Pohled Genevieve

Čím déle jsem zůstávala následujícího rána v sídle smečky, tím víc jsem cítila, jak se mi srdce láme nanovo.

Beatrice včera v noci domů nepřišla a já věděla, že je zrovna nahoře a spí vedle muže, který mi ještě před dvěma dny tvrdil, že mě miluje. Vedle muže, který mi sliboval navěky.

Sucho v ústech a krku ztěžovalo polykání, ale bez ohledu na to, kolik jsem toho vypila, nemohla jsem překonat naprosté zpustošení kolující mými žilami. Bolelo to.

Ačkoliv jsem tu chtěla být ze všeho nejméně, měla jsem před sebou povinnosti. Lykanti měli dorazit během několika hodin a mně, jakožto nejníže postavenému členovi smečky, zůstal na krku úklid nepořádku z večírku. Mým cílem bylo tam zajít, udělat svou práci a co nejrychleji zmizet, ale když jsem uslyšela, jak po schodech klapou kroky, věděla jsem, že mi to trvalo příliš dlouho.

Hromádka zvratků, kterou jsem právě uklízela, mě nutila dávit a pokud ji z té podlahy nedostanu, s ohledem na to, kdo se ke mně mohl připojit, byla slušná šance, že v ní skončí můj obličej. Jenže já si ji hloupě schovala až na konec s tím, že to bude nejhorší část celého nepořádku.

"Evie?" Jeho hlas mě tiše oslovil, záda se mi napřímila a kůži pokryla husí kůže. Opravdu jsem to jméno nesnášela.

Bylo to zvláštní pocit, když se najednou ten jediný člověk, vedle kterého jsem se cítila v bezpečí, stal příčinou mého strachu a paniky. Nelíbilo se mi to. Zatímco zbytek smečky mi ubližoval rád, ta citová bolest, kterou způsobil on, byla mnohem horší než jakákoli zlomenina nebo řezná rána.

"Prosím, prostě mě nechej na pokoji," zašeptala jsem a vhodila zapáchající papírový ručník do pytle na odpadky u nohou. "Mám práci."

Při zvuku jeho kroků po dřevěné podlaze se mi obrátil žaludek a cítila jsem, jak se ke mně blíží. Kdysi jsem cítila motýlky v břiše, ale teď mě zalila chladná hrůza.

Ruce se mi třásly, když jsem natáhla ruku po lahvi s rozprašovačem a začala stříkat na podlahu, abych mohla setřít ten zbytek odporných zvratků.

"Napadlo mě, že tu dole budeš takhle brzy uklízet." pronesl a já ztuhla, když jsem ho slyšela zastavit jen pár stop ode mě. Vědomí, že na mě myslel a vstal tak brzy, jen aby se mnou mohl mluvit, mě dělalo šťastnou a zároveň mi z toho bylo zle, protože jsem věděla, že ona je pořád nahoře v jeho posteli.

Při zvuku jeho hlasu jsem potlačila nutkání k pláči, ale bylo to, jako by studna vyschla. Už mi nezbyly žádné slzy.

"Musíme si promluvit o včerejšku," odmlčel se. Zněl podrážděně, protože jsem k němu byla stále zády a začala jsem z podlahy drhnout čisticí prostředek. "Podívej se na mě, Evie."

Při té přezdívce jsem se otřásla. Ale pokaždé, když to Alistair vyslovil, připomnělo mi to, kým jsem. Hloupoučkou Evie.

Vložila jsem papírovou utěrku do pytle na odpadky, stáhla si žluté kuchyňské rukavice a postavila se. "Proč bych měla? Už nebudu věřit ničemu, co vypustíš z úst. Celé roky jsi mi lhal, Alistaire! Celé roky!"

"O čem jsem ti jako lhal, hm?"

"O všem!" vyštěkla jsem a otočila se k němu čelem. "Co kdybychom začali s 'Miluju tě' nebo 'Nenávidím tvoji sestru. Je to taková děvka'."

Sledovala jsem, jak se mu oči zatáhly černotou jeho vyplouvajícího vlka.

"Neříkej, že jsem tě nemiloval, Evie. Ty víš, že ano! Ale to bylo předtím, než jsem našel svou spřízněnou duši. Kdyby ses přeměnila, pravděpodobně bys teď tu svou našla taky, a nic z tohodle by se vůbec nestalo!" Hruď se mu vzdouvala a klesala, jak na mě křičel. Nepochybovala jsem o tom, že svým řevem probouzí hrstku vlků s kocovinou, kteří se rozhodli přespat ve smečkovém sídle.

Opravdu svaloval vinu za to, že mě podvedl, na skutečnost, že jsem se nepřeměnila?

"Podvedl jsi mě s mou sestrou! Ale to není ani to nejhorší! Pořád jsi mi tvrdil, že ti nevadí, že jsem se nepřeměnila, ale lhal jsi! Vlastně jsi to používal jako výmluvu k ukončení našeho vztahu v případě, že bys včera v noci svou družku nenášel!" zařvala jsem zpátky a cítila jsem, jak se mi tělo začíná třást. Věděla jsem, že k tomu není důvod. Už jsem byla naštvaná i dřív. Cítila jsem, že se děje to samé, a pak... nic.

Bylo to, jako by se můj hněv vypařil a ten vlk, kterého jsem prosila, aby se konečně ukázal, zmizel.

"Přišel jsem sem dolů, abych mezi námi věci urovnal, protože jsi moje nejlepší kamarádka! Ale jsem rád, že jsi vytáhla Beatrice, protože s tebou potřebuju něco probrat. Pokud se chceš utápět v sebelítosti nad tím, že jsme se rozešli, fajn, ale opovaž se ještě někdy projevit mé družce neúctu. Způsob, jakým ses včera večer na veřejnosti zachovala ke své budoucí Luně, povede k trestu," pohrozil a já se chtěla vysmát jeho prohlášení, že jsem jeho nejlepší kamarádka.

Nebyla jsem jeho nejlepší kamarádka. Byla jsem jeho přítelkyně. To je velký rozdíl. To, že předpokládal, že se s ním po tom, co mi zničil srdce, budu dál přátelit, bylo k smíchu. Spíš vědomí, že mě plánuje potrestat, mě donutilo k zamyšlení. Zamknou mě na noc v hladomorně, nebo zajdou tak daleko, že mě přivážou venku ke kůlu, aby mě zbičovali?

Nakonec to bylo jedno. Mohli mě trestat, jak dlouho chtěli. Ustála jsem všechno, co na mě kdy hodili předtím, a stále jsem stála na nohou. Možná mi zanechali pár jizev, ale pořád jsem naživu, což znamená, že jsem vyhrála.

"To mluvíš ty, nebo Beatrice?" Věděla jsem, že to není on. Nepotrestal by mě, nebo alespoň ne dřív, než do něj zaťala drápy moje zlá sestra. Ona ho zkazí a její manipulace, žárlivost a touha po moci budou jeho zkázou.

Otočila jsem se k odchodu, ale Alistair vystřelil vpřed. Pevně mě popadl za předloktí, otočil mě a přiměl mě, abych se na něj znovu podívala. "Neotáčej se ke mně zády, když s tebou mluvím."

Můj pohled těkal mezi jeho očima a já už ho ani nepoznávala. Temnota v nich mi vyslala mráz po zádech, jako by mi po nich někdo přejel špičkou čepele.

"Když jsem řekla, že je mi tě líto, Alistaire," zašeptala jsem s vědomím, že už nemám co ztratit. Trpěla jsem celé roky. Stejně mě měli potrestat. Nejhorší, co mi mohli udělat, bylo, že mě zabijí a vysvobodí z téhle prokleté smečky. "Myslela jsem to vážně. Už teď tě změnila. S ní po tvém boku, jak ti šeptá do ucha, tahle smečka padne a ty budeš tím důvodem."

Jeho ruka se na mé paži sevřela, nehty se mu prodloužily a zabodly se mi do masa. Kosti pod tím tlakem zapraštěly a já věděla, že pokud bude pokračovat, zlomí mi ji.

"Ah!" hekla jsem bolestí, když se mi podlomila kolena.

Alistairovy oči se rozšířily, když se jeho vlk stáhl, a on v šoku pustil mou ruku. "Evie, nechtěl jsem...."

Jeho oči se zastřely, když na něj někdo promluvil přes smečkové pouto. Pomalu jsem couvala, svírajíc si už tak zraněné zápěstí k hrudi a sípajíc bolestí. Slzy se mi přelily přes víčka a já zavrávorala, když jsem patou narazila do pytle na odpadky za mnou, a jen tak tak jsem nespadla.

Když přišel k sobě, viděla jsem ten zmatek v jeho mysli. Dokonce i on byl překvapený, že na mě fyzicky zaútočil.

"Jsou tady," zašeptal a provinile zíral na mou ruku. "Evie..."

"Měl bys jít. Je to od tebe neuctivé, nebýt na hranicích a nepřivítat Krále." Zdravou rukou jsem si otřela tváře, abych je osušila, než jsem popadla pytel s odpadky a zamířila k zadním dveřím, abych ho vyhodila.

Teď anebo nikdy. Jakmile bude smečka rozptýlena lykanty, uteču a všichni mi budou moct políbit zadek.

Přesto, když jsem si klestila cestu mezi stromy a zpátky domů, projel mnou nepříjemný pocit. Chlupy na zátylku se mi zježily do pozoru. V mysli se mi rozeznělo varování a já měla pocit, že se za chvíli stanu něčí kořistí. A tak jsem se dala do běhu.