(O 6 let později)

(Seraphina POV)

Od toho osudného dne, kdy Gwendolyn zemřela, uplynulo už šest let.

Přála bych si říct, že se život pohnul dál a že jsme v tom špatném našli něco dobrého... ale z velké části to není pravda. Gwendolyn je dnes stejnou součástí této smečky, jako byla před svou smrtí. A zármutek pociťovaný ve smečce je stále tak surový a plný hněvu, jako byl ten první den.

Pokud se něco změnilo, pak je to to, že --místo aby byla Gwendolyn v centru všeho dění-- žije dál téměř jako stín, který se snáší nad vším. Teď má po sobě pojmenované dvě ulice --Gwendolyn Lane a Gwen Avenue (její přezdívka byla „Gwen“); místní kavárny prodávají pár nápojů, které jí byly zasvěceny; a doslova můžete najít některé z jejích oblíbených outfitů vystavené ve skleněných vitrínách na různých místech napříč smečkou.

Co je ještě bizarnější, den její smrti se proměnil ve svátek smečky, stejně jako její narozeniny. Všichni kromě omeg smečky mají v oba dny volno z práce, školy i tréninku, a jsou naplánovány pochmurné oslavy a vzpomínkové akce, které každou tuto událost připomínají.

Jednou jsem udělala tu chybu, že jsem se zeptala svých rodičů, jestli je to normální reakce na smrt jedné vlčice. Můžeme ji milovat a může nám chybět, ale pořádat i nadále každý rok velké obřady? A jednat s ní jako se svatou a zapomínat, že měla i svou lidskou stránku? To se mi zdálo už trochu moc. Pokud vím, smečka to nikdy předtím pro žádnou jinou lunu ani budoucí lunu neudělala a tímto způsobem ctí jen dva až tři historické alfy.

Byla jsem za své otázky odměněna tím, že mě nazvali žárlivou a nenávistnou. (Taky jsem dostala pořádný výprask, ale bití od mé matky se stalo už něčím tak běžným, že nemohu říct, jestli zrovna moje otázka byla nutně spouštěčem výprasku, který jsem toho dne dostala. Navíc mě ten výprask bolel mnohem méně než to, co jsem dostávala předtím, než Gwendolyn zemřela. Až na tu drobnou bolest a na to, kdo mi ji způsoboval, by mi to snad ani tolik nevadilo.)

Celkově si myslím, že nejhorší na ztrátě Gwendolyn před šesti lety nebyla samotná ztráta Gwendolyn... ale to, jak ztráta Gwendolyn ovlivnila můj vztah s rodiči a ostatními členy smečky.

Než Gwendolyn zemřela, dobře jsem si uvědomovala, že Gwendolyn byla oblíbenkyní mých rodičů. S mým starším bratrem Nathanielem jsme si z toho dokonce občas dělali legraci. Ale přestože Gwendolyn byla jejich favoritem, stále se ke mně chovali opravdu dobře a milovali mě. Před Gwendolyninou smrtí by na mě nikdy nevztáhli ruku.

Nicméně po její smrti se na mě rodiče sotva dokázali podívat. A když už se podívali, viděla jsem v jejich očích neklamné přání, aby to byla já, a ne Gwendolyn, kdo by té osudné noci zemřel.

Kromě toho se moji rodiče přestali o mé celkové blaho starat. Žila jsem v jejich domě, dokud mi nebylo 17 let, ale za své vlastní stravování a nezbytnosti jsem si zodpovídala sama. Byla jsem nucena přijmout práci na částečný úvazek v nedalekém bistru, jen abych si zajistila oblečení a jídlo. (Technicky jsem mohla jíst jídlo, které bylo k dispozici v sídle smečky, ale nepřátelské pohledy a zlé komentáře ze strany mých rodičů, Sebastiana a dalších členů smečky stačily k tomu, aby se z toho stala nerealistická možnost.)

Také, kdyby vás to náhodou zajímalo, od doby, co Gwendolyn zemřela, jsem neslavila žádné narozeniny. Jediná duše s výjimkou Nyx se mi neobtěžovala popřát všechno nejlepší. Nikdo se dokonce ani nenamáhal zeptat se, jestli už jsem dostala svého vlka. Nebylo to proto, že by narozeniny přestaly být důležité; to jen ty mé ztratily svůj původní význam.

Navštěvovala jsem spoustu narozeninových večírků a smečka pořádala mnoho oslav 14. narozenin. Vlastně si myslím, že to bylo právě kvůli jedné z těch narozeninových oslav, že se nakonec někdo začal ptát, zda jsem vůbec přijala svého vlka. Byla to legitimní otázka vzhledem k tomu, že mi bylo už víc než 14 a nikdy jsem se nepřipojila k běhu smečky. Nyx mě už v začátcích nabádala, abych je „z bezpečnostních důvodů“ vynechávala, a já to dělala s obrovskou radostí.

Kdyby se mě někdo někdy obtěžoval zeptat přímo na mého vlka nebo na to, proč se vyhýbám běhům smečky, byla bych upřímná... ale to nikdo nikdy neudělal. Místo toho se rozšířila fáma, že jsem bez vlka. Členové smečky spekulovali, že jsem svého vlka ztratila v důsledku posttraumatického stresu ze ztráty Gwendolyn a/nebo viny za to, co jsem Gwendolyn udělala.

Právě ta druhá teorie mě dokázala opravdu vytočit, protože jsem věděla, že tu teorii a fámu rozšířil Sebastian. Krátce po pohřbu Gwendolyn řekl mým rodičům a většině smečky, že Gwendolyn byla té noci v lese jen proto, aby mě zachránila. Řekl také, že jsem se šla ven setkat s nějakým klukem. Nemám tušení, proč by něco takového říkal; nikdy jsem žádného přítele neměla a byla to Gwendolyn, kdo mě požádal, abychom se v lese setkaly.

Tato fáma byla hlavním důvodem, proč jsem od matky v noci své první proměny dostala ten výprask. A pravděpodobně to přispívá k důvodu, proč se členové smečky necítí nijak omezeni v tom, aby mi přáli smrt.

Zejména jsem se ale nikdy neodvážila bránit se. Říct pravdu by se rovnalo tomu, že bych mluvila negativně o Gwendolyn i o našem budoucím alfovi.... a to by pravděpodobně vedlo k rozsudku smrti.

Takže místo toho jsem to vždycky prostě přečkala. Jedním ze způsobů, jak jsem to přežila, bylo držet se naděje, že se věci jednou změní. Další věcí, kterou jsem dělala, bylo využít každé příležitosti smečku opustit.

Například jsem spěchala střední školou, abych mohla brzy odmaturovat, a pak jsem odešla na univerzitu. Abych se vyhnula návratům domů, nabírala jsem si spoustu kreditů a brala každý možný semestr – včetně zimních mini semestrů –, který se dal získat. Využívám také jedinečného zrychleného programu určeného jen pro vlkodlačí doktory. Vzhledem k tomu všemu vlastně očekávám, že se mohu stát plně licencovanou vlkodlačí doktorkou už za pár let.

Dokud nebudu plně licencovaná a nezávislá, budu muset dál snášet stín své sestry a s ním spojenou bolest. Je ode mě vyžadováno, abych se zúčastnila obou jejích svátků --všichni členové smečky musí; neexistují žádné výjimky-- ale to jsou naštěstí jedny z mála okamžiků, kdy mě lze v dnešní době spolehlivě najít u Západní horské smečky.

Mým konečným cílem je potkat svého druha a stát se doktorkou v jeho smečce... za což se k Měsíční bohyni modlím, aby to nebyla Západní horská smečka. Pokud, nedej Bohyně, je můj druh z této smečky, snad se mi ho podaří přesvědčit, aby smečku změnil se mnou.

Dá-li Bohyně.

Zítra mám narozeniny. Hádám, že pak se to dozvíme.