Probudilo mě zatřesení teplých rukou, ze zaklíní mi na podlahu popadaly složky. Sakra, já jsem usnula. V panice jsem se vyškrábala na nohy. Julian na mě zaskočeně zíral, překvapený mým rozcuchaným vzhledem. Stiskl si kořen nosu a zavrtěl nade mnou hlavou. Potlačila jsem nutkání zívnout a protáhnout se jako kočka.

"Měla jsi jít domů, to jsi tu pracovala celou noc?"

"Sakra." Ruce mi vyletěly k ústům nad tím, jaký slovník jsem před svým šéfem použila. "Musela jsem zdřímnout... Dejte mi minutku, dám se před schůzkou do pořádku."

Do kanceláře vešel Sebastian, v šedém obleku vypadal úchvatně jako vždycky. Prohlédl si mě. Košili jsem měla celou zmačkanou, vlasy rozcuchané, bůhví, jak vypadal můj obličej, ale vím, že to nebylo nic pěkného, a kvůli rozmazanému očnímu make-upu jsem nejspíš vypadala jako mýval. Zvedl na Juliana obočí.

"Usnula u práce," konstatoval a zjevně nebyl nadšený z toho, že jsem v práci zase spala.

Kdyby tak věděli, že tu spím každou noc, jen ne v kanceláři. Při té myšlence jsem se pro sebe usmála. Kdyby jim tohle připadalo šílené, úplně by vyšilovali, kdyby zjistili, že parkoviště je mým současným bydlištěm.

Sebastian popošel ke mně a chytil mě za halenku. Vypískla jsem nad tou blízkostí a ucouvla. Sebastian po mně znovu sáhl, chytil spodní lem halenky a prsty se otřel o mé břicho, když mi ji přetáhl přes hlavu. Rychle jsem si zakryla fialovou krajkovou podprsenku ve snaze schovat se před jeho utkvělým pohledem na mou hruď. Měla jsem skvělá prsa, ale to neznamenalo, že se s nimi chci chlubit svému šéfovi.

Julian otevřel dveře, které vypadaly jako nějaká šatna. Bez ohledu na to, kolik času jsem v téhle kanceláři strávila, nikdy jsem netušila, že je ve zdi šatna. Uvnitř viselo pár pánských košil. Jak jsem si nikdy nemohla všimnout, že je ve zdi skříň? Jsou tu i jiné skryté prostory? Co dalšího se tu schovává?

Julian vzal z ramínka bílou košili, přešel ke mně a stoupl si přede mě. Sebastian se přesunul po mém boku a sledoval nás. Julian mi chtěl odtáhnout ruce od hrudníku, ale já jsem ucukla, ustoupila z dosahu a odmítla se odhalit. Julianovy oči pod světlem ztmavly a pod jeho intenzivním pohledem jsem se začala ošívat.

"Za pět minut máme schůzku a ty tam takhle jít nemůžeš." Znovu mi sáhl po zápěstí.

"Umím se obléknout sama," řekla jsem a jednou rukou sáhla po košili. Jakmile moje ruka opustila hruď, vrazil mi paži do rukávu košile a rychle mě otočil, takže jsem měla i druhou paži v druhém rukávu. Vzdala jsem to a nechala ho, ať mě dooblékne. Nebyla jsem jejich typ; nehrozilo, že by na moje prsa civěli s otevřenou pusou.

"Hádám, že na tom nezáleží, když jste oba gayové," řekla jsem, když mi došlo, že se chovám dětinsky, když jsem před nimi polonahá.

Julianovy ruce ztuhly u mého výstřihu, kde zapínal knoflíky. Přistoupil Sebastian a začal mi vyhrnovat rukávy s přihlouplým úsměvem na tváři. Poznala jsem, že se snaží nesmát. Tiše jsem je sledovala, zdálo se, že je něco pobavilo. Zvedla jsem obočí na Juliana, který měl stále prsty na knoflíku přímo mezi mýma prsama a tvářil se, jako by byl hluboce zamyšlený.

Sebastian si odfrkl, když se snažil zadržet smích, a málem se jím udusil.

"Co je?" zeptala jsem se naštvaná, že mě nezasvětili do svého interního vtipu.

"Nejsme gayové," řekl Julian s úšklebkem na tváři. Setkal se s mým pohledem a pak se rychle zadíval zpět na košili, kterou mi zapínal. Cítila jsem, jak mi hoří kůže, jak se mi do tváří žene krev. Celou tu dobu jsem tu pracovala v domnění, že jsou gayové. Jak jsem si to mohla tak špatně vyložit? Vždyť jsem je viděla, jak se líbají...

"Vy nejste gayové?" zeptala jsem se nevěřícně. Obočí mi zmizelo až kdesi ve vlasech.

"Rozhodně ne gayové... oběma se nám líbí ženy," řekl Sebastian a vyhrnul mi rukávy u košile. Právě jsem se polonahá svlékla před svými šéfy. Co si to mysleli? Z toho kouká žaloba, ne že bych je chtěla žalovat. Svou práci potřebuju, ale tahle malá scénka mi najednou připadala potupná.

"Ale já jsem vás viděla, jak mu líbáš krk," vyplivla jsem tu větu jako slovní zvratky. Julian na mě zvedl obočí.

"Ne všechno, co vidíš, je takové, jaké se to zdá být."

"No, jsem si docela jistá, že se mi to nezdálo, a vy dva spolu bydlíte."

"Sdílíme domov, ale to není to jediné, co rádi sdílíme," ozval se za mnou Sebastianův hlas. Až jsem z té blízkosti nadskočila, jeho dech mě chladil na krku a vyvolal ve mně mrazení.

"Nejsme gayové, taky se nám líbí ženy," zdůraznil Julian to poslední slovo.

Zavrtěla jsem hlavou a vyšla z kanceláře. Mohla bych přísahat, že jsem je při odchodu slyšela oba zachichotat.

Zdálo se, že se schůzka vleče celé hodiny. Když jsem vešla, pár lidí se za mým výběrem košile otočilo, ale nikdo nic neřekl. I kdyby chtěli, pochybuju, že by se odvážili, když Julian a Sebastian kráčeli přímo za mnou. Kdykoli byli nablízku, zdálo se, že se lidé vypaří nebo odejdou opačným směrem. Nikdo jim rád nezkřížil cestu ze strachu, že přijde o práci, že na něj budou křičet, nebo že po něm něco hodí.

Skutečnost, že pod nimi každá jiná sekretářka dala výpověď, ukazuje, jak moc nároční dokážou být. Jakmile schůzka skončila, chvatně jsem opustila místnost a vracela se ke svému stolu, když vtom mi zazvonil telefon. Volali z nemocnice. Neváhala jsem ho zvednout. "Haló."

"Seraphino, to jsem já, Clara." Hlas měla naléhavý a mluvila ve spěchu. Okamžitě se mi zastavilo srdce. Na tenhle telefonát jsem čekala, jen jsem nečekala, že to bude zrovna dneska.

"Lékařská etická komise rozhodla ve tvůj neprospěch. Rozhodli se odpojit tvou matku od přístrojů s tím, že už není z lékařského hlediska únosné, aby na nich zůstala."

Plíce se mi bolestivě stáhly, ten tlak byl téměř nesnesitelný. Na tenhle telefonát jsem se připravovala. Myslela jsem, že jsem připravená se rozloučit. Ale nejsem... Najednou jsem měla pocit, že se dusím, a začala jsem hyperventilovat. Teď jsem si nemohla dovolit omdlít. Ne, když mě máma potřebuje. Měla jsem pocit, jako by mi srdce spadlo až do žaludku. Bojovala jsem se slzami, které se mi draly do očí. Svírala jsem telefon, až jsem měla pocit, že mi klouby prasknou kůží.

"Kdd... Kdy?" Hlas se mi tak hrozně třásl, že jsem se divila, že mi Clara vůbec rozumí. Ani jsem nepoznávala to jednoduché slovo, které mi právě vyšlo z úst.

"Dnes večer, Seraphino. Je mi to moc líto." V omámení jsem zavěsila. Měla jsem pocit, jako bych jela na autopilota, když jsem popadla klíče a kabelku. Ruce se mi třásly, když jsem se snažila vymyslet, co bych v tuhle chvíli vlastně měla dělat. Posbírala jsem to málo věcí, co jsem potřebovala, a vydala se k výtahu. Tělo jsem měla v režimu paniky a snažila jsem se bojovat se svými emocemi, snažila jsem se udržet pohromadě. Zrovna když jsem chtěla stisknout tlačítko, dveře se otevřely. Z výtahu vystoupili Julian a Sebastian.

Bavili se, ale okamžitě ztichli, jakmile jsem nastoupila do výtahu a prošla mezi nimi. Otočili se a oba se na mě podívali. Sebastian něco řekl, ale já neslyšela ani slovo, ohluchla jsem vůči svému okolí. Pokusil se natáhnout ruku a chytit mě, ale já dala ruce před sebe. Nekontrolovatelně se třásly.

"Nesahejte na mě, já... já musím jít," vykoktala jsem a pak začala zběsile mačkat tlačítko pro přízemí. Rychle ustoupili zavírajícím se dveřím z cesty, ve tvářích měli vepsané obavy.

Věděla jsem, že si dělají starosti, ale právě teď jsem neměla chuť vysvětlovat jim svou současnou situaci. Ne že by se jich to týkalo, nebo že by je to vůbec zajímalo. Prostě jsem se jen potřebovala dostat k ní. Dostala se ke své mámě.