Declanův pohled

Stojím venku před domem smečky, držím Ezru a čekáme na kolonu. Rozhlížím se a sleduji, jak Jaxson a jeho válečníci komunikují s některými členy, kteří se pomalu plíží ze svých domovů. Ne všichni tady jsou špatní. Ale většina z nich ano.

Vidím, jak někteří stojí za stromem a pokukují po nás. Poznávám, že jsou zvědaví, vědí, že jejich Alfa je mrtvý. Snaží se přijít na to, jestli pro ně představujeme hrozbu nebo ne... Jestli jsme tady, abychom je zachránili, nebo jestli budeme jejich další noční můra.

Ale mezi nimi jsou i ti, u kterých si nejsme jistí. Nejsme si jistí, na čí straně jsou.

Jsou to dobří lidé? Dělali jen práci, kterou jim nařídili udělat, protože jim to řekl jejich Alfa?

Nebo souhlasili s tím, co se dělo, a účastnili se všech těch strašných činů?

To jsou válečníci, se kterými jsme bojovali, ti, které jsme nezabili, ale vzdali se.

Jsou to ti, kteří tu teď chodí kolem, usmívají se, když k nám přistupují, a děkují nám za to, že jsme Alfu zabili.

Sleduji, jak se Jaxson a moji hlavní válečníci snaží je odhadnout. Snaží se určit, jestli jsou dobří, nebo špatní.

Po chvíli si uvědomím, že ten malý chlapík v mé náruči už se netřese, ani nekňučí.

Podíval jsem se dolů, ale neviděl jsem mu do tváře. Tak jsem sáhl k němu a zvedl mu hlavu. Jeho hlava mi bezvládně spočívala v dlaních a oči měl zavřené. Sevřel se mi žaludek, soustředil jsem se na něj a poslouchal, jestli uslyším bít jeho srdce. Zhluboka jsem si vydechl úlevou, když jsem ho uslyšel. Na okamžik jsem si myslel, že to ten prcek nezvládl.

Ale ukázalo se, že jen spí.

Ohrnul jsem mu vlasy z obličeje dozadu a podíval se na to ubohé malé dítě ve svém náručí. Jak to mohl někdo udělat dítěti?

Kdybych toho kluka viděl první, nikdy bych Alfu nezabil tak, jak jsem to udělal. Vzal bych ho zpátky k mé smečce, hodil bych ho do žaláře a pak bych ho pomalu zabil.

Podívám se stranou a protočím oči.

"Jaxsone!... Nech toho!"

Zakřičel jsem na svého pitomého Betu přes telepatické spojení. Sledoval jsem, jak málem vyletěl z kůže, než couvl a vzdálil se od té válečnice, na kterou to zrovna zkoušel.

Otočí se, čelí mi a přitom se drbe na zátylku.

"Co?... Můžeš mi to mít za zlý? Ty vole, ta je sakra kost!"

"Jaxsone, jestli se nenaučíš udržet si tu zatracenou věc v kalhotách, přísahám Bohyni, že něco chytíš!"

"Nechytím a ty to víš! Jsme vlkodlaci a pohlavní choroby pro nás neexistují!"

Řekl tenhle idiot s úšklebkem na tváři, když ke mně přistoupil.

"A jen někdo jako ty by za to mohl být vděčný! Přestaň namáčet ten svůj proutek do všeho, co se na tebe usměje!"

"Nenamáčím ho do všeho, co se na mě usměje!... Nenamočil jsem ho do tebe a ty ses na mě usmál milionkrát!

Řekl tenhle idiot a donutil mě pustit malého chlapíka pravou rukou, abych ho mohl praštit po hlavě.

"Au!" Řekl, zakňučel a mnul si hlavu.

"Máš štěstí, že tu držím tohohle malýho prcka, jinak by to bylo mnohem horší!"

Pocítil jsem úlevu, když jsem viděl, jak příjezdovou cestou přijíždí řada vozidel.

Konečně můžeme vypadnout z týhle pekelný díry.

"Podařilo se ti najít někoho, kdo by to tu dokázal udržet pod kontrolou, dokud sem nedorazí starší?"

Zeptal jsem se Jaxsona, který měl přesně tohle dělat, a ne flirtovat s členy smečky.

"Jo, očividně ten chlápek tamhle se zrzavými vlasy má betí krev.

Ačkoliv jím nikdy nebyl a nebyl jím ani jeho táta. Ale řekl jsem si, že to bude stačit, dokud sem nedorazí starší."

Řekl Jaxson a donutil mě zasténat a protočit oči.

Sakra!... Pomyslel jsem si, když jsem se podíval na člověka, na kterého Jaxson právě ukázal.

"Maddoxi a Zendayo, můžete sem přijít?"

Řekl jsem přes spojení, a o chvíli později oba vyšli z domu smečky.

"Vím, že se vám to asi nebude líbit, ale potřebuju, abyste tu zůstali a ohlídali to tu, dokud nedorazí starší.

A taky, jestli byste se mohli podívat po okolí a zjistit, jestli ty ubohé duše, co tamhle vykukují zpoza stromů, nechtějí jít s námi.

Ne tihle idioti tady, ale ti, kteří se tam venku schovávají a bojí se s námi mluvit. To jsou ti, o které mi jde."

Sledoval jsem, jak Zendaya přelétla pohledem okraj lesa, sledoval jsem, jak její tvář změkla, když začala rozpoznávat ty vyděšené obličeje, které na nás vykukují zpoza stromů.

"Zařídím to, Alfo, podám ti hlášení o něco později."

Kratce políbila Maddoxe, než zamířila k okraji lesa.

Ona je na tu práci jako stvořená. Je to nelítostná bojovnice, což by ostatně měla být, když je osudovou družkou mého hlavního velitele válečníků.

Ale je to také velmi laskavá a mírná osoba s obrovským srdcem.

Sledoval jsem, jak přijela řada SUV, moji válečníci se začali přesouvat k autům s omegou v náručí. Rozhlížím se kolem a jsem v šoku, kolik omegů tam je. Nikdy předtím jsem jich na jednom místě tolik neviděl.

Musí jich tam být přes 20... To je spousta! A smutné na tom je, že všichni byli zneužíváni.

Vím, že tři z nich mají dobrý domov, a jakmile překonají všechno, čím si prošli, budou šťastní. Ti dva, kteří našli svého druha z mé smečky,

A tenhle malý chlapík v mém náruči. Nevím proč, ale něco uvnitř mě to k němu táhne. Něco mi říká, že já jsem ten, kdo se o něj musí postarat.

Ne že bych si myslel, že je můj druh, spíš.... Jako by byl rodina, jako mladší brácha.

Už jsem se rozhodl, že já jsem ten, kdo se ho ujme a postará se o něj, jako by byl moje vlastní dítě.

Já tuhle zlomenou duši napravím.