-Sera-

*Sero? Sero, jsi to ty? Co tady děláš?*

*...teto Beatrice?*

*Zlatíčko, tady bys neměla být. Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidíme.*

*Já nevím... Kde je to ‚tady‘? Nic nevidím.*

*Neboj se, drahoušku, pošlu tě zpátky.*

-

Probudím se za úsvitu následujícího dne a cítím se neuvěřitelně odpočinutá. Pod peřinou je takové pohodlí, že se neodvažuji ani otevřít oči. O čem se mi to právě zdálo? Zdá se, že už jsem to zapomněla.

Venku stále prší, a i když bych mohla jít do posilovny a použít na svůj ranní běh pás, vážně se mi nechce hýbat. Rozhodnu se, že si zasloužím spát po tom všem, co se včera stalo, ale zrovna když už skoro usínám,

*Sero? Sero, vstávej. Musíme si promluvit.*

Spojila se se mnou telepaticky Callie, vycítila, že jsem vzhůru. Odpovím jí rádiovým klidem.

*Holka! Jestli nedokopeš ten svůj zadek do mojí kanceláře během následujících deseti minut, půjdu tam a dotáhnu tě sem sama!*

Stále neodpovídám.

*Jestli kvůli té fyzické námaze začnu rodit, bude to na tobě.*

Štve mě, že na mě vytáhla zrovna tuhle kartu. Zabrblám si a vstanu do koupelny, abych si vyčistila zuby a umyla obličej. Ani se kvůli ní nebudu obtěžovat převlékat, ačkoliv je to to samé oblečení, ve kterém jsem odešla z nemocnice a ve kterém jsem spala. Učešu si vlasy, obuji tenisky a vyrážím.

Sídlo smečky je takhle brzy ráno opuštěné. Narazím na pár omeg, které se zaměstnávají přípravou snídaně, popřeji jim dobré ráno a zamířím do kanceláře Alfy.

Jemně zaklepu na starodávné dřevěné dveře. Callie mi přikáže vstoupit a mě přivítá náš Beta, Tristan, její druh, Declan, a ten hrubý lykan ze včerejšího večera. Můj stoický výraz nedává nic najevo, dokonce ani to, jak mě okamžitě podráždilo, že je tady. Na znamení úcty naší Alfě skloním hlavu a ruce si dám za záda s pochopením, že tohle není společenská návštěva.

„Sero, omlouvám se, že tě volám tak brzy, ale máme k probrání jisté záležitosti.“ Trpělivě čekám, zatímco si sbírá myšlenky. „Měla jsi pravdu, včera bylo něco... špatně... ale nebylo to na naší straně hranice. Jak se průzkumníci přibližovali k hranici víc a víc, začali cítit krev, spoustu krve. Pouze to sledovali a vrátili se ke mně. Ale... deset z nich... deset našich vlků se nevrátilo a už bylo pozdě. Chystali jsme se poslat loveckou skupinu, aby je našla, dokud se se mnou v mysli nespojil Caleb, aby mi řekl, že se řítí sem se zraněnými vlky a zraněnými lykany.“

Další, kdo promluví, je Tristan, který dohlíží na lovecké skupiny,

„Podle Caleba a ostatních vlků narazili na tři lykany velmi blízko našeho území, jak bojují s... něčím...“ pohlédne na lykana a pokračuje: „Ať už to bylo cokoliv, pronásledovalo je to na naše území, a když naši vlci bránili naši hranici před... tím... začalo to útočit i na ně. Jak jsi viděla, někteří byli zraněni docela vážně, ale nikdo nebyl zabit -“

„Vaši vlci nás zachránili a já jsem za vaši pomoc navždy vděčný. Jen si přeji, abych mohl být víc nápomocný při rozluštění toho, co na nás sakra vůbec zaútočilo.“ Očividně ten surovec *umí* mluvit a neurážet nás. Všichni se na něj podíváme a vzápětí promluví Callie, prolomujíc to trapné ticho, které následovalo,

„Sero, řekl o tom něco ten lykan, kterého jsi operovala? O tom, co to mohlo být?“ Dám si chvíli, abych si v hlavě prošla události včerejšího večera, a usilovně přemýšlím o čemkoliv, co mohl někdo říct, a co by to mohlo osvětlit.

„Ne, omlouvám se. Přivezli ho v bezvědomí a jeho dva přátelé se zhroutili vedle jeho postele.“

„Ale něco ti pošeptal, to jsem viděl.“ Neuvědomila jsem si, že tenhle lykan byl vzhůru i ve chvíli, kdy jsem ošetřovala svého pacienta.

„Nic, co by nám teď mohlo pomoct, opravdu.“

„Co ti pošeptal?“ zeptá se Callie zvědavě.

„Družka.“

Všichni na mě zírají v naprostém zmatku a lykan přimhouří oči. Cítím, že to bylo šlápnutí vedle, a zamračím se.

„Omlouvám se, nechtěla jsem se nikoho dotknout, stalo se něco jeho družce?“ zeptám se, aniž bych chápala jejich reakce.

„On nemá družku,“ pronese lykan skrz zatnuté zuby. Chystám se odpovědět, ale Callie se se mnou znovu spojí v mysli,

*Myslel tím tebe?*

*Jak to mám sakra vědět?*

*Cítila jsi... něco? Když ses ho dotkla? Když ses na něj podívala?*

Dojde mi to. Jedinkrát, kdy jsem se ho dotkla holýma rukama, ucítila jsem pod konečky prstů proud. S Callie se na sebe jen díváme, pochopení se zračí na našich obou tvářích. Declan si odkašle.

„Tedy, to moc užitečné není,“ řekne Callie v hlubokém zamyšlení. Po několika vteřinách ticha na mě vrhne pohled, který moc dobře znám. „Sero, mohla by ses... zeptat?“

Všichni na ni zírají, protože nechápou, o co mě žádá. Lykan se ušklíbne, pravděpodobně si myslí, že chce, abych se zeptala jeho přítele. Jemně se na ni usměji a skloním hlavu, ona mi úsměv oplatí a já odejdu. Callie je moje nejlepší kamarádka a na vlastní oči viděla, jak moc jsem propojená s přírodou. Žádá mě, abych se zeptala lesa.

-

Déšť přešel v mrholení, jak běžím k okraji lesa. Jakmile jsem asi půl míle uvnitř, vyzuji si boty a dřepnu si; jednu ruku zabořím do hlíny a druhou, otevřenou dlaň položím na strom s nejhlubšími kořeny, jaký jsem dokázala najít. Nadechnu se a každý chloupek na mém těle stojí v pozoru. Nozdry se mi opět rozšíří, když otočím hlavu do směru, odkud fouká vítr. Začínám dostávat záblesky, obrazy, emoce, to vše zprostředkované skrz vítr a půdu. Hrabu se hlouběji, chci víc, chci odpovědi.

Najednou to všechno vidím až příliš jasně. Něco neviditelného, co je zřejmé jen díky slabým stínům a otiskům na zemi, brutálně útočí na velkou skupinu lykanů; drtí je, škrábe, kouše, děsivě jim rve maso a bezmocní lykani kňučí bolestí. Bylo jich mnohem víc, ale jen tři to zvládli až k nám. Vidím spoustu lykanů mrtvých na zemi a další, jak vydechují naposledy, aniž by tušili, co se jim stalo. Tráva je poseta těly, končetinami a tak, tak strašným množstvím krve.

Prudce vstanu, nechci toho vidět víc. Už během té vize jsem začala plakat a teď nemůžu přestat. Cítím jejich bolest, jako by byla moje vlastní. Obejmu se, snažím se získat zpátky trochu tepla po tom, co jsem právě viděla. Nekontrolovatelně se třesu a dech mám mělký. Jaká stvůra by dokázala napáchat tolik škody? Ze všech tvorů právě lykanům?

Po několika minutách se uklidním natolik, abych se soustředila na Callie,

*Callie*

*Sero, zjistila jsi něco?*

*Ano, ale nebude se ti to líbit.*