Vydala jsem se na cestu z altánu do strýcovy pracovny. Během let jsem se pomalu naučila nazpaměť celý dům a všechny jeho spletité chodby.

Jako dítě jsem se často plížila k pracovně strýce nebo táty, abych si vyslechla některou z jejich schůzek. Ačkoliv jsem většině z jejich rozhovorů nerozuměla, cítila jsem se díky tomu jako špion.

Několikrát jsem zaklepala na masivní dubové dveře a čekala. Po pár okamžicích se otevřely a někdo z nich vyšel. Zvláštně vypadající muž s ještě zvláštnějším výrazem ve tváři.

"Princezno Seraphino." Muž přikývl a já se na něj zvědavě podívala. Jeho světle modré oči mi pomalu klouzaly po tváři a já si připadala jako exponát na výstavě. V jeho pohledu bylo něco, z čeho mi bylo nepříjemně.

Měl světlé vlasy, sčesané jedním směrem do patky. Stejně zbarvený plnovous mu spadal až k ohryzku. Nemohla jsem si vzpomenout, že bych ho někdy předtím potkala.

"Dobrý den, pane." Přikývla jsem a věnovala mu malý úsměv. Vždycky mi říkali, abych se k cizincům chovala jako k rodině, a abych vždycky udělala dobrý první dojem.

Přikývl a otočil se, zamířil chodbou, ze které jsem právě přišla. Strýc vystrčil hlavu ze své kanceláře a věnoval mi úsměv, i když vypadal nuceně.

"Volal jsi?" Ušklíbla jsem se a vešla do jeho kanceláře.

Strýcův pohled těkal k Romanovi a nakonec se střetl s mým.

"Můžeš počkat venku, Romane." Řekl strýc téměř chladně, což byl u něj nezvyklý tón. Zamračila jsem se a zmateně se na něj podívala. Nebyl to on, kdo říkal, že se musím smířit s tím, že mám osobního strážce?

Povzdechla jsem si a odvrátila se od strýce: "To je v pořádku, Romane. Za pět minut budu venku."

Roman jen přikývl a oči měl upřené na mě. Jeho tmavé oči vypadaly podrážděně, možná až naštvaně. Jsem si jistá, že mu nebylo příjemné mě nechávat samotnou, když měl za úkol dělat mi bodyguarda.

Stále z mě nespouštěl své temné oči a poklepal si na hodinky.

"Pět minut." Přikývla jsem, ačkoliv jsem úplně nechápala, jak jsem mu vlastně rozuměla.

Vyšel z místnosti a já za ním zavřela dveře.

Svalila jsem se do jedné z židlí a věnovala strýci zkoumavý pohled.

"Omlouvám se, Seraphino. V dnešní době si nejsem jistý, komu mohu věřit." Strýc to přešel s uchechtnutím.

Zamračila jsem se: "Proč jsi mě zavolal, strýčku?"

Strýc Lucien si povzdechl a sepjal ruce, vypadalo to, že bojuje s tím, co má říct. Mé oči zabloudily ke sklenici na whiskey, co stála na stole, a k napůl prázdné láhvi jantarové tekutiny.

"Tvůj otec a já jsme tak trochu na mrtvém bodě. On tě chce chránit, ale já si myslím, že jsou věci, které bys měla vědět." Lucien si povzdechl.

"Pokud mám jednou převzít vládu, musím vědět, co se děje." Zamračila jsem se.

Strýc Lucien přikývl: "Souhlasím. Tvůj otec tě na druhou stranu nechce rozrušovat."

"Tak to na mě vybal." Překřížila jsem ruce. Bylo divné, jak se strýc Lucien snažil otce skoro až potopit, ale nenechala bych to ovlivnit můj vztah s tátou. Je to jeden z nejchytřejších mužů, které znám, a všechno, co pro mě dělá, pramení z lásky.

"Za prvé to vypadá, že město i sídlo jsou v naprostém bezpečí. Před měsícem došlo k několika útokům a my nedokázali určit, jestli to byli tuláci, nebo zkrátka nepřátelé tvého otce. Ale zdá se, že všichni odešli a útoky ustaly." Lucien přikývl a dech se mi zadrhl v krku.

Vzpomínkami jsem se vrátila k matce a k vlkovi, který jí vytrhl hrdlo.

V ústech jsem měla sucho a nevěřila svému hlasu, ale přikývla jsem, ať pokračuje.

"Tvůj otec přesto trvá na tom, aby si Romana preventivně nechal nablízku, ale zdá se, že už je vše bezpečné. Tvůj otec a já jsme také zavedli nová bezpečnostní opatření, speciálně pro tvé narozeniny." Lucien přikývl sám pro sebe.

Zamračila jsem se, samotné narozeniny už i tak byly velký oříšek.

Lucien si povzdechl, jeho stříbrné oči klouzaly po mé tváři. "A co se týče tvých narozenin, obávám se, že to bude o dost komplikovanější, než o čem jsme mluvili včera u večeře."

"Komplikovanější? V jakém smyslu?" Zašklebila jsem se. Jen další věc, na kterou se mám těšit.

"Vládcové z ostatních smeček si nedělají velké starosti, jestli jsi jejich předurčená družka, nebo ne." Lucien se zamračil, ale já pocítila jen úlevu.

Zmateně jsem naklonila hlavu: "A proč je to špatně? Mně to zní dobře."

"Tohle je velmi špatná věc. Nedělají si s tím starosti, protože jsou odhodlaní si tě získat navzdory všemu." Lucien vrhl zachmuřený pohled na láhev s jantarovou tekutinou na svém stole.

"Jen ať to ti idioti zkusí." Nyx zavrčela.

Zamračila jsem se: "Alespoň se musíme chovat mile, Nyx."

"Fajn, ale jestli se nás dotknou, zlomím jim ruku." Nyx pokrčila rameny.

"Platí." Přikývla jsem, v naprosté shodě se svou horkokrevnou vlčicí.

Málem jsem se zadrhla vlastním dechem a zadusila to kašlem: "Prosím?"

"Přesně tak, Seraphino." Lucien se zamračil: "Tvůj otec sice bere existenci druhů za něco posvátného, ale mnoho jiných smeček jeho názory nesdílí."

Lucienův zamračený výraz mě donutil přemýšlet, čemu vlastně věří. Věří stejným věcem jako otec?

"Nerozumím." Zavrtěla jsem hlavou: "Jak můžeš jen tak zahodit svého druha, kterého ti dala bohyně?"

Lucien v ten moment působil zachmuřeně: "Lidé udělají cokoliv pro moc, Seraphino. Pamatuj na to."

Překřížila jsem ruce a na tváři se mi usadil tvrdohlavý výraz: "Ať se snaží, jak chtějí, strýčku. Pokud se někdy podvolím muži, bude to jen můj druh," zavrčela jsem.

"Zcela jako tvoje matka." Lucien si odfrkl a zavrtěl hlavou.

Přikývla jsem: "Byla to chytrá žena."

"Geniální, vlastně." Lucien se zazubil. "Ale Seraphino, musíš myslet i na to, co je nejlepší pro tohle království." Lucien se zamračil a já okamžitě jeho slova odmítla.

"Strýčku, zní to, jako bych měla přijmout jednoho z těch mužů." Zamračila jsem se a zadívala se do jeho stříbrných očí.

Lucien pokrčil čelo: "Pokud by ses cítila nakloněna nějakého z nich přijmout, tvůj otec a já bychom to podpořili."

"Dobrá." Zavrčela jsem a zvedla se z místa. Jeho pět minut už vypršelo.

Lucien vstal ve stejnou chvíli jako já: "Ještě jedna věc, Seraphino."

"Ano, strýčku?" pronesla jsem stroze. Rozhodně jsem potřebovala jít na čerstvý vzduch.

Lucien se zamračil, ale v jeho očích zůstávalo něco víc. "Znáš totožnost svého osobního strážce?"

"Je to Roman?" Znovu jsem byla zmatená.

Lucien stáhl obočí, vypadal, že usilovně přemýšlí o svých dalších slovech. "Zdá se, že tvůj osobní strážce se zázračně objevil přesně ve chvíli, kdy otec někoho takového potřeboval. Jsem jen zvědavý, kdo to je."

"Nemám ponětí, strýčku." Pokrčila jsem rameny. Ačkoli jeho slova jen přidala mé zvědavosti, necítila jsem, že by Roman znamenal hrozbu. Naopak, s ním po boku jsem si připadala v bezpečí, téměř nedotknutelná.

Lucien nahradil mračení křivým úsměvem: "Rozhodně mi dej vědět, kdybys na něco přišla."

"Samozřejmě, strýčku." Přikývla jsem a vyšla ze dveří.

Roman stál opřený o dveře, své vypracované paže překřížené na prsou. Zvedl na mě jedno obočí a já snad přímo viděla, jak mu za tím jeho obsidiánovým pohledem víří otázky.

Jsem si jistá, že jsem musela vypadat vyvedená z míry. Cítila jsem, jak mi hoří tvář, zatímco oči jsem měla rozšířené příliš mnoha emocemi, než abych je stíhala zpracovat.

"Později." Vydechla jsem. "Potřebuju vzduch."

Prošla jsem dlouhou chodbou nahoru po schodech. Chtěla jsem jít někam, kde nebudu rušena. Namátkou jsem otevřela jedny dveře do ložnice a vešla dovnitř. Roman za mnou zavřel a následoval mě na balkon.

S frustrovaným povzdechem jsem se svalila do jedné židle.

Roman stál vedle mě a oči měl pevně přilepené k těm mým.

"Víš, můžeš si taky sednout." Zvedla jsem obočí na svého nesmírně atraktivního bodyguarda.

Nepřekvapilo mě, že zůstal ticho a jen zakroutil hlavou na znamení „Ne“.

"Jak myslíš." Povzdechla jsem si a opřela si hlavu o ruku, zatímco jsem sledovala zahrady hluboko pod sebou.

Jako by byl Roman magnet, přistihla jsem se, že můj pohled mu neustále klouže zpátky k němu.

Nechala jsem oči bloudit po každém prameni jeho vlasů, stejně tak po oblouku jeho plného obočí.

Jedno jeho obočí se zvedlo a já si uvědomila, že na tváři mám zachmuřený výraz.

"Mám toho jen moc na přemýšlení." Povzdechla jsem si.

Můj otec a matka mě vždy vedli k tomu, abych respektovala a ctila pouto mezi druhy. Konec konců, jak byste vůbec mohli odkopnout svou spřízněnou duši? Toho jednoho jediného, komu jste byli souzeni ve chvíli narození. Připadalo mi to naprosto nesprávné, jenže strýc Lucien mě k tomu skoro přesvědčoval.

Co jsem věděla, tak strýc Lucien svého druha nikdy nenašel. Možná, že nemohl mluvit ze zkušenosti. Kdyby měl to co máma a táta, určitě by tak snadno pouto mezi druhy nestavěl bokem.

"Mohu se tě na něco zeptat?" Ptala jsem se s nepřítomným pohledem Romana. "Já vím, že se nedostanu ke skutečné odpovědi, ale stačí, když kývneš." Povzdechla jsem si.

Očima jsem bloudila po masce, co zakrývala dolní polovinu jeho obličeje. Zajímalo by mě, jak vypadají jeho rty.

Do reality mě vrátilo, když Roman kývl na „Ano“.

"Máš svou družku, Romane?" Můj hlas vyšel tiše a zamyšleně.

Ztratila jsem pojem o čase, jak se jeho tmavé oči upíraly do těch mých. Opět zakroutil hlavou na „Ne“.

"Já také ne." Povzdechla jsem si. Byly by věci snazší, kdybych svého druha už našla? Dost pravděpodobně.

"Kdyby ti někdo řekl, abys svého druha odkopnul kvůli větší moci, co bys udělal?" Zjistila jsem, že se ho ptám, ačkoli jsem věděla, že neopoví.

Cítila jsem, jak mi pod jeho pohledem hoří obličej. Přišlo mi, že zkoumá moji tvář, že hledá nějakou odpověď.

"Seru na moc." Jeho hluboký hlas mě donutil zírat s otevřenou pusou. Hlas měl slabý akcent, drsný a hrdelní, co jen přidával k nesmírné přitažlivosti, jakou jsem vůči němu pociťovala.

Proudy záchvatů smíchu mi unikaly z úst dřív, než jsem je vůbec stihla utlumit.

Když jsem se smála, něco mu problesklo v očích, ale dobře to skrýval.

"Za to ti děkuju." Přikývla jsem a usmála se na něj upřímně. "To mi dost věcí usnadnilo."

Byla jsem si skoro jistá, že žádný další vládce nezíská moji pozornost, ale čistě kvůli tátovi jsem slíbila sama sobě otevřenou mysl. Ale ani v nejmenším jim nedovolím po mně šlapat. Myšlenka mi v břiše zformovala zvláštní uzel a byla jsem ještě zmatenější, že Romanova tvář mi vyvstala v myšlenkách jako další.