Vidar se snažil soustředit na zprávu na svém tabletu, ale jeho mysl odmítala spolupracovat. V autě se stále vznášela její vůně.

„Byla půvabná, pane,“ řekl Alfred, jeho řidič.

„Cože?“ zeptal se Vidar a předstíral, že neví, o čem jeho řidič mluví.

„Ta mladá dáma, které jste nabídl odvoz, pane,“ upřesnil Alfred.

„Je pozdě a okolí ‚Červené dámy‘ nepatří k nejbezpečnějším,“ odvětil Vidar.

„Na nic jsem se neptal, pane. Do toho mi nic není. Já jenom řídím auto.“ To tak určitě, jenom řídím auto, pomyslel si Vidar. Alfred byl nejlepší řidič na trhu, a to byl jediný důvod, proč Vidar snášel jeho potřebu drbat a strkat nos, kam neměl. Většinou do Vidarova soukromého života. To a fakt, že byl Alfred loajální až za hrob. Ale měl pravdu. Alfred se neptal, takže Vidar nechápal, proč cítí potřebu obhajovat své rozhodnutí. Ne že by nabídnout servírce odvoz bylo nějaké vědomé rozhodnutí. Nic z toho, co k tomu vedlo, nebylo součástí jeho plánu na ten večer. Prostě ji uviděl sedět na zastávce a požádal Alfreda, aby zastavil, ještě než si vůbec uvědomil, co řekl. Pořád nevěděl, proč to udělal. Jistě, byla to jedna z nejlepších servírek, co je kdy na čtvrtečních schůzkách obsluhovala. Měla přirozenou schopnost přijímat ty obhroublé vtipy a šovinismus, kterým se tak dařilo, kdykoliv se sešli. Měla ale také jasné hranice, které se nebála vytyčit. Líbilo se mu, když mu seděla na klíně. Byla měkká a oblá na všech správných místech. Líbilo se mu to až moc, což se jasně ukázalo, když si ji k sobě zavolal Arthur. Vidarovým instinktem bylo ohradit se, nechat si ji na klíně. To bylo jasné varování a on se postaral o to, aby jeho klín opustila co nejdříve, a pak se zbytek večera ujistil, že si bude držet odstup. Nabídnout jí odvoz domů nebylo zrovna držení odstupu. Zhluboka se nadechl a znovu nasál její vůni. Své chování během noci připisoval tomu, že byl už dlouho bez ženy, nebo bez muže, když na to přijde. Možná mu jeho tělo naznačovalo, že je čas dopřát si nějaké zvrhlé chování. Ale ne s tou servírkou. Všechny jeho instinkty mu říkaly, že by to nakonec byl špatný nápad. Naštěstí bylo ve městě víc než dost ochotných osob.

K Vidarově věčné nevoli myšlenky na tu servírku nemizely. Bez ohledu na to, jakým rozptýlením se v průběhu dalších dnů zaměstnával. Z hlavy se mu nevytratila úplně ani ve chvíli, kdy mu Simon, vedoucí jeho IT oddělení, oznámil, že mají problém s IT systémem. Simon vynaložil statečné úsilí, aby se Vidarovi pokusil vysvětlit, jak přišel na to, že s jejich systémem není něco v pořádku. Ale na Vidara to bylo až moc IT na to, aby to plně pochopil.

„Řekni mi to, jako by mi do prdele bylo pět,“ řekl nakonec.

„Dobře, pane Grime. Náš IT systém je postavený tak, aby posílal informace sem a tam napříč společností. Představte si to jako tu starou potrubní poštu, kam vložíte zprávu do kapsle, dáte ji do trubky a šup, přesune se do jiné kanceláře,“ začal Simon. Vidar už málem protočil panenky, ale sám si o to řekl. „Takže když vám chci potrubím poslat zprávu. Shromáždím informace a vložím je do kapsle. Pak musím kapsli označit tím, kam a komu ji chci poslat. Pro náš příklad řekněme, že použiji tiskárnu, vytisknu štítek a nalepím ho na ni. Pak ji pošlu a ona vyskočí na vašem konci. Správně?“

„Správně,“ souhlasil Vidar. Zvládal to sledovat, tak proč ne.

„Správně. Občas rád posílám informace sám sobě, tak vím, kde je hledat, když je potřebuju. Zrovna minule jsem si poslal jednu kapsli. Všiml jsem si ale, že to trvalo o něco déle než obvykle. Řekněme, že kapsli obvykle trvá deset vteřin, než skončí zpátky na mém stole. Teď jí to trvá patnáct. Není to velký rozdíl, ale stačí to k tomu, aby mě to zaujalo. Měl jsem obavy, že servery, promiňte, ne servery, ty trubky, začínají stárnout. Možná bylo potřeba je opravit. Tak jsem začal sledovat odesílané zprávy. A zjistil jsem, že zhruba každá tisící zpráva je zpožděná. Nemůžu najít žádný společný důvod, proč se zrovna tyhle zprávy zpožďují. Neprocházejí všechny jednou konkrétní trubkou, ne všechny zprávy, které jdou stejnou cestou, naberou zpoždění, a tak podobně,“ pokračoval Simon.

„Dobře, takže potřebujeme nové… trubky?“ zeptal se Vidar.

„To si nemyslím. Myslím, že je to horší. Myslím, že ty kapsle někdo zachytává. Podívá se dovnitř a pak je pošle dál,“ řekl Simon.

„Za pět vteřin?“ podivil se Vidar.

„No, ne. Ve skutečnosti to jde mnohem rychleji a dělá se to digitálně,“ řekl mu Simon. Vidar přikývl.

„Kdo je za to zodpovědný?“ zeptal se. Bez potíží ho napadlo nejméně dvacet lidí nebo organizací, které by jeho informace zajímaly. Někteří by byli pouhou otravou, jiní by znamenali naprostou katastrofu.

„V tom to vězí. Nemůžu najít žádný důkaz o tom, že se to opravdu děje. Je to jen malé zpoždění a můj instinkt mi říká, že je to to nejlogičtější vysvětlení. Snažil jsem se najít stopy po průniku, ale prostě to nedokážu,“ řekl muž. Vidar se zamračil. Pokud Simon přiznal, že neví, bylo to zlé.

„Co k tomu hledání potřebuješ?“

„Potřebuju někoho, kdo má zkušenosti s hackerstvím, ideálně někoho, kdo má zároveň dobrou představu o tom, jak se budují podnikové systémy a zabezpečení IT,“ uvedl Simon.

„Najdu je. Ty zatím pokračuj ve vyšetřování,“ nařídil mu Vidar. Simona propustil a začal přemýšlet, koho z těch, které zná, by mohl požádat o experta na IT. Zazvonil mu telefon a on se na něj podíval. „Ano, Maliku, jak ti můžu pomoct?“ zeptal se dalšího člena Čtvrtečního klubu.

„Vidare, dali jsme se s Julianem do řeči a napadlo nás, že by bylo fajn poprosit Rachel, aby nám na zítřek zajistila stejnou servírku jako minulý týden. Obvolal jsem pár lidí a všichni souhlasí. Co na to říkáš?“ zeptal se Malik. Do prdele, pomyslel si Vidar. Nikdy se jí nezbaví.

„Fajn, je mi celkem jedno, jaká sukně nás bude obsluhovat. Řekněme, že byla docela schopná,“ odpověděl.

„Co ti to vlezlo do prdele a chcíplo tam?“ zeptal se Malik se srdečným smíchem.

„Jdi do hajzlu,“ odsekl Vidar, což vyvolalo další salvu smíchu.

„Víš moc dobře, co je zač, ne?“ zeptal se Malik.

„Vím.“

„Tak bys měl chápat, proč to děláme.“

„Já vím, já vím. Prostě se o to postarej a přestaň mě s tím otravovat,“ vyštěkl Vidar.

„Fajn, nechám tě, ať už se vypořádáš s čímkoliv, co ti tak zkazilo náladu. Zavolám Rachel a zařídím to. Uvidíme se zítra. Prosím tě, přijď s lepší náladou,“ řekl mu Malik a zavěsil. Fajn, pomyslel si Vidar. Prostě stráví večer tím, že ji bude ignorovat stejně jako minule.