Vicky si užila den volna; strávila ho před počítačem. Clara jí připomněla, že na planetě žijí i další lidé a že je fajn se s nimi vidět tváří v tvář. Vicky to vzala s nadhledem. Zítra měla také volno a chystala se na večeři k bratrovi a jeho rodině. To se dalo počítat jako skutečný společenský život. O tom, že se jí dostávalo víc než dost reálných lidí v práci, nemluvě. Otcovy telefonáty přestaly, což pro Vicky znamenalo úlevu. Protože u něj nebylo obvyklé, že by to vzdal tak snadno, zavolala bratrovi a ujistila se, že na večeři neplánuje nějaký druh setkání. Carter jí slíbil, že by jí něco takového nikdy neudělal, a dodal, že by své syny do podobné konfrontace nezatahoval. Věřila mu a na večeři se těšila. Poté, co strávila většinu dne u počítače, se rozhodla, že je třeba vyměnit jednu obrazovku za druhou. Objednala si pizzu a začala procházet nabídku filmů, na který by měla náladu. Zazvonil jí telefon a ona to zvedla, aniž by se podívala, kdo volá.

„Prosím,“ řekla.

„Ahoj, Vicky,“ ozvala se Rachel.

„Zdravím, šéfko, děje se něco?“ zeptala se Vicky s vědomím, že její šéfka nevolá, pokud to není nutné.

„Vím, že máš mít zítra volno, ale je nějaká šance, že bys mohla přijít? Dám ti místo toho volno v pátek,“ nabídla jí Rachel.

„V kolik mě potřebuješ? Jdu na večeři s bráchou a jeho rodinou, ale mohla bych přijít, jakmile skončíme,“ řekla Vicky.

„Ach, jsi anděl. Prostě přijď, až budeš moct. Do té doby to nějak zvládneme,“ oznámila jí Rachel.

„Doufám, že není nikdo nemocný. Docela bych se obešla bez nachlazení,“ poznamenala Vicky.

„Ne, nikdo není nemocný. Čtvrteční klub si vyžádal, abys je obsluhovala ty. Očividně si tě oblíbili. Ještě nikdy si neřekli o konkrétní servírku.“ Vicky nevěděla, jak se ohledně toho cítit, ale musela uznat, že dýško bylo úžasné a ti muži zas tak hrozní nebyli.

„Fajn. Beru to jako kompliment. Zítra se tam pokusím dostat co nejdřív.“

„Žádný spěch, užij si čas s rodinou,“ rozloučila se Rachel.

Když Vicky druhý den dorazila k bratrovu domu, dveře jí otevřel Sebastian.

„Ahoj,“ vyhrkla překvapeně Vicky.

„Ahoj, Vicky. Doufám, že ti nevadí, že jsem se přidal k rodinné večeři. Carter mě pozval, protože už je to nějaký čas, co jsme měli možnost spolu něco podniknout,“ řekl Sebastian a pustil ji dovnitř.

„Ne, vůbec ne, Sebastiane. Jsi přece rodina,“ odpověděla. „Kde se schovává ten můj bratr?“

„Dvojčata měla obě… eh… nehodu s plenami. Nechal jsem rodiče, ať se s tím poperou, a raději jsem se nabídl, že pohlídám gril a budu dělat vrátného,“ řekl Sebastian. Vicky se zasmála.

„Udělala bych to samé,“ přiznala. „Tak jaký je život pana velkého detektiva?“ zeptala se, když vyšli na terasu na zadní straně domu s výhledem na velmi dětsky přátelskou zahradu.

„Neliší se to zas tolik od pochůzek,“ řekl.

„To určitě, z tebe mluví skromnost. Nestal ses detektivem pro nic za nic a musím si myslet, že tvých schopností chtějí využít,“ šťouchla do něj loktem.

„Jo, je to docela pecka,“ přiznal s úsměvem. „A díky za pomoc na mém prvním případu. Vím, že už jsem to říkal, ale opravdu si toho vážím a budu ti posílat další podobnou práci, kdykoli to půjde.“

„Není zač. Byla to sranda. A taky děkuju, je fajn si sem tam vydělat tím, co miluju,“ řekla mu.

„Kdo ví? Když tě najmeme jako stálou konzultantku, možná budeš moct i seknout s prací v tom baru.“

„Moc ráda přijmu od policie jakoukoliv práci. Ale přiznejme si to, ani zdaleka mi nedokážou zaplatit to, co si vydělám ‚U Červené dámy‘,“ sdělila mu.

„Peníze nejsou všechno, Vicky. Není to bezpečné místo pro práci,“ upozornil ji.

„Teď zníš jako můj bratr,“ řekla.

„Kdo zní jako já? Kde najdu tohohle génia mezi muži?“ ozval se její bratr, jak kráčel k nim s jedním chlapcem na každé ruce. Vypadali, že zrovna vylezli z vany.

„Tady jsou moji oblíbení synovci!“ zvolala Vicky a spěchala je přivítat. Liam byl ten společenský a pomazlil se s každým, kdo se k tomu nabídl. Aiden byl spíš nesmělý. Zdržoval se raději poblíž svých tátů. Jeho jedinou výjimkou byla Vicky, která si ho nějakým způsobem dokázala získat. Jakmile ji uviděl, začal se v tátově náručí kroutit a natahoval k ní pěstičky.

„Nevím, čím jsi ho uplatila, ale prosím tě, vezmi si tu šílenou opičku,“ smál se její bratr. Vicky mu ráda vyhověla a usadila si Aidena na bok. Přitulil se k ní a ona si to tulení užívala stejně jako on.

„Ahoj, Vicky,“ zavolal Blake, když se k nim připojil. Objal ji, jak nejlépe mohl. „Netrvalo dlouho, než se na tebe ta malá opička přilepila,“ dodal.

„Aiden je moje spřízněná duše,“ prohlásila Vicky.

„O čem jste si to vy dva povídali, než jsem vás vyrušil?“ zeptal se Carter.

„Snažil jsem se Vicky přesvědčit, aby sekla s prací v tom baru,“ odpověděl Sebastian.

„A já jsem Sebastianovi říkala, že to neudělám. Platí to příliš dobře a vlastně mě ta práce baví. Ty hodiny mi vyhovují,“ řekla jim.

„Nechte ji být. Ví, co dělá,“ řekl Blake a obracel burgery.

„Děkuju, jsi můj oblíbený bratr,“ řekla mu a políbila ho na tvář.

„Hej, hej. Tvůj oblíbený bratr jsem já a přestaň mi pusinkovat mýho chlapa,“ ohradil se její bratr a šel svému manželovi vtisknout pořádnou pusu. Tím se k Vickyině úlevě změnilo téma hovoru. Posadili se k jídlu a dvojčata se podělila o dekonstruovaný hamburger. Většina z něj skončila na zemi nebo v jejich vlasech. Jako dezert udělal Blake cheesecake a Vicky ho znovu ujistila, že je její nejoblíbenější bratr.

„Už budu muset jít,“ řekla nakonec Vicky, když dojedla svou druhou porci cheesecaku.

„Už teď? Myslel jsem, že nám pomůžeš uložit děti do postele a pak bychom otevřeli víno a pivo a probrali dospělácká témata,“ navrhl Carter.

„Promiň, potřebují mě dnes večer v práci. Ten zbytek si nechám na jindy. Bylo to úžasné, jako vždycky,“ řekla jim.

„Můžu tě odvézt,“ nabídl se Sebastian. Vicky neviděla způsob, jak se z toho vykroutit.

„Díky,“ souhlasila. Rozloučila se s bratrem, Blakem a dvojčaty a usmála se na Sebastiana, když jí otevíral dveře auta.

„Vím, že mi nepřísluší ti říkat, kde můžeš a kde nemůžeš pracovat,“ pronesl, když už chvíli jeli.

„To je v pořádku, Sebastiane. Vím, že to děláš, protože ti na mně záleží. Je to od tebe milé. Ale už jsem dospělá, dokážu se o sebe postarat,“ odpověděla. Střelil po ní pohledem z boku.

„Nejsem slepý, Vicky. Vím, že jsi už dospělá,“ řekl. Způsob, jakým to pronesl, v ní někde hluboko v žaludku něco probudil. Jestli to byla ta kombinace s oním pohledem, nebo způsob, jakým zdůraznil slovo ‚už‘, to netušila. Ale neznělo to jako nevinná poznámka. „Víš, někteří lidé, kteří do toho baru chodí, jsou vyšetřovaní naším oddělením. Prostě jen nechci číst tvoje jméno v jedné ze zpráv,“ dodal. „Vezmi si takového Vidara Grima. Snažíme se ho dostat už roky, ale kdykoli se ho pokusíme zatknout, jeho ruce jsou čisté jako lilie,“ odfrkl si Sebastian. Vicky trochu ztuhla. Radši mu nebudu říkat, že mě Vidar před pár dny odvezl domů, pomyslela si Vicky.

„Oceňuji, že jsi mi to řekl. Ale jsou to jen zákazníci. Přijdou, obsloužím je jídlem a pitím, oni nechají peníze a odejdou. Dál už můj vztah s nimi nesahá. Občas se na ně usměju a řeknu něco milého, to je vše,“ řekla mu. Povzdechl si a přikývl. Byli už skoro u baru. Sebastian zastavil dost blízko, aby viděl na vchod, a otočil se k ní.

„Zavolej mi, až skončíš, a já tě vyzvednu,“ řekl.

„Sebastiane, to nebude dřív než pozdě v noci nebo brzy k ránu, záleží na tom, jestli Rachel bude potřebovat pomoc se sčítáním tržby. Pojedu autobusem,“ odpověděla.

„Fajn. Tak tě pozvu na večeři, až budeš mít příště večer volno.“

„Na večeři jako…? “

„Na rande, zvu tě na rande, Vicky. A než něco řekneš, už jsem si to schválil u Cartera,“ řekl jí a na rtech mu pohrával úsměv. Vicky nevěděla, co si o tom myslet nebo jak reagovat. Tohle byl Sebastian, její školní láska, nejlepší přítel jejího bratra a nádherný mužský exemplář.

„Dobře,“ řekla. „Máš zítra čas?“ Zasmál se.

„Ty neztrácíš čas, co?“ Pokrčila rameny.

„Zítra mám volno, protože pracuju dneska. Jestli máš plno, můžu příští sobotu,“ řekla mu.

„Ne, ne. Nechci, abys z toho zbaběle vycouvala. Vyzvednu tě zítra v šest,“ oznámil jí. Rozloučili se a Vicky spěchala dovnitř.

„Perfektní načasování. Právě dorazili,“ prohodila Rachel, když Vicky uviděla. Vicky se v rekordním čase převlékla, ujistila se, že má všechno, co potřebuje, a zamířila k zadní místnosti.