(Sebastian POV)

Zítra to bude přesně šest let, co Gwendolyn zemřela. Všechno a zároveň nic se změnilo.

Stále na Gwendolyn myslím každičký den. Na její krásný úsměv. Její smích. Laskavost, kterou prokazovala členům smečky. Vášeň, kterou prokazovala svému výcviku na lunu.

Gwendolyn by byla úžasnou a silnou lunou. Kdyby Gwendolyn žila, už bychom teď byli šťastně manželé. Pravděpodobně bychom měli alespoň dvě roztomilá štěňata, která by byla obskakována dvěma milujícími páry prarodičů. Společně bychom s Gwendolyn vedli smečku Obsidiánového hřebene k novým výšinám.

Samozřejmě, Gwendolyn už tu není. A bez Gwendolyn… No, bez Gwendolyn jsem jen zlomkem muže, kterým jsem býval, a jen zlomkem vlka.

Bez Gwendolyn dokonce ještě ani nejsem alfou.

V našem světě přebírá většina dědiců alfy moc od svých otců ve věku 25 až 30 let. Toto načasování zajišťuje, že většina alf už najde své družky dříve, než převezmou vedení smečky. Vedení smečky není snadné dělat jen sám za sebe. I se silným betou a silným gamou nelze důležitost luny pro smečku podceňovat.

Luna přináší smečce i samotnému alfovi srdce a rovnováhu. Je alfovi rovna a je jedním z mála vlkodlaků ve smečce, kterým projde, když zpochybňují a napadají alfova rozhodnutí. Pokud vykonává svou roli správně a uvážlivě, může přítomnost luny vést k celkově lepším výsledkům, rozhodnutím a vládnutí. To platí zejména tehdy, pokud je luna alfovou osudovou družkou, protože to znamená, že se své role ujímá s požehnáním Měsíční bohyně.

Dědicové alfy, kteří převezmou svou smečku před 25. narozeninami, to obvykle dělají buď z nutnosti, nebo proto, že měli to štěstí a byli velmi brzy spojeni se silnou lunou.

Před šesti lety, když byla Gwendolyn ještě naživu, si můj otec myslel, že budeme patřit do té šťastnější, druhé kategorie. Byl velmi nedočkavý užít si brzký důchod. Spolu s matkou snili o všech těch cestách po Evropě a karibských plavbách, které podniknou, až budu jmenován alfou, a dokonce měli už předběžné plány alespoň pro jednu takovou cestu. Samozřejmě, všechny tyto plány byly nakonec zrušeny.

Dnes jsem už dost starý na to, abych mohl převzít roli alfy i bez luny po svém boku... ale můj otec má obavy, že na to nejsem ještě dostatečně psychicky silný. Vidí mě jako zlomeného.

A můj otec má pravděpodobně pravdu.

Je trochu těžké necítit se zlomeně. Připomínky Gwendolyn jsou všude. Dokonce i po šesti dlouhých letech mám pocit, že nemohu uniknout těm vzpomínkám nebo svému zármutku, a je to k zalknutí. Sídlo smečky se prakticky proměnilo v její mini muzeum a téměř všechny místní podniky mají nějaké malé věnování, ať už se jedná o vyhrazený nápoj, jídlo, obrázek, nebo polici s předměty inspirovanými Gwendolyn.

Co je horší, dvakrát do roka pro Gwendolyn pořádáme řadu obřadů a vzpomínek. Jako Gwendolynin druh a budoucí dědic alfy se ode mě očekává, že se zúčastním každého z nich.

Chci tam být. Vím, že bych tam měl být. Ale…

Je to naprosté a dokonalé mučení. Každý den bez Gwendolyn je těžký, ale Gwendolyniny narozeniny a výročí úmrtí mě vždy zasáhnou nejvíc. To, co chci v ty dva dny víc než cokoli jiného, je být sám, abych se mohl vyrovnat se svým žalem.

Je tu jeden vodopád, ke kterému rád chodím. Kdybych mohl, strávil bych u něj po oba tyto dny úplně celý den. Vodopád není zrovna ukrytý, ale abyste ho našli, musíte jít dost hluboko do lesa a vědět, kudy se vydat. Pokud vím, jsem ve smečce jediný, kdo tam kdy chodí. Být u vodopádu mi přináší útěchu; vždy to tak bylo. To je to místo, kde chci být, když truchlím nebo jsem rozrušený.

Bohužel, místo abych trávil čas v bezpečí svého vodopádu, musím trávit dva nejtěžší dny v roce na veřejnosti, kde každý můj pohyb a každou mou reakci sleduje téměř 20 000 párů očí. Místo abych jenom... truchlil... musím být neustále obezřetný vůči tomu, jak každý projev emocí ovlivňuje členy smečky a jak jimi může být vnímán. Když poslouchám, jak se členové smečky, Gwendolyniny rodiče a moji vlastní rodiče střídají ve vyprávění příběhů o Gwendolyn a jejích dobrých skutcích, očekává se ode mě, že nějak najdu naprosto nemožnou rovnováhu mezi smutkem a silou.

Na každé z těchto akcí, rok za rokem, jsou ty vzpomínky do značné míry stejné. V tomto bodě se už ty proslovy učím v podstatě zpaměti. Proslovy obvykle obsahují příběhy o tom, jak Gwendolyn pekla sušenky a posílala svou sestru, aby je doručila strážím, kteří sloužili na nočních směnách na hranicích. A příběhy o tom, jak pokaždé, když byl někdo zraněn na tréninku nebo v bitvě, nejenže nechala svou sestru odnést dárkové koše pacientům v nemocnici, ale také je sama sestavovala pro všechny rodinné příslušníky, kteří s nimi byli během zotavování odloučeni. Moji rodiče mluví o tom, jak Gwendolyn toužila převzít svou pozici luny a jak byla oddaná svému výcviku, dokonce na lekcích doma pracovala celé hodiny i několikrát týdně. Gwendolyniny rodiče mluví o svých dřívějších snech, které měli se svou dcerou, a o prázdnotě, kterou stále cítí v srdci. Nathaniel mluví o tom, že rodinné oslavy nejsou stejné bez Gwendolyniny přítomnosti, a Juliette mluví o tom, jak si přeje, aby ještě měla švagrovou, se kterou by si mohla vybudovat pouto a vést holčičí řeči.

Jediným požehnáním je, že —jako od truchlícího druha— se ode mě neočekává, že bych na těchto událostech něco řekl. Ale to mě nijak nechrání před zíráním a posuzováním.

Pokud projevím příliš mnoho smutku, členové smečky mají obavy, že jsem slabý a že v budoucnu nebudu schopen stát se vůdcem smečky. Pokud působím příliš stoicky nebo projevuji příliš mnoho „síly“, mohou mě členové smečky vnímat tak, že neprokazuji dostatečnou úctu Gwendolynině památce. Budou se také obávat, že mé vládnutí jako alfy bude postrádat rovnováhu a soucit.... o čemž už občas tu a tam slýchám šuškání.

Někdy cítím vůči tomu všemu vztek. Nikdy v životě bych nečekal po někom, kdo ztratil svého druha, aby se několikrát ročně stavěl na pódium a byl posuzován podle toho, zda je jeho vnější zármutek dostatečně přiměřený. A přesto s tím moji rodiče nemají žádný problém, když to dělají mně.

Jednou jsem se pokusil vzepřít, ale jen jednou. Jak si dokážete představit, nedopadlo to dobře. Zahájil jsem ten rozhovor tím, že jsem rodičům řekl, že si nemyslím, že je pro mě zdravé být obklopen neustálými připomínkami Gwendolyn, a řekl jsem jim, že si myslím, že ty neustálé vzpomínkové ceremonie jsou z pohledu mého duševního zdraví kontraproduktivní. Navrhl jsem, abychom rozsah těchto událostí zmenšili nebo je proměnili na více soukromé záležitosti.

Můj otec se rozzlobil a obvinil mě ze sobectví. Řekl mi, že cítit se nepříjemně a vypořádat se s tlakem odsuzujících členů smečky je součástí údělu alfy. Mezitím mi moje matka připomněla, že ty obřady byly nápadem Gwendolyniných rodičů, a zeptala se mě, jestli chci být ten, kdo jim řekne, že už není důležité oslavovat Gwendolynin život.

Ne, samozřejmě že jsem to Gwendolyniným rodičům nechtěl říct. Ne, nechtěl jsem být sobecký. Chtěl jsem jen --a stále chci-- abych nebyl pořád tak neustále smutný.

Za těch šest let je jedinou úlevou, které se mi od mého žalu kdy dostane, když je nablízku ten malý spratek. V posledních letech se stala poměrně vzácnou návštěvou, ale když se objeví, můj vlk i já ji dokážeme vycítit na míle daleko. Neustále se o ni se svým vlkem dohaduji --z nějakého důvodu se zdá, že má Silas pro malého spratka slabost-- ale můžeme se shodnout na tom, že je fajn mít ji nablízku. V mém případě proto, že mám důstojný cíl pro svůj hněv a svou zuřivost.