[Z pohledu Genevieve]

Když vozy vjely na panství Sterlingů, moje oči okamžitě upoutala rozlehlá krajina, která masivní sídlo obklopovala.

Místo bylo lemováno nádhernými, vysokými borovicemi, které majetek ohraničovaly jako přirozená obranná zeď. Věděla jsem, že smečka Winterbourne byla známá svým obchodováním, ale nic by mě nikdy nepřipravilo na množství nejrůznějších plodin a zdrojů, které panství samo o sobě poskytovalo.

Byla jsem naprosto uchvácena.

Byly tu sady a uspořádané sekce plodících keřů a zeleninových záhonů – o to všechno se starostlivě staraly početné skupiny členů smečky.

Každý z nich vypadal odhodlaně, soustředěně a dobře způsobilý pracovat v tak přísných podmínkách. Když limuzíny projížděly kolem, někteří členové smečky vzhlédli od práce, aby letmo pohlédli, co se děje. Říkala jsem si, jestli někdo z nich ví o tom, co se tu dnes odehrává. Všichni vypadali zabraní do práce a nebyl tu žádný další skutečný náznak toho, že se právě chystá svatba.

Srdce mi už posté od dnešního rána vyskočilo do krku, když auto konečně zastavilo. Samotný dům vypadal jako něco z pohádky.

Pokud šlo o mě, panství Ravenscroftů pro mě bylo vždy místem krásy a vysokého společenského postavení. Nic mě však nemohlo připravit na architektonický majestát, kterým byla Sterling Hall. Místo to bylo obrovské, pravděpodobně třikrát větší než můj vlastní domov.

Jeho stavba ze světle červených cihel byla zdobena bílým mramorem a mnoha vyřezávanými sochami shlížejícími na rozlehlé pozemky. Bylo to elegantní, ale chladné. Možná to bylo tím, že Arthur zde žil technicky vzato sám.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla a doufala, že se tak psychicky připravím na událost, která se měla odehrát. Řidič vystoupil a obešel auto, aby mi otevřel dveře. S tolik potřebnou pomocí několika služebných se mi podařilo graciézně vystoupit z auta bez přílišného rozruchu.

Starší žena ve formálně vypadající uniformě nás přišla přivítat s jemným úsměvem.

„Vy musíte být slečna Genevieve,“ řekla. „Já jsem Clara, zdejší hospodyně.“

„Dobrý den, Claro. Ráda vás poznávám.“

„A tito lidé budou jistě vaše rodina,“ pozdravila. „Pokud mě budete všichni laskavě následovat, odvedu vás do obývacího pokoje.“

Moje rodina i já jsme byli zavedeni do přední haly, kde jsem byla příjemně překvapena lehkou výzdobou k této příležitosti. Po celém prostoru byly rozestavěny malé kytice čerstvě nastříhaných a naaranžovaných květin a jemné stužky z bílé krajky.

Obývací pokoj byl velký a docela prostorný s vysokými stropy. Výzdoba plynule procházela celým místem. Všechno to vzhledem k okolnostem vypadalo nečekaně důstojně. Opravdu jsem si na krátký okamžik myslela, že to bude v pořádku.

Možná nakonec nebudu tohoto sňatku litovat.

Avšak tyto nadějné myšlenky mi z mysli během několika vteřin zmizely. Ve chvíli, kdy jsem otočila hlavu a podívala se dolů podél krátké, improvizované uličky, všimla jsem si, že vedle oltáře, na pravé straně, je invalidní vozík, maska a polovina protetické končetiny.

Byl to strašlivě děsivý pohled, ale vybízelo to k otázce. Kde proboha byl Arthur?

„Ehm...“

Kde je? Zapomněl snad Arthur, že dnes se máme vzít?

Pochybovala jsem o tom. Ačkoli jsem Arthura osobně neznala, něco mi říkalo, že by nikdy nezapomněl na něco tak podstatného. Alfa jako on nebyl náchylný dělat neopatrné chyby. Tak kde k čertu byl?

Clara si odkašlala. Když promluvila, vypadala trochu rozpačitě. „Alfa Arthur se nezúčastní a tyto předměty jsou zde, aby ho zastupovaly.“

V šoku jsem zvedla obočí. „To myslíte vážně?“

Kývla hlavou.

„A co jeho rodina?“ zeptala jsem se.

Znovu zavrtěla hlavou. „Dnes se nemohli dostavit.“

Co to má k sakru znamenat za svatbu?

Clara pokynula zbytku mé rodiny, aby se laskavě posadili, zatímco ona šla přivítat kněze. Jakmile opustila místnost, Arabella propukla v nekonečný chechtot. Její obličej byl každou vteřinou červenější a ona lapala po dechu.

„Ach, to je naprosto k popukání,“ smála se Arabella. „Tvůj snoubenec neměl ani tolik slušnosti, aby se ukázal na své vlastní svatbě. Očividně nehledá manželku, ale někoho dalšího, kdo by se o něj staral.“

Líce mi zrudly hlubokým studem.

Theodore si lehce odkašlal. „Arabello, možná bys neměla—“

Arabella ho ignorovala. „No tak, jsem snad jediná, kdo vidí to, co je tady nachystané? Jen si představ, jak dobře sem zapadneš, Genevieve,“ pokračovala. „V minulém domě jsi byla prakticky služka, teď budeš ošetřovatelkou ohavného mrzáka v tomto domě.“

Srdce se mi propadlo do žaludku, zatímco mě zalil hrozný pocit. Arabella byla vždycky nesnesitelná, ale nikdy jsem netušila, jak malou kontrolu má nad svým chováním. Proboha živého, stály jsme doslova v Arthurově domě a ona ho tu naprosto pomlouvala.

Ještě víc mě ale štvalo, jak k ničemu v tu chvíli byli Beatrice a můj otec. Ani jeden z nich nad otřesným přístupem mé nevlastní sestry ani nehnul brvou.

Otočila jsem se a zpražila mladší dívku naštvaným pohledem, přičemž mi v hlase zazněl hněv. „Zavři pusu, Arabello!“ zasyčela jsem. „I když je Arthur invalidní, stále si zaslouží tvůj respekt. Tyhle věci tady jsou jen běžné pomůcky, které mu umožňují fungovat.“

Ale Arabella se jen ušklíbla a zavrtěla hlavou. „Páni, ty ještě ani nejsi vdaná a už se ho zastáváš. Je to sladké a zároveň uboze smutné.“

Zrovna když jsem se do ní chystala znovu pustit, promluvil další hlas.

„Smím prosit za prominutí?“

Tón byl klidný, přesto autoritativní, až mi z něj běhal mráz po zádech.

Všichni jsme otočili hlavy a uviděli muže, který seděl na invalidním vozíku a na tváři měl napůl vytvarovanou masku. Stáli za ním dva členové personálu a další muž, o kterém jsem předpokládala, že je jeho blízký asistent.

Kupodivu to byl můj otec, kdo zareagoval jako první.

„Alfa Arthure.“

Byl to opravdu on?

Ačkoli ten muž seděl na invalidním vozíku, byl fyzicky zdatný a silný. Jeho držení těla vyzařovalo sebevědomí a vyzařovala z něj tíživá aura člověka ve vyšším postavení.

Jeho safírově modré oči, ostrá čelist, opálená pokožka a smyslné rty – v kombinaci s maskou a jeho drahým oblečením – mu dodávaly nádech tajemství a vznešenosti. Člověk si až říkal, jak nápadně hezký musí mít pod maskou obličej, což je v příkrém rozporu s těmi děsivými zvěstmi, které ho obklopovaly.

Ale všichni věděli, že pod tou maskou měl pravděpodobně obličej těžce popálený, což ve mně vzbuzovalo bodavý pocit lítosti.

„O-omlouvám se,“ omluvila se chabě Arabella.

Můj otec se otočil a věnoval mé nevlastní sestře slabý nesouhlasný pohled za její dřívější chování.

„Arabello, měla bys mít lepší kontrolu nad svými slovy a vědět, zda a kdy je vhodné takové věci říkat,“ napomenul ji. „Možná bys měla jít počkat do auta.“

Potlačila jsem nutkání obrátit nad tou scénou oči v sloup. Samozřejmě, i v takovéto chvíli bral můj otec na Arabellu ohledy.

Jednou polovinou obličeje, která byla stále viditelná, Arthur povytáhl obočí.

„To je všechno?“ zeptal se ledabyle. „Myslím, že pro někoho s tak proříznutým jazykem, byste zasloužila, aby vám ho vyřízli.“