Večer a noc proběhly překvapivě hladce, pomyslela si Vicky, když po odchodu mužů uklízela zadní místnost. Jistě, chvílemi byli sexističtí a balancovali na hranici hrubosti. Z Arthura jí naháněla husí kůže a Vidar byl prostě jen hrubý a nepřátelský. Ale zaznělo i spoustu humoru a smíchu.

„Skvělá práce, dneska večer,“ řekla Rachel, když k ní přišla.

„Díky, šéfko,“ odvětila Vicky a pokládala židle na stůl, aby místnost připravila pro uklízeče, kteří měli dorazit v brzkých ranních hodinách.

„Tohle je tvoje dýško za dnešní večer od Čtvrtečního klubu,“ oznámila jí Rachel a natáhla k ní obálku, která vypadala pořádně naditě.

„Páni, díky.“ Vicky rychle prolistovala bankovky, aby si udělala představu, kolik si vydělala. Podívala se na Rachel. „To myslíš vážně?“ zeptala se.

„Očividně si tě oblíbili,“ prohodila Rachel a odešla. Vicky se znovu podívala do obálky. Ani to nemusela počítat, aby odhadla, že v ní má dýška za celý týden. Holky si nedělaly legraci, když říkaly, že ti muži dávají štědré spropitné. Možná by měla zvážit, že by to někdy zopakovala, pomyslela si, když zamířila do místnosti pro zaměstnance, převlékla se do svého každodenního oblečení a vzala si tašku. Rozloučila se s Marcusem, který se jí zeptal, jestli nepotřebuje doprovodit na zastávku autobusu.

„Díky, Marcusi, ale je to jen pět minut chůze. Budu v pohodě,“ řekla mu a vytáhla telefon. Měla tam další sadu zablokovaných hovorů od svého otce a dva zmeškané hovory od bratra. V duchu si poznamenala, že mu musí zavolat zpátky. Její bratr Carter a jeho manžel Blake měli dva rozkošné chlapce, dvojčata, kteří už v tuhle hodinu určitě spali, takže to bude muset počkat do rána. Chystala se telefon schovat, když začal zvonit. Podívala se na displej a usmála se.

„Ahoj, idiote,“ řekla.

„Konečně, zabilo by tě to občas zvednout telefon, sestřičko?“ zeptal se její bratr.

„Byla jsem v práci, zrovna jsem skončila,“ odpověděla.

„Táta se ti snažil dovolat,“ oznámil jí Carter.

„Toho jsem si všimla.“

„Zavoláš mu zpátky?“ zeptal se.

„Ty bys to udělal?“ opáčila místo odpovědi.

„Chápu, že to, co udělal, bylo hrozné, ale on to chce vážně napravit,“ snažil se ji bratr přesvědčit.

„On moc dobře ví, co musí udělat, aby to napravil. Do té doby pro mě neexistuje. Jak se mají kluci?“ zeptala se, aby změnila téma. Věděla, že bratr nikdy neodmítne příležitost mluvit o svých synech. Na druhém konci linky se ozvalo těžké povzdechnutí.

„Mají se dobře. Liam začíná sám chodit a Aiden dělá, co může, aby ho povalil,“ zasmál se bratr.

„To zní roztomile,“ řekla.

„To jo, když zrovna není frustrující, že se ten malej raubíř soustředí na to, jak pozlobit bráchu, místo aby se o něco snažil sám. Měla bys přijít na večeři. Chybíš jim.“

„Jasně, určitě ti to zrovna říkali,“ popíchla ho. „Moc ráda. Podívám se do rozvrhu a dám ti pár termínů, které se mi hodí. Nezapomeň to říct Blakeovi,“ dodala.

„To bych nikdy neudělal,“ ohradil se.

„Jasně, takže ty tři předchozí případy se mi asi jenom zdály,“ rýpla si do něj.

„Soudě podle té pozdní hodiny, kdy končíš, pořád děláš na tom samém místě,“ řekl Carter ve snaze změnit téma.

„Ano, už jsem ti říkala, že je to pro mě dobrý způsob, jak si vydělat peníze,“ odvětila s povzdechem.

„Sebastian mi říkal, že se v tom baru scházejí pochybní lidé. Peníze nejsou všechno,“ podotkl její bratr.

„To se ti to mluví, pane právníku. Sebastian je zlatý a je milé, že máte starost, ale já to dělat musím,“ řekla.

„Co kdybych zavolal Sebastianovi, aby tě vyzvedl a odvezl domů? To je to nejmenší, co můžu udělat, a on to udělá víc než rád.“ Vicky se usmála. Sebastian byl nejlepší kamarád jejího bratra. Vyrůstali spolu a byl pro ni jako druhý bratr. Fakt, že byl sexy a pracoval jako polda, situaci nijak nezhoršoval. Během dospívání do něj byla Vicky tajně zamilovaná. Ne že by ji on vnímal jinak než jako sestru. I teď si musela přiznat, že vypadal úžasně, ať už v uniformě, nebo v obleku, na který nedávno přešel poté, co byl povýšen na detektiva.

„Díky, ale ne. Nech Sebastiana vyspat. Jsem skoro na zastávce a autobus jede jen dvacet minut,“ řekla bratrovi. Když jí zavolal, přestala jít a soustředila se na hovor. Ale tohle téma jí připomnělo, že autobus tam může být každou minutou, a tak zrychlila krok směrem k zastávce. Byla už skoro tam, když viděla, jak autobus projel kolem a ani u prázdné zastávky nezpomalil. V duchu si povzdechla.

„Jsi si jistá? Jel bych sám, ale nechci budit Blakea, když má konečně nepřerušovanou noc,“ řekl její bratr.

„To je v pořádku, autobus tu bude každou chvíli. Budu doma rychleji, než kdybych musela čekat na Sebastiana. Dneska večer jsi své povinnosti velkého bratra splnil na jedničku. Jdi si lehnout s čistým svědomím a já se ti ozvu ohledně termínů na tu večeři,“ ujistila ho.

„Opravdu? Nechceš, abych zůstal na drátě, dokud ti to nepřijede?“

„Není třeba, bude tu každou vteřinou a jsem na doslech od baru, kde ten obrovitý vyhazovač Marcus je pořád na místě a šéfka počítá tržbu,“ řekla mu.

„Dobře. Mám tě rád, sestřičko.“

„Taky tě mám ráda,“ řekla a zavěsila. Bratru lhala. Ujetý autobus znamenal pětačtyřicet minut čekání. Ale nechtěla, aby přešel do režimu plnohodnotného bratrského ochranitele. Měl rodinu a Vicky nechtěla obtěžovat Sebastiana. Místo toho se posadila na lavičku a začala scrollovat v telefonu. U zastávky zastavilo auto a Vicky ztuhla, když zvedla oči. Přímo před ní stál černý Lincoln Town Car, zadní dveře v rovině s ní. Okénko sjelo dolů a Vicky zjistila, že se dívá na Vidara. Nastala chvíle ticha, kdy na sebe oba jen hleděli.

„Za jak dlouho jede další autobus?“ zeptal se jí Vidar. Vicky uvažovala, že mu řekne stejnou lež jako svému bratrovi. Ale co když se Vidar rozhodne počkat? Pak by zjistil, že lhala, a to by nebylo dobré, protože byl pro Rachel váženým zákazníkem. Podívala se na telefon.

„Za pětadvacet minut,“ řekla mu. Přikývl.

„Odvezu tě domů,“ pronesl. Nebyla to otázka, což Vicky popudilo.

„Děkuji za nabídku, ale já počkám,“ řekla mu a sledovala, jak řidič vystoupil z vozu, obešel ho a otevřel dveře spolujezdce v očekávání, že nastoupí. Vicky viděla Vidara sedět na sedadle nejdál od ní. Vypadal uvolněně, jako by do toho drahého auta patřil. Nepohnula se. On nic neřekl, jen zvedl obočí, jako by se ptal, jak dlouho mu ještě hodlá vzdorovat. Vicky cítila, jak její odhodlání slábne. Byl to zákazník a bylo by hrubé nabídku odmítnout, pomyslela si, zvedla se z lavičky a vklouzla do auta.

„Děkuji,“ řekla, když za ní řidič zabouchl dveře. Vidar jí jen kývl na pozdrav a pak sklopil zrak k tabletu, který držel. Vypadalo to, že si něco čte a její přítomnost ignoroval. Vůbec to není trapné, pomyslela si Vicky.

„Kam to bude, mademoiselle?“ zeptal se řidič a podíval se do zpětného zrcátka.

„Hudson Street tři, tři, osm,“ odpověděla.

„Mám dojem, že to je hotel, mademoiselle,“ podotkl řidič.

„To je správně,“ odvětila. Řidič se na ni krátce usmál, kývl a pak se zařadil do provozu. Vidar se soustředil na to, co zrovna četl. Vicky sledovala, jak za oknem ubíhá město, a doufala, že tam dorazí spíš dřív než později. Možná měla souhlasit, aby ji vyzvedl Sebastian. Byla by to alespoň příjemná jízda. S úlevou si povzdechla, když auto zastavilo před hotelem. Vicky chtěla otevřít dveře a utéct, ale řidič už vystoupil a přišlo jí neslušné nenechat ho dělat jeho práci. „Děkuji za svezení,“ řekla Vidarovi, zatímco čekala, až jí řidič otevře dveře. Vidar něco zabručel a Vicky z auta vystoupila ve stejné vteřině, kdy řidič otevřel dveře. „Děkuji,“ řekla mu.

„Potěšení na mé straně, mademoiselle. Přeji vám příjemný večer,“ odpověděl.

„Vám také,“ odvětila reflexivně. Zůstala stát na chodníku a sledovala, jak auto mizí. Když si byla jistá, že jsou dávno pryč, ušla ten jeden blok ke svému bytu. Věděla, že by pro Vidara nebylo nemožné si ji najít, kdyby opravdu chtěl. Něco jí říkalo, že má k dispozici prostředky, díky kterým by ji vystopoval do hodiny, kdyby si to přál. Ale aspoň se cítila o trochu lépe, když ho nedovedla přímo ke svému domovu.