Ezrův pohled

Cítil jsem, jak se pomalu probouzím, ale přesto jsem to nebyl já. Vím, že to je sen. Probouzel jsem se uvnitř snu. Sen, o kterém jsem si jistý, že už jsem ho někdy měl.

Probouzet se.... Ne viset z řetězů nebo být připoutaný k lavici. Probouzet se a nebýt vmáčknutý uvnitř mé malé skříňky....

Ale místo toho se probudit ve skutečné posteli.

Je mi 11 let.... Můj otec mě předal Alfovi, když mi bylo pět.

Sotva si pamatuju, jaká je opravdová postel na dotek. Dokonce i můj otec mi vzal postel krátce před mými pátými narozeninami.

A přesto někdy stále sním o posteli.

Sním o tom, že se probouzím v pěkné, měkké, teplé, pohodlné a útulné posteli.

Vím, že to zní jako hloupý sen... Ale vždycky to byl můj sen.

To a někdo, kdo by mi neubližoval. Někdo, komu by na mně vlastně záleželo.

Ale o tom nesním moc často a vím, že nic z toho se ve skutečnosti nestane.

Doufám, že se neprobudím. A tak využiju tenhle sen, tuhle chvíli a zabořím tvář do měkké nadýchanosti tohoto polštáře, prakticky se tam válím a užívám si pohodlí té úžasné postele, dokud můžu.

Tohle musí být mráček! Na ničem takovém jsem za celý svůj život neležel!

A je mi teplo, není mi zima! Vůbec poprvé v životě. Mám pocit, že mi je opravdu teplo!

Má Bohyně, ano, tohle je určitě sen!

Pomyslím si, když se otřu o něco tak měkkého, tak nadýchaného. Myslím, že tomuhle říkají polštář. Pamatuju si to slovo, i když zní tak vzdáleně, už je to tak dávno.

Ale je mi to jedno, vstřebám každičký kousek tohohle snu. Budu si ho navždy vážit, pomyslel jsem si, zatímco jsem zabořil obličej hlouběji do polštáře.

Cítím, jak se začínám hýbat, téměř se kutálím, jak se mrskám a tlačím se do té nadýchanosti. Popadnu nadýchanou deku kolem sebe, přitisknu si ji na obličej a třu se o ni.

Cítím, jak se usmívám, má Bohyně, tohle je čiré nebe! Z tohohle snu se nechci nikdy probudit! Pomyslel jsem si v duchu, zatímco bořím obličej do všeho, do čeho se jen můžu zabořit!

Ale najednou ztuhnu, slyším, jak se někdo směje, je to tichý lehký smích, spíš takové uchechtnutí.

Ale oni přece nemají být v mém nádherném snu plném téhle nadýchanosti a tepla. V takových snech normálně nikdo nebývá.

Takže cítím, jak jsem ztuhl, nehýbu se... Zadržuju dech!

Cítím, jak se mi někdo dotkl zátylku, a já zakřičím. Tělo se mi napne a začnu se třást. Ta ruka se stáhne.

"Moc mě to mrzí, maličký, nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi vypadal tak roztomile, jak ses válel v té posteli."

Pomalu otevírám oči, cítím, jak mám obličej stále přitisknutý do nadýchaného polštáře.

Pomalu jsem otočil hlavu, velmi, velmi pomalu. Otáčel jsem hlavu za hlasem.... Doufal jsem, že když otočím hlavu, nikdo tam vlastně nebude. Protože přece jen, tohle je můj sen... Nikdo by tu neměl být!

Naneštěstí, jakmile otočím hlavu dostatečně daleko, uvidím ho. Toho muže sedícího na posteli vedle mě. Jeho tělo je plné tetování!

Vlasy má dlouhé, až pod ramena. A všechny ty vousy, vypadá tak děsivě!

Cítím, jak se třesu, jakmile se na něj podívám. Rychle mi dochází, že tohle není sen.

Kde to jsem?... Proč ležím v posteli?

Je to i jeho úchylka?... Ó Bohyně, chystá se na mě použít svůj příkaz....

Má mě ve své posteli, chystá se na mě použít svůj Alfův příkaz, abych se nemohl pohnout. Pak mě znásilní úplně stejně jako můj Alfa.

Zakňučím, po tvářích mi stékají slzy, protože vím, co přijde. Byl to jen zvrácený vtip! Dělal si ze mě blázny. Ukazoval mi, co mají všichni ostatní. Ukazoval mi, co nemám, ale co mají oni.

Něco teplého a měkkého, na čem by se dalo spát.

Zavřu oči, stisknu je k sobě tak pevně. Doufám, že možná tentokrát, když je zavřu dostatečně pevně, to neucítím.

Cítím jeho ruku na svém rameni a začnu křičet. Skoro vyletím z postele, jak odskočím téměř přes celou postel. Chytil jsem se prostěradla, jak se snažím nespadnout z postele.

Vím, že to zní hloupě, ale je mi 11 let a jsem si jistý, že vážím asi tolik co čtyřletý vlkodlak.

Sotva mě krmí, spousta mých kostí byla zlámaná znovu a znovu. Jsem neustále bitý, bičovaný, mučený a znásilňovaný.

I tak obyčejný malý pád z postele může mému křehkému tělíčku způsobit tolik bolesti a tolik škody. Takže se držím jako o život. Ale nemám sílu, cítím, jak mi zadek visí z postele, ale nemám sílu se ani udržet. Vykřiknu, když se pustím a padám.

Vím, že přijde nesnesitelná bolest, až dopadnu. Vím, že až dopadnu na podlahu, uslyším praskat kosti. Protože to se stává vždycky. Malé pády jako je tenhle mi pokaždé zlomí kosti... Takže se na to připravím, připravený vykřiknout.

Ale místo tvrdé země ucítím, jak mě objaly paže, které mě nabraly, ještě než jsem dopadl na zem.

Oči mi vystřelí dokořán a já se rozhlížím kolem a snažím se přijít na to, co se stalo. A pak ho uvidím, jak se na mě dívá.

Začnu plakat a snažím se mu vyvléct z náruče. Normálně bych to neudělal, ale on mě nezná. Takže doufám, že když se mu vysmeknu z rukou, možná mě nechá na pokoji. Možná mi neublíží. Možná mě neznásilní.

"Hej maličký, uklidni se! Já ti neublížím!"

Slyším ho, jak říká, ale nevěřím mu. Vidím ho a cítím ho... Je to Alfa! A všichni Alfové lžou.

Alfové jsou zlí, lžou a ublíží vám. A potom, co vám ublíží, ublíží vám ještě víc. Znásilňují, bijí a mučí vás, dokud z vás nic nezbude. A dokonce i tehdy, když už z vás nic nezbude. Nějak se jim podaří vzít si víc. Nějak se jim podaří ublížit vám ještě víc.

Nemůžu dýchat, jak se proti němu bráním. Vím, že to přijde.

Cítím, že panikařím, srdce mi tluče, jako by mi mělo vyskočit z hrudi. Plíce mě pálí, jak bojuju o dech. Ale každý nádech se zdá být tak prázdný, prostě se mi nedostává žádného vzduchu.

Říkal tomu mé hloupé malé záchvaty paniky. Normálně mi během nich ublížil ještě víc.

Plně využíval mých záchvatů paniky a ubližoval mi, jak nejvíc to šlo, dokud jsem neomdlel. Většinou jsem ho během nich slyšel, jak se směje. Přišlo mu to vtipné, ale já jsem při nich měl vždycky pocit, že umírám.

To samotné mě nutilo panikařit ještě víc.

Ale najednou ucítím zvláštní pocit.... Je hrubý... Je to nějaká vibrace. Dokonce to i slyším!

Ano, je to rozhodně vibrace. Cítím, jak se na ni soustředím. Snažím se přijít na to, co to vlastně slyším.

A jak to dělám, cítím, že se mi plíce konečně plní vzduchem. Zhluboka se nadechnu, je to tak hlasité, jak plním své plíce.

Vydechnu a pak se znovu zhluboka nadechnu. Cítím vzduch, můžu dýchat!

"To je ono, maličký, dýchej malý bráško!"

Slyšel jsem ho říct. Ale věděl jsem, že si to jen představuju. Není to můj bratr!... Je to Alfa!

Zrovna když jsem mohl konečně dýchat, cítil jsem, jak znovu panikařím.

Alfa!.... Začnu sebou házet, zoufale se od něj snažím dostat pryč. Snažím se dostat pryč od Alfy, který mě drží. Vím, že mi ublíží, nemůžu dýchat, nemůžu dých.....