Jakmile vyšli z budovy, Alexandros se zeptal: „Proč jsi včera v noci nespala?“

„Hlídka na hranicích,“ odpověděla prostě.

„Jak to, že jsi měla hlídku na hranicích noc předtím, než jsi měla odcestovat?“

„Členové, kteří byli k dispozici, byli buď nemocní, nebo se museli postarat o rodinu. Nechtěla jsem kvůli tomu nikomu převracet plány naruby, tak jsem to vzala za ně.“ Pokrčila rameny. Její nesobecká odpověď vyzařovala ušlechtilost královny, jeho královny.

Něco mu ale stále vrtalo hlavou. „Genevieve, proč ti bylo nepříjemné, když ti tvůj Alfa připsal zásluhy za loňský úspěch? Proč jsi mu prostě nepoděkovala a nepřijala chválu?“

Odfoukla si, podívala se mu přímo do očí a prohlásila: „Nedělala jsem to pro chválu, Vaše Výs… Alexandrosi. Když Alfa Julian dostal tu žádost, zdůraznila jsem svým válečníkům, že konečným cílem bitev je udržet nevinné vlky v bezpečí. Vtloukala jsem jim tuto myšlenku do hlavy den co den. Měli bojovat, aby chránili, bojovat se ctí a ušlechtilostí, ne kvůli tomu, aby se zavděčili někomu s vyšším postavením.“

Naslouchal síle v jejím hlase a rty se mu zvlnily do úsměvu, když pokračovala: „Nepřijala jsem tu chválu, protože jsem to pro ni nedělala. Nedělala jsem to ani pro tebe, Alexandrosi. Respektuji tě jako svého krále, ale s odpadlíky jsem nebojovala kvůli tobě. Bojovala jsem za ty, kteří bojovat nemohli. Proto jsem tu chválu nepřijala. A nikdy to neudělám, tak se mě k tomu nesnaž přimět.“

Jeho zvíře vnitřně zavrčelo nesmírnou radostí a pýchou. On i lykan v něm nedokázali své Bohyni dostatečně poděkovat. Byli naprosto v sedmém nebi z toho, že je Měsíční bohyně spojila s... bohyní. Ušlechtilou. Nesobeckou. Odvážnou. Krásnou. Nejvíce ho zaujalo její sebevědomé přiznání, že upřednostnila životy nevinných vlků, které nikdy nepoznala, před svým vládcem, jemuž se měli všichni povinnost zavděčit.

Nějakým způsobem ale stále působila nedosažitelně. Měl pocit, že si nedovolila pustit ho k sobě tak blízko, jak si přál. Pak tu byl ten zmatek ohledně její ochoty ho odmítnout, nebo se nechat odmítnout jím. O co tam šlo? Proč by žádala o něco takového?

Pak si vzpomněl, že se zmínila o svých ‚předchozích druzích‘. Druzích. Takže byla odmítnuta už více než jednou. Ale proč by si myslela, že on bude jako ostatní? On nebyl vlk. Jistě, lykani byli známější tím, že se nezdráhali odmítnout pouto druhů, nebo ne?

Tiše obdivoval její profil a vnímal to nejkrásnější stvoření, jaké kdy spatřil. Doufal, že se o ní jednoho dne dozví všechno, ale ať tak či onak, byl si naprosto jistý, že svou družku už nikdy nenechá odejít.

Když dorazili k hotelu, kde byla ubytována část vlků, Genevieve překvapilo, že Alexandros stále trvá na tom, že ji doprovodí až k jejímu pokoji. Zatímco odemykala dveře, se zamračeným výrazem zíral na její jizvu. „Děkuji, že jsi mě doprovodil. Dobrou noc, Alexandrosi.“ Její sladký hlas přiměl jeho zrak vzhlédnout k jejím očím.

Udělala jen jeden krok do svého pokoje, když ji Alexandros chytil za zápěstí a zvedl její ruku ke svým rtům. Šokem ztuhla, když vtiskl hluboký polibek na hřbet její ruky a vyslal tím silnou vlnu jiskření do její paže a pak do celého jejího těla. Stále ji držel za ruku, když se jí zahleděl do očí a pronesl: „Dobrou noc, Genevieve.“

Stáhla ruku zpět, vešla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Alexandros zůstal stát na místě, odkud slyšel, jak si po zavření dveří povzdechla. Pak uslyšel otevírání a zavírání dvířek skříně, načež se její kroky přesunuly přes pokoj a uslyšel zabouchnutí druhých dveří.

Po několika šouravých zvucích uslyšel téct vodu ze sprchy a lykanská část v něm se vzrušila představou jeho nahé družky v koupelně. Rychlým krokem odešel od jejích dveří, než se jeho sebeovládání zcela vytratilo. Kdyby chtěl, mohl by snadno rozbít panty a vyrazit dveře. Ignoroval své kňučící zvíře, které by nejraději vynechalo uvítací večer a strávilo noc se svou družkou, vrátil se do síně a začal svou obchůzku.

Přišlo mu zábavné, když vůdci smeček a válečníci dávali najevo své překvapení poté, co jim vyjádřil vděčnost. Našlo se několik sebestředných Alfů a snobských Lun, kteří se snažili a žalostně selhávali být ušlechtilými, když se s falešnou skromností chvástali. Alexandros se začal zajímat o jizvy na tělech svých poddaných.

Válečník ze smečky Krvavého zatmění, Gamma Raphael, měl jizvu táhnoucí se z tváře až na krk. Kdyby jizva směřovala o něco výš, na jedno oko by oslepl. „Jak se to stalo?“ zeptal se král s obavou a ukázal na jizvu.

Válečník se laskavě usmál a vysvětlil: „Útok odpadlíků před pěti lety, Vaše Výsosti. Naše smečka byla napadena a my jsme vytvořili spojenectví s Modrým půlměsícem a Bílou krví, abychom odpadlíky vyhladili.“

„Bylo hodně raněných?“ zeptal se král.

„Při závěrečném útoku jsme bohužel ztratili dva vlky, ale před spojenectvím byl počet obětí vyšší. Ačkoli to na pohled není nic příjemného, musím se přiznat, že mi tato jizva přináší jen radost.“ Řekl to s úsměvem.

Králova zvědavost byla probuzena. „Jak to myslíte, Gammo Raphaeli?“

Raphael se ohlédl na vůdce své smečky a pak vysvětlil: „Když odpadlíci zaútočili, někteří z nás, kteří měli nadprůměrnou sílu, bojovali s více než jedním odpadlíkem najednou. Když jsem neustále vyřazoval dva najednou, odpadlíci si toho všimli. Zničehonic jsem se ocitl obklopen pěti z nich. Jeden mě držel za ocas a další ze skupiny mě ze strany sekl a způsobil mi tuhle jizvu.“ Ukázal si na tvář a pokračoval: „Když mi z tváře prýštila krev, Gammové z našich spojeneckých smeček se tam vrhli a roztrhali odpadlíky na kusy, přičemž toho odpadlíka, který mě sekl, nechali na mně, abych ho pronásledoval, než jsem mu roztrhal hrdlo.“

Raphael se usmál. „Ta jizva mi přináší radost, protože to je už dlouho, co jsem věděl, že se mohu spolehnout na někoho z jiné smečky, že mi bude krýt záda. Nejsem Alfa a nejsem členem jejich smečky. Neměli žádnou povinnost mě zachránit, ale udělali to.“

Král pozorně naslouchal a pak se ujistil: „Modrý půlměsíc a Bílá krev, říkáte?“

„Ano, Vaše Výsosti.“ Raphael se lehce uklonil a dodal: „Válečník z Bílé krve je Gamma Theodore Tristan. A s válečnicí z Modrého půlměsíce, Gammou Genevieve Vanceovou, už jste se setkal.“

„Hm,“ přikývl král.

Gamma Raphael pak znovu pohlédl na své vůdce, kteří se oba tvářili pochybovačně. Odkašlal si as viditelným strachem v očích začal: „Vaše Výsosti?“

„Ano, Gammo Raphaeli?“ Král mu vyšel vstříc povzbudivým úsměvem.

Gamma opatrně pronesl: „Nestál jsem zrovna blízko místa, kde jste byl, když jste se setkal s Gammou Genevieve, takže si nejsem jistý, jestli to, co jsem slyšel, bylo... to, co jsem slyšel.“ Zaváhal. „Zmiňoval jste se, že Evie je vaše družka?“

„Ano, to je.“ Král odpověděl s úsměvem, navzdory záchvěvu žárlivosti, který pocítil z toho, jak láskyplně tento válečník nazval jeho družku ‚Evie‘.

Gamma Raphael přikývl a řekl: „Nejsem si jistý, jestli mě za to, co se chystám říct, nezabijete, Vaše Výsosti. Ale jak jsem řekl, vděčím jí za život, takže si myslím, že to bude spravedlivá výměna.“ Jednou se zasmál a pak vážně řekl: „Vaše Výsosti, prosím vás, neubližujte jí. Je to dobrý člověk, který byl z nějakého neznámého důvodu nucen projít si něčím, čím by prošel málokdo.“

Královo obočí se svraštilo. Cítil se uražený. Proč si tento Gamma myslí, že by se on, jako Genevievin druh, o ni nedokázal postarat? Kdo si ten vlk sakra myslí, že je?! Král se ze všech sil snažil zachovat klid a vážným tónem prohlásil: „Nikdy by mě ani nenapadlo jí ublížit. Je to má družka. Než bych dovolil, aby jí někdo ublížil, raději bych začal válku.“

„To rád slyším. Bylo mi ctí se s vámi setkat, Vaše Výsosti.“ Gamma Raphael se uklonil.

Král se ploše usmál a řekl: „Nápodobně, členové Krvavého zatmění. Užijte si zbytek večera.“ Rychlým krokem odešel, když ucítil, jak se ho zmocňuje žárlivost, když Raphael vyjádřil tak velkou starost o Genevieve. Kdyby zůstal déle, možná by Raphaela zabil.

Když mluvil s Lunou, která vedla svou smečku po smrti svého manžela minulý měsíc, Alexandros ucítil, jak mu svůdně sjela po paži ruka, což ho přimělo obrátit zrak a zabodnout pohled do té bytosti.

Zeptal se nebezpečně hlubokým tónem: „Co to k čertu děláte?“

Byla to dcera jeho ministra obrany, Victoria Cavendishová, která se na krále ostýchavě usmála, čímž Alexandrose ještě víc rozzlobila.

„Victorio,“ zavolal na ni její otec, když k nim přistoupil.

Král znovu zavrčel. „Pokud bude vaše dcera ještě někdy zasahovat do mých rozhovorů, budeme si muset promluvit o vaší i její budoucnosti, Cavendishi.“

Victoria zůstala ohromená, ale rozhodla se mlčet a sklonila hlavu, zatímco její otec se uklonil a omluvil: „Je mi to strašně líto, Vaše Výsosti. Měl jsem být ostražitější. Omluvte nás.“

Král je probodával pohledem, dokud nebyli dostatečně daleko, aby se mu ulevilo. Pomyslel na Genevieve, aby se uklidnil, pak se otočil zpět k Luně, s níž mluvil, a řekl: „Omlouvám se za přerušení, Luno Lysandro. Pokud se nemýlím, mluvili jsme o stavebních pracích na cvičišti ve vaší smečce?“

Luna Lysandra omluvu od krále nečekala a byla upřímností jeho slov docela překvapená. Když si král vzpomněl, kde v rozhovoru skončili, o to více ji to povzbudilo, aby projevila své nadšení, když mluvila o svých plánech nařídit bojový výcvik každému bojeschopnému členovi smečky. Král ji podpořil a povzbudil ji, aby podala žádost, pokud by potřebovala pomoc z hlediska financí nebo trenérů. Poděkovala mu a slíbila, že bude mít jeho nabídku na paměti.

Když od Luny Lysandry odešel, Alfa Julian a Luna Helena k němu spěšně a nervózně přistoupili. Zastavili se před ním a uklonili se. „Zvedněte hlavy, vůdci smečky Modrého půlměsíce. Čemu vděčím za toto potěšení?“

Jejich zvednuté hlavy se setkaly s králýma usmívajícíma se očima. Žádný král v historii nebyl znám tím, že by setkání s vlkodlaky považoval za „potěšení“, a žádný lykan by se neobtěžoval věnovat tomuto druhu úsměv, natož pak sám král.

Alfa Julian se podíval na svou družku, která povzbudivě přikývla. Alfa se podíval na krále a pochybovačně promluvil: „Má Gamma je vaše družka, Vaše Výsosti?“

Teď už začínal být naštvaný. Obočí se mu svraštilo a on odpověděl: „Je to tak. Je v tom nějaký problém?“

Alfa Julian zamumlal pod vousy „páni“, než promluvil: „Vaše Výsosti, prosím pochopte, že ať už mi z úst vyjde cokoliv dalšího, nemyslím to nijak neuctivě.“ Odkašlal si a pokračoval: „Pokud to s ní... nemyslíte vážně...“ polkl knedlík v krku a pak pokračoval, „...prosím, nechte ji jít. Nechci vidět, jak jí pouto druhů zase ubližuje. Znám ji od dětství. Je pro mě jako sestra. Mě i mou Lunu bolí, když vidíme, že trpí.“

Kdyby Alfa Julian neměl družku, Alexandros si byl naprosto jistý, že by mu na místě vyrval z čiré žárlivosti hrdlo. Gamma Raphael už vyčerpal jeho zásoby trpělivosti a Alexandros teď držel jen tu špetku trpělivosti, která mu pro tento večer zbývala.

„Proč si myslíte, že to s Genevieve nemyslím vážně, Alfo Juliane?“ zeptal se aspoň s částečnou útěchou z toho, že mohl vyslovit její jméno.

Alfa Julian řekl: „Můj králi, přiznávám, že neznám váš záměr s Evie. Setkal jsem se s vámi až dnes, a tak musím říct, že vás vůbec neznám a nemohu posoudit, jak se toto... pouto druhů bude... vyvíjet. Chtěl jsem jen říct, že...“ povzdechl si, jako by se chystal udělat jednu z největších chyb svého života, „...že si toho na jeden život prožila už příliš. Prosím, neubližujte jí.“

Poté, co Alfa Julian domluvil, vypadal jako muž připravený přijmout svůj trest. Alexandros byl ohromen tím, co Genevieve dokázala už jen svou samotnou existencí. Během jedné noci byli dva vlci připraveni nechat se potrestat jen proto, aby mu řekli, ať jí neubližuje, a jeden z nich byl Alfa.

Uchechtl se své vlastní myšlence, než se setkal s nechápavým pohledem Alfy Juliana, a prohlásil: „Alfo Juliane, mým záměrem s Genevieve je dvořit se jí, spojit se s ní, označit si ji a jenom ji, nechat se označit od ní a udělat z ní svou královnu. Nevím, co jsem udělal, že si ty a Gamma Raphael myslíte, že své družce ublížím, ale mohu vás ujistit, že bych nikdy nesnesl pohled na trpící Genevieve, natož abych jí ublížil já sám.“ Temně se uchechtl a zamumlal: „Jestli něco, tak to ona ublížila mně tím, co dnes večer řekla.“

Luna Helena opatrně předstoupila a vysvětlila: „Vaše Výsosti, p-prosím, odpusťte jí to. Nepřísluší nám mluvit o její minulosti. Ale pokud se rozhodne vám o ní jednoho dne povědět, pochopíte, proč řekla to, co řekla.“

Alexandros chápavě přikývl, když poslouchal její nervózní řeč. Pak s úsměvem dodal: „Nemusíte se mě oba tak bát. Trestal bych nebo zabíjel jen z oprávněného důvodu. Nehledě na logiku a zákony, ani ve snu by mě nenapadlo zabít vůdce smečky mé družky, kteří se na ni jen snaží dávat pozor.“

Následovala chvilka překvapení a poté se uklonili, aby dali najevo svou vděčnost. Alexandros přešel k další smečce a předtím, než odešel, ještě ke dvěma dalším.

Když Alexandros dorazil domů, přinutil se projít jeden spis ze složky o odpadlících, než se uložil k spánku. Podíval se na druhou stranu své postele a představoval si Genevieve, jak tam leží vedle něj. Jeho ruka podvědomě sáhla po prázdném polštáři a ucítila chlad na jeho povrchu. Jeho zvíře zakňučelo steskem po své družce. Pomyslel na to, že ji druhý den uvidí, a s úsměvem usnul.