mu, pak si o něj zahřeju ruce a napiju se.

„Má se dobře, mám pro tebe překvapení. Martha včera udělala masové kuličky a zbylo toho hodně, tak jsem ti přinesl nějaké čínské jídlo.“ Nakloním se k Arturovi a obejmu ho kolem ramen. Připomínal mi dědečka. Arthur mi objetí oplatil a položil mi paži kolem ramen.

Rychle jsme došli k mému autu. Popadla jsem kabelku a těch pár věcí, co jsem potřebovala k dokončení příprav, pak jsem auto zamknula a následovala ho ke vchodu.

Když dorazím ke svému stolu, začnu všechno zapínat a spustím počítač. Jakmile to udělám, dopiju své cappuccino, jdu do koupelny a udělám si vlasy a make-up. Přesně když jim dokončím kávu, vystoupí z výtahu s přesností švýcarských hodinek. Nikdy jsem je neviděla přijít pozdě; vždycky chodí včas.

Když ale vejdou, zdá se, že se hádají. Zůstanu v malé kuchyňce, nechci být přítomna jejich žhavé hádce, ale nemůžu si pomoct a část jejich diskuze zaslechnu. Sebastian se málokdy rozzlobí a přijde mi zvláštní, že zvyšuje hlas na Juliana, na kterém bylo poznat, že je s každou vteřinou rozzuřenější. Také jsem mohla s jistotou říct, že stále stojí v hale. Obvykle, když měli tyhle své milenecké hádky, bylo to v jedné z jejich kanceláří, a ne tam, kde by je někdo mohl slyšet, kdyby náhodou vešel do tohoto patra.

„Nemůžeš to pouto dál ignorovat a schovávat se v kanceláři. Ztratíš kontrolu a to ji vyděsí ještě víc.“ Sebastianův hlas jako by zněl výš a výš, čím víc byl naštvaný. Ztuhnu a napjatě poslouchám; zajímalo by mě, o čem mluví a kdo je ta tajemná žena.

„Do toho se nepleť, já své touhy ovládám. O ty tvoje se bojím mnohem víc,“ odsekl Julian, slova mu jedovatě klouzala z jazyka.

„No, já je aspoň nepopírám jako ty,“ oplatil mu to Sebastian.

„Je to člověk, je slabá a nepatří do našeho světa. Mám už plné zuby těhle stejných hádek. Tady nejde jen o nás, tohle by ji vystavilo nebezpečí. To je to, co chceš, Sebastiane?“ Julianův hlas se zvyšoval, jeho vztek se přeléval do slov.

Hlava se mi točí. Lidé? Nejsme snad všichni lidé? Musela jsem špatně slyšet, a kdo je v nebezpečí? Cítím, jak se mi zrychluje tep a hlasitě mi buší v uších. Po pažích se mi rozlila husí kůže, moje ruka stále zmrzlá svírá rychlovarnou konvici tak pevně, až mi zbělely klouby. Proč je moje mysl a tělo právě teď paralyzováno strachem?

„Baf, však víš, co se říká o odposlouchávání,“ zašeptá mi Sebastian do ucha a já nadskočím. Jeho hlas těsně u mého ucha. Přistoupí blíž, hrudník tiskne k mým zádům. Mírně se mi třesou ruce, když pokládám konvici zpět na kuchyňskou linku.

„Jsi v pořádku, Seraphino?“ Zněl ustaraně. Nasadím si na tvář falešný úsměv a otočím se k němu čelem, ale on stojí u dveří. Vymyslela jsem si snad celý tenhle scénář ve své hlavě? Není možné, aby se pohnul tak rychle, aniž by ho bylo slyšet. Fakt začínám bláznit, možná mám nervové zhroucení. Jejich konverzace se mi přehrává v hlavě, ale začíná být tak zmatená, až si ani nepamatuju, o čem se vlastně hádali. Julian vejde za ním, vykoukne zpoza rohu dveří a zírá na mě, přepadne mě nepříjemný pocit a nedokážu si srovnat myšlenky.