Zbytek večera utíkal příšerně pomalu. Strýcova slova mi v hlavě běžela v neustálé smyčce, společně se třemi Romanovými mocnými slovy.

"Seru na moc." Jeho hluboký a drsný hlas s zuřivostí bojoval proti slovům mého strýce.

Přišlo mi zvláštní, že zrovna někdo jako on řekl "seru na moc". Někdo, kdo je tak obrovský a mnohem rychlejší než obyčejný lykan. Vypadalo to, že se v moci přímo topí.

"Neměly bychom pro změnu dát na první místo sebe?" zamračila se Nyx.

Povzdechla jsem si, přála jsem si, aby to bylo tak jednoduché. "Nyx, budeme se muset postarat o celé království. Někdy jsou věci mnohem větší než jen tohle."

"Není to tak těžké, jak z toho děláš. Náš druh nám byl přidělen z nějakého důvodu, on nám pomůže." Nyx si byla jistá.

"Pokud ho vůbec někdy potkáme." Povzdechla jsem si.

Mohla jsem si jen představovat, jak se Nyx cítí. Lidé a vlci přistupují k řešení věcí naprosto odlišně. Jakožto dcera alfa krále mají Nyxiny instinkty chránit svůj lid za jakoukoli cenu. Jenže je také poutána k našemu budoucímu druhovi. Nemohla by ho zradit, ani kdyby se o to pokusila. Její vlastní přirozenost byla ve sporu sama se sebou.

Ačkoli jsem nechtěla nic jiného, než chránit svůj lid, byla jsem připravená na to, co by následovalo, kdybych se svého druha vzdala? Celý život s někým, s kým nebudu doopravdy šťastná. Spát s ním, nosit jeho děti, budovat společně život. Připadalo by mi to jako poloviční život, falešný život.

Kdyby máma žila, vynadala by strýci za to, že mi vkládá tahle slova do hlavy a hází mi tu zodpovědnost na ramena.

Nebyla jsem si jistá, jak dlouho jsem tam na balkóně seděla, užívala si ticha a chladného vánku, který mi nadzvedával vlasy. Sledovala jsem, jak se slunce noří za mraky a zahrada hluboko dole temní, ztrácející světlo. Slunce sem tam vykouklo a rozeselo do zahrady odlesky oranžové a žluté. Mé oči zůstávaly upřeny do zahrady, a Romanovy oči zůstávaly upřeny na mě.

"Seraphino?" ozval se tiše za mými zády hlas. Jedna ze služebných vykoukla dveřmi balkonu a věnovala mi mírný úsměv.

Odtrhla jsem svůj pohled od sluncem zalité zahrady a pohlédla na služebnou: "Copak?"

Usmála se a já si všimla, že je zřejmě nová a práce v paláci se trochu děsí.

"Alfa král na vás čeká v jídelně, slečno." Mladá služebná stydlivě sklopila zrak a s mírným úsměvem promluvila.

Zvedla jsem se ze židle a zjistila, jak hrozně ztuhlá jsem byla. Jak dlouho už tady vlastně sedím?

"Hned vás budu následovat." Přikývla jsem a zavřela za námi třemi balkónové dveře.

Prošli jsme společně tiše obrovskou chodbou a já se přistihla, že stále uvažuji nad celou tou situací.

"Jak se jmenuješ?" usmála jsem se dolů na dívku. Nemohlo jí být více než čtrnáct let.

Potřebovala jsem zklidnit konfliktní argumentaci v mé hlavě a mluvit s Clarou mi pomohlo.

Její oči v barvě hlíny se rozšířily a na rtech se usídlil o poznání uvolněnější úsměv: "Clara, můžete mi říkat Claro."

"Jak dlouho tu už pracuješ, Claro?" oplatila jsem jí úsměv.

"Zatím jen pár dnů." Clara rozechvěle vypustila vzduch.

Rozesmála se mi její roztěkanost: "Není se čeho bát. Už teď se omlouvám za všechen případný nepořádek, co udělám." Za tohle si mě vydobyl její zachichotání.

"Nikdy v životě jsem nebyla kolem tolika lykanů. Studuji přes domov, takže nemám moc možností vyrážet ven." Zklamaně pokrčila rameny.

Přikývla jsem: "Já ti rozumím, já také moc nechodím ven. Lykani odtud nejsou zas tak špatní. Kdyby dělal někdo potíže, přijď mi dát vědět."

Vešly jsme do jídelny a já se potkala pohledem s tátou.

"Děkuji, slečno." Clara pookřála a odešla z místnosti.

Povzdechla jsem si a usedla za stůl. Hlad jsem moc neměla, takže jsem si do jídla jen rýpala.

Po několika minutách se táta odkašlal: "Seraphino, copak se děje?" Zvedl černé obočí.

Protočila jsem panenky, on vždycky poznal, že mě něco žere. Teď jsem se jen musela rozhodnout, jestli chci hodit strýce přes palubu nebo ne.

Pokrčila jsem rameny: "Jen nad něčím přemýšlím."

"Nad čím?" Jeho obočí stále zůstávalo nadzvednuté. Táta opravdu nebyl ten, kdo by věci nechával jít do ztracena.

Zamračila jsem se a snažila se najít způsob, jak své myšlenky vyjádřit bez toho, aniž bych práskla strýce.

"No, vím, že někteří vládci míří na mé narozeniny zkoušet mě oslnit." Zamračila jsem se, "Přemýšlela jsem, jestli bych je měla nechat."

Táta zakašlal a polkl doušek vína. "Nechat je?"

"Jo." Zamračila jsem se, "Být s některým z nich. Museli by nám pak pomoci, čímž by trochu opadl stres z tebe." Nemohla jsem přehlédnout, jak v poslední době vypadal neuvěřitelně unaveně.

Tátovy stříbrné oči potemněly. "Strýc s tebou o tom mluvil, že jo?" zavrčel.

"Cože?" Nuceně jsem se zatvářila zmateně. "Ne, ten se mnou nemluvil."

"K takovému závěru jsi přišla úplně sama od sebe?" pronesl poněkud nedůvěřivě.

Pokrčila jsem rameny: "Samozřejmě. To, co jste oba říkali u včerejší večeře, mi utkvělo v paměti. Pokud ti mohu pomoct, tak proč ne?"

Čím víc jsem myslela na zahození mého budoucího druha, tím silněji se mi zauzlovalo břicho. Vůbec jsem netušila, jak to ostatní lykani dělají. Jak mohli najít tu sílu odmítnout svoji vlastní polovičku?

"Seraphino, tohle není tvůj boj." Tátův hlas zněl tvrdě s tónem typickým pro alfa krále.

Snažila jsem se něco podotknout, ale on mě odmávl rukou.

"Ano, já vím, že převezmeš mé místo, až ustoupím. Ale do té doby, já to ještě neudělal, tohle je zkrátka můj boj." Tátův hlas se těšil mé nerozdělené pozornosti. "Ty za žádnou cenu nebudeš obětovat tvoje jediné štěstí kvůli válce, co sami dokážeme zvládnout. Co by si pomyslela tvoje matka?"

Tahle slova zabolela, ale věděla jsem, že má pravdu. Stejně mě ale trápilo, že on ani můj strýc mi neříkají úplně všechno.

"Myslela by si, že jsem se zbláznila." Odfrkla jsem si, vzala do ruky pohár vína a nalila i sobě.

Táta zavrtěl hlavou s drobným úsměvem. "Ne zbláznila, jen byla v rozpacích."

"Díky, tati." Oplatila jsem mu úsměv.

Jeho úsměv doslova rozsvítil celou místnost a já už jen ztěží pamatovala, kdy jsem viděla, aby tak moc zářil. "Nemáš zač, Sero."

"Až na jednu malou drobnou maličkost..." stydlivě jsem se pošklebila.

Táta zvedl obočí, jako by přesně věděl, že ten výraz něco věstí. "Ehm, a copak by to bylo?"

"Ruby mě zítra večer pozvala na takovou menší party. Nic velkého, ale zeptala se, jestli bych mohla přijít." Vyšpulila jsem spodní rty a nasadila prosebný pohled. Už na to možná nezabíral pár roků, ale nebyla na škodu aspoň se o to pokusit.

Táta povzdechl a já pokračovala, "Bude se mnou Roman celou dobu! A víš přece dobře, že zas tolik nepiju. Jen jednu nebo dvě hodinky, slibuju."

Táta si odmlčel a zadíval se před sebe hluboko v myšlenkách: "Velmi dobře, ale v případě něčeho neočekávaného se se mnou telepaticky spojíš. Rozumíš?"

"Ano, pane alfa králi." Usmála jsem se, potlačujíc uchechtnutí a jeho protočení panenkami.

Po večeři jsem svůj zbývající čas věnovala svému pokoji. Když mě Roman přistihl, odešel po chvíli i on sám po mém letmém zkoumavém pohledu do toho svého.

Pocítila jsem ohromnou úlevu, že moje koupelna je vyklizená a nové dveře sedí na svém místě.

S překvapením se mi nakonec ráno podařilo probudit včas. Akorát když jsem ze sebe svlékla tílko a vzala si přes sebe podprsenku temně purpurové barvy, Roman zaklepal na přilehlé dveře.

"Vstupte!" ozvala jsem se a dělala vše pro to, ať potlačím nadšení i uchechtnutí, co mě nabádalo v hlase k uličnictví.

Jakmile Roman dorazil a uviděl mě nedostatečně oblečenou, zcela ztuhl. Stála jsem tam ve své oblíbené fialové podprsence, spolu s dokonale doplňujícími kalhotkami.

Jeho obsidiánově zbarvené oči postupně a dravě přejížděly po těle. Za sebou zanechaly spalující pocit pohledu naplněného hořkostí, hned jak zavřel oči a odklonil hlavu, jako kdyby na malý okamžik zcela přišel o sebekontrolu.

Rty mi poskočily do úšklebku touhou po bloudícím pohledu, ten hřejivý záblesk mi pálil napříč páteří radostí.

Zdálo se, že Roman byl každý den od toho předchozího více neodolatelný, pokud to tedy ještě vůbec šlo.

Má zvědavost v počátku vzešla jako hravé vyškádlení, ale brzy vyrostla v neutichající a sžírající dravý hlásek usazený v koutku mé hlavy.

Kdybych nechávala své oči viset tak rozverně na jeho vlasech, asi by mě neudrželo od dravého poklepání mými uvolněnými konečky prstů plných chtíče.

Oblékla jsem se a vypravila se dolů z domu k altánu. Ucítila jsem upokojující radost z pocitu shledání se Chloe a i Ruby.

Snídaně v altánu u mě startovala pravidelnou klasiku. Stále jsem jakoby přes mračno hlasů v dálce naslouchala tomu od Ruby s Chloe, všechna má mysl patřila nádheře zahrady před očima.

Mnoho rostlin se rozevíralo na maximum pod náporem hmyzu třpytícího se napříč okolím altánu barvící paletu vůní po plodech květin.

"Země pro Seraphinu! Haló?" z hluboké tmy vracela mé vědomí třepající ruka od Ruby, když máchla přede mnou v mém úhlu pohledu.

Zatřepala jsem hlavou: "Cože?" Rozhlédla jsem se, s o to víc zvedajícím se údivem z chybějící účasti od Chloe.

"Kampak odešla Chloe?" zeptala se s vyhozením jedné kuličky vína přímo do mé pusy.

Ruby protočila oči: "Vzala směnu místo jedné holky, tak musela odjet zpět k ní. Kdyby ses furt neobklopovala ve vlastních představách se zamčenou hlavou, dost možná bys byla taky slyšela." zasmála se úšklebkem.

"Ach sakra." Povelkla jsem si. Občas si tak stýskám tou představou na dědictví od mámy. Utopila bychom se do hlubin rozjímání a všechno se odehrálo aniž by to na nás vložilo svou daň.

Ruby jen krčila rameny, "Přece jen tě plně chápala, ani se s tebou nebavila přes rty se zlobením."

"Tak já se jí aspoň pozděj zkusím přeptat přes textovku." Povzdechla jsem si.

"Avšak dříve, než mě zase ztratíš kdesi ve své plátení z myšlenek, tak na co ti odvětil táta?" Rubyina píšťala pronikajícího hlásku mě navrátila zase na pevnou hlínu.

Vystřelila jsem na ni úsměv: "Odpověděl mi souhlasným slovem. Avšak máme časový rozvrh, hodinka spíše rovnou tak dvě maximálně."

"Což nám pro dostatek dávání známostí naším platonickým budoucím partnerům zaručeně zabere obstarání si i dvou." usmála se se záměrným okukováním u Romana pro ujištění si plného souhlasu na svá slova.

To už přesahovalo limit, obracení zraku vzhůru byla jedinou nutností. "Věci nejsou vůbec ohledně nalézání platonické lásky."

"Zúčastní se toho Viktor?" Ušklíbla se, když si upoutávala malý pramínek v rtech a stále nepřetrhla ten hravý dravý hlásek s toužícíma očima pátrajících zrak.

"Vždyť ano, zaručeně je stále mým bodygardem, proboha." Uchechtla jsem se s plnými plícemi na její tvářičku.

Vyplázla mi na oplatku jazýček zpět s tónem v posvěcení k příkazům. "Určitě vezmi úchvatný hadřík. Minimální a hlavně v lodičkách pro doplňky. Prostě na tohle beru od tebe srovnatelnou odpovědnost."

Veškerá obratnost mé dovednosti chůze v obuvi ve velkých podrážkách mi dávala volnost nosit na patách již za mých uplynulých let čtrnáct let starého rozmachu pro zkušenosti pro sebejistější volný prostor.

"Odměnila by ses tou příležitostí vybrání vhodných mých svršků do vlastních předloh šatníku?" Hodila se mi její dravá myšlenka s obočím přitáhnutou plností nad mým okem. Ačkoli bylo pro mě v celkové vizuální předloze viděno trochu z nedostatku podobností v křivkách i objemem z rozdílů postav po mých představách padaly k výběru i kousky s podobným střihem u nás dvou pro přípravy i přes ty plnější obrysy.

Ruby zasvitl v očích obrovsky nadšený radostný tón: "To bych vážně brala! Dokonale by se doplňovaly po svém i při tvojích volbách i botníky s přirovnáním a přesným číselníkem tak odteď máš i obutí zapůjčeno po tvém u nás i s vyčleněnými regály pro mě."

"Za tohle já ráda beru i z tvých útrap plných sázek co nejdříve." Nechyběl u mě tón dravého pichlavého uchechtnutí, jak moc tyhle sázecí boje na ty sbírky i o obuvi přinesly oběma radost v průběžné uplynulé řadě pro obě radosti bez odtrhnutí dospívajících dob.

"Sázíme o připravené oblečení do mých obhlídek k nařízení pro mě ve dveřích tak deset před hodinou večerní venku v předním východu." švitořila Ruby do sluchátkových povelů: "Hlavně neměj za potřebné mi tu takhle docházet se zbytečnou dávkou času ke zdržením ve chvatu ven."

"Rozumím madam!" Vyslala jsem svými rty pobavení o mou hlasitější míru v rozverném odkašlávacím tempu.