Oba vypadají znepokojeně. Udělala jsem něco znepokojivého? Prostě se jen hádali, nebo jsem si to taky představovala? O čem se vlastně hádali, proč už si to nepamatuju? Vypadají úplně normálně. Stojím tam stejně zmatená jako oni. Julian prolomí ticho. Jeho hlas mě donutí dostat se ven ze své vlastní hlavy.

„Seraphino… Seraphino, co se děje? Nejsi zraněná?“ Zdá se, že na vteřinu lehce zavětří do vzduchu. Nakloním hlavu a pozoruju je. Podívají se na sebe. Místnost se začne křivit a točit, vidím, jak se Julian protlačí kolem Sebastiana a natahuje se po mně. Moje svaly jsou tak těžké. Ach ne, já vím, co to je, mám panickou ataku. Sakra. Snažím se dýchat, ale mé tělo přestává fungovat a nemůžu popadnout dech. Další věc, kterou vidím, je temnota.

Když přijdu k sobě… rozespale se zvedám na loktech, ale Sebastianova ruka na mém rameni mě tlačí zpátky. „Ou, zadrž, chvíli si ještě polež.“ Zírám na něj zmateně. Ležím na hnědé kožené pohovce v Julianově kanceláři. Vidím ho sedět na okraji jeho stolu, ruce má zkřížené na hrudi, což z něj dělá ještě hrozivější postavu než obvykle. Ve tváři, když mi oplácí pohled, má vepsanou obavu. Sebastian na druhou stranu sedí vedle místa, kde ležím na pohovce, a tře mi nohy. Sakra, určitě jsem udělala něco trapného, vím to.

„Co se stalo?“ ptám se naprosto zmatená; snažím se vzpomenout na poslední věc, kterou si pamatuji. Ale pamatuju si jen to, jak jsem vyslechla rozhovor mezi Julianem a Sebastianem o… Pak jsem nemohla dýchat, a pak už jen tma.

„Omdlela jsi, na chvíli si lehni a tady to vypij,“ řekne Julian a vrací se zpět se sklenicí vody v ruce. Posadím se a opřu se o loketní opěrku. Natáhnu se a svírám ledově vychlazenou sklenici vody, moje konečky prstů se otřou o Juliana. Strhne ruku pryč, jako bych ho popálila, a pak se stáhne zpět ke svému stolu.

Po několika minutách se na dveře ozve zaklepání. Julian řekne dál a do kanceláře vejde dlouhonohá blondýnka s několika polystyrenovými krabičkami s jídlem v ruce. Vonělo to jako čínské jídlo. Blondýnka se rozhlédla po místnosti, nejistá, co má dělat. Její světle modré oči horečně těkají z jednoho na druhého, dokud nespatří Sebastiana, načež ztuhne.

Byla neuvěřitelně přitažlivá; měla na sobě bílé oblekové kalhoty a sako s černým tílkem.

„Prostě to nech na stole, Genevieve,“ promluvil tiše Sebastian. Genevieve mírně nadskočila, ale poslechla, než rychle vyklouzla z místnosti, ve které náhle narostlo obrovské napětí. Čeho jsem to právě byla svědkem? Proč se zdála být tak vyděšená? A hlavně, jak dlouho jsem byla mimo? Když se podívám na hodiny, které visely nade dveřmi, všimnu si času. 15:15… oči mi vylezly z důlků. Byla jsem mimo celé hodiny. Vyskočím na nohy a rychle si klestím cestu ke dveřím. Do háje, do čtyř hodin jsem měla mít připravené dokumenty k fúzi. Zrovna když dveře otevřu, nějaká ruka je zabouchne zpátky a zámek s cvaknutím zapadne. Cítím, jak mi do zad proniká teplo. Instinktivně jsem ztuhla nad tou náhlou drsností, s jakou mi byly dveře zabouchnuty před nosem.

„Sedni si zpátky, Seraphino.“ Jeho hlas byl velmi náročný. Po zádech mi přeběhl mráz z toho, jak mě jeho horký dech šimral na zátylku.

„Musím přinést dokumenty k fúzi na vaši schůzku,“ pokusila jsem se oponovat. Můj hlas vyšel roztřeseně, slyšela jsem strach i ve vlastním hlase. Ale proč jsem se náhle tak bála svého šéfa?

Naklonil se ke mně, jeho hruď se vtiskla do mých zad. Sklonil hlavu k mému uchu a zašeptal: „Řekl jsem, sedni si zpátky.“ Otočila jsem se do místnosti, jen abych narazila na Julianův tvrdý pohled, kterým si mě měřil. Pod jeho pohledem jsem se schoulila a udělala krok zpět, narazila do dveří a rázem jsem si vedle něj připadala nesmírně malá. Koho jsem se to snažila obelstít? Byla jsem vedle něj malá tak jako tak, ale právě teď jsem si připadala drobná a slabá.

Jeho oči zjemněly, když se setkaly s mými. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“ Promluvil jemně. Natáhl se, zastrčil mi uvolněný pramen vlasů zpátky za ucho, než odstoupil a naznačil mi, abych si sedla zpátky vedle Sebastiana. Rychle jsem poslechla.

Sebastian mě jemně stiskl za koleno a pak ho pustil.

„Nedělej si s ním starosti, je jen trochu napjatý. A taky jsme tu schůzku zrušili. Bude až zítra ráno,“ ujistil mě Sebastian. Chápavě jsem přikývla, ale jediné, co jsem chtěla udělat, bylo dostat se z téhle místnosti. Nemůžu uvěřit, že jsem prospala celý den na gauči svého šéfa. Jak trapné. Bože, doufám, že jsem ze spaní nemluvila, nebo si neprdla. Panebože, co když jo? Najednou jsem si přála, aby se pode mnou otevřela zem a spolkla mě.

„Tady!“ řekl Julian, hodil přede mě polystyrenovou krabičku s jídlem a pak položil další před Sebastiana. Chtěla jsem jim říct, že jsem v pořádku, ale přerušil mě Julianův smrtící pohled.

„To nebyla volba, Seraphino... Jez.“ Každé to slovo bylo plné autority, ale zároveň to znělo, jako by mě vyzýval, abych ho neposlechla.

Udělala jsem, co mi řekl. Mohla bych přísahat, že jsem viděla Juliana, jak se ušklíbl nad tím, že poslouchám jeho příkazy jako dítě. Mohlo by to být ještě trapnější a nepříjemnější? Ale jídlo bylo dobré a já umírala hlady. Možná proto jsem omdlela, mezi tím, že mě nachytali, jak odposlouchávám, a tím, že jsem měsíce pořádně nejedla, možná jsem toho na sebe naložila moc.

Když jsem dojedla smaženou rýži s kuřecím satay, seděla jsem tiše a čekala, až mě propustí ze své kanceláře, ale to nepřišlo. Místo toho Sebastian posbíral prázdné krabičky od jídla a vyhodil je. Julian přešel ke skříňce vedle okna a vytáhl tři sklenice, nalil hnědou tekutinu, která tak trochu připomínala whisky. Otočil se a jednu mi podal. Sebastian k němu přešel, vzal si svou a kopl ji do sebe na jeden doušek. Sledovala jsem, jak Sebastian tiše odešel z místnosti a nechal mě tu s Julianem. Najednou jsem si přála, aby se vrátil, otočila jsem se a zírala na dveře. Ruce se mi začaly potit.

S přítomností Sebastiana v místnosti se Julian zdál být méně zastrašující. Otočila jsem se čelem do místnosti, upravila si polohu na gauči a všimla si, že mě Julian pozoruje přes svou sklenici. Pohrávala jsem si se sklenkou mezi prsty. Přiložil svůj nápoj ke rtům a do poslední kapky ho vypil. Přičichla jsem ke svému pití, než jsem nakrčila nos, vonělo to sladčeji než vodka. Nic nebylo tak drsné jako vodka nebo tequila. Přiložila jsem sklenici ke rtům a kopl to do sebe naráz. Chutnalo to sladce a jemně. Trochu to pálilo, ale ne jako ty láhve chlastu, které jsem měla uložené v kufru, zvlášť ty levnější flašky, co ráda pila máma.

Vstala jsem a chtěla položit sklenici, když ji Julian vzal a znovu ji naplnil, než mi ji podal zpátky. Zvedla jsem na něj obočí, ale sklenici jsem si vzala. Sebastian se vrátil a zámek dveří za ním tiše cvakl.

V rukou svíral několik krabic s papíry. „Probíhá u nás audit, takže potřebujeme všechny tyhle složky roztřídit a všechny smlouvy seřadit podle data. Udělejte si pohodlí, bude to dlouhá noc.“ Julian promluvil jasně. Podívala jsem se na ty čtyři krabice, které Sebastian přinesl, vědoma si toho, že to nebyla ani polovina. Kopl jsem do sebe tu sklenici whisky, sedla si na zem a začala tahat složky z krabic.

V polovině noci někdo objednal další jídlo a přinesli nám nahoru kávu. Nejsem si jistá, kdy si našli čas něco objednat, protože jsem ani jednou neviděla, že by vzali do ruky telefony a něco objednali, ale byla jsem ráda. Pracovali jsme dlouho do noci a já byla vyčerpaná. Když nastal čas ve 21:00 zamknout budovu, Julian vzhlédl k ostraze, která vešla do kanceláře, aby nám dala vědět, že se chystá zamknout.

„Vy dva už jděte. Moc toho nezbývá, já to dodělám a za chvíli taky půjdu.“ Julian a Sebastian se tvářili nejistě, ale nakonec souhlasili a odešli. Dali mi svazek klíčů, abych se dostala z budovy, a také bezpečnostní kód na zapnutí alarmů při odchodu.

Když jsem dodělala poslední krabici, úhledně jsem je naskládala na sebe, než jsem zkontrolovala čas; byly 2 hodiny ráno. Zůstaly mi venku už jen 3 složky. Udělala jsem si na gauči pohodlí a přitáhla si je před sebe. Oči mě začínaly bolet a všechna ta slova se začínala slévat v jedno. Prsty jsem měla od procházení stránek úplně necitlivé…….