-Gideon-

Nedokázal jsem si odpočinout, i když jsem byl pod silnými sedativy. Kdykoliv na pár minut zadřímám, vrátí mě to zpátky do té noční můry; noční můry, kterou se stále snažím zařadit do reálného světa. Nedokážu přijmout to, co jsem viděl, dokonce si ani nejsem jistý tím, co jsem viděl.

Když jsme se Silasem, Alarikem a já dorazili do tábora u hranic, všichni byli mrtví; všichni naši bratři byli mrtví. Muselo jich tam na zemi ležet nejméně čtyřicet a některým dokonce chyběly končetiny. Co mohlo způsobit takový masakr?! Tohle byl jasný útok na tábor, ale všichni mrtví byli lykani! Kde byla těla nepřátel? Válečníci, kteří tu byli umístěni, patřili k elitě, a přesto se jim nepodařilo zabít jediného nepřítele?

My tři jsme nad jejich těly stáli dlouhé minuty, nevěděli jsme, co říct nebo co si myslet. Silas promluvil jako první a navrhl, abychom raději hledali stopy, než se vrátit k Radě bez jakýchkoliv vodítek. Všichni jsme souhlasili, ale když jsme začali zkoumat těla našich bratrů, uvědomili jsme si, že žádná nám známá stvůra nemohla způsobit takový typ zranění. Silas byl první, kdo nahlas vyjádřil svůj názor,

„Byli to vlci,“ zamračil se a prohlásil s naprostou jistotou.

„Nikdy jsem nepotkal vlka, který by dokázal tohle, Silasi, a už vůbec ne proti lykanovi.“ Alaric nesdílí onu hluboce zakořeněnou nenávist k vlkodlakům jako Silas.

„Jsme přímo u jejich hranic, chlapče! Pokud ne oni, tak kdo?!“

„Silasi, podívej se kolem sebe! Ani jeden mrtvý vlk? Ani jeden přeživší lykan? A co víc, žádný pach vlků!“ Silas se zašklebil, věděl, že Alaric má pravdu, ale i já jsem se přistihl, že chci věřit, že za to mohou vlci, už jen proto, aby to celé dávalo alespoň nějaký smysl. Ta alternativa, že tahle stvůra byla něco neznámého, mnohem mocnějšího než my, do mého těla vysílala vlny strachu.

„Musíme je řádně pohřbít,“ řekl Alaric a my všichni jsme souhlasili, i kdyby nám to mělo zabrat celý den.

Trvalo nám hodiny nashromáždit dostatek dřeva na pohřební hranici. Náležité rozloučení by se odehrálo na hlavním hradě, za přítomnosti a smutku všech našich bratrů a sester. Za úsvitu bychom oheň zapálili a poslali by naše bratry do posmrtného života. Ale my jsme neměli čas a věděli jsme, že Rada by se neobtěžovala jejich převozem k žádnému řádnému obřadu. Museli jsme to udělat sami.

Jak jsme těla jedno po druhém zvedali a ukládali je, začal se mi zvedat žaludek a pálily mě oči. Zvedání těl mě vrátilo do kruté reality toho, co se stalo. Zadržoval jsem potřebu plakat, zatímco jsme je pokládali na hranici.

Jakmile jsme byli hotovi, Silas to celé zapálil a všichni jsme s respektem sklonili hlavy. Podíval jsem se na Alarika, v obličeji měl slavnostní výraz. Oheň je všechny pohltil a byla jen otázka času, kdy se vše promění v popel. Po zbytek našeho provizorního obřadu jsme zůstali zticha.

-

Až oheň dohořel, slunce se už chýlilo k západu. Lykani vidí ve tmě velmi dobře, takže cesta zpátky mi starosti nedělala, ale to, na co bychom mohli narazit, ano. Alaric se dal do pohybu jako první, zamířil k tábořišti, nepochybně hledal stopy. Bylo jasné, že se jednalo o překvapivý útok, všechno bylo v naprostém nepořádku. Postele nebyly ani ustlané, což naznačovalo, že válečníci ve spěchu vstali, aby bojovali. Tohle se muselo stát velmi brzy ráno.

Zrovna když jsme sbírali nějaké důkazy pro radu, ozval se hluboko v lese zvuk a ptáci začali spěšně odlétat. Po páteři mi přejel mráz. Byl jsem připravený se každou chvíli přeměnit, ale Silas mi položil ruku na rameno a zadíval se do lesa. Alaric se postavil před nás. Opatrně kráčel směrem ke zvuku. Nehýbali jsme se, nedýchali jsme, neodvažovali jsme se vydat ani hlásku v očekávání toho, co by tam venku mohlo být. Bylo to velmi blízko vlčího území, ale ne úplně. Tohle bylo pořád teritorium lykanů.

Ten zvuk jsme uslyšeli znovu, tentokrát blíž, a já málem vyskočil z kůže. Můj lykan byl v nejvyšší pohotovosti, chlupy na zátylku se mi zježily. Silasovy oči zčernaly, což značilo, že i jeho lykan je těsně pod povrchem. Ten zvuk se podobal silnému žuchnutí, skoro jako by spadl velký strom, ale my jsme věděli své.

Najednou se Alaric několik metrů před námi přeměnil a vymrštil se do vzduchu s vyceněnými tesáky a vysunutými drápy. Nebylo nutné nám nijak naznačovat, co viděl; Silas i já jsme se přeměnili a vyrazili za tím taky. Alaric se do něčeho zakousl, a to přímo ve vzduchu! Oba jsme zaútočili, ale minuli. Zatímco Alaric zběsile kousal do toho, co se na nás vrhlo, Silas i já jsme dál vyskakovali a míjeli cíl. Když jsem konečně získal pocit, že jsem se na něco zachytil, popadlo mě to za nohu, bolestivě mi to rozdrtilo kotník a srazilo mě to k zemi. Zakňučel jsem bolestí, ale hlavně zmatením. Všiml jsem si, že Alaric je taky na zemi a vypadá mnohem hůř, než jak jsem se já cítil.

Silas se postavil před nás, aby nás chránil, ačkoliv jsme nepřítele neviděli. Nejdřív jsem si myslel, že je to jednoduše příliš rychlé, abych to mohl spatřit, ale ve skutečnosti byla tahle věc neviditelná. Neviditelná! Alaric a já jsme si vyměnili pohled a on dal signál. Tlapa na jeho rameni znamenala ústup. Než jsme to ale stihli naznačit Silasovi, už ho to brutálně přitisklo k zemi. Starý lykan kňučel, zatímco Alaric i já jsme se vrhli do vzduchu a zaklesli se do stvůry. Třásla s námi, dokud Silase nepustila, a pak mě popadla za pas a začala mě také drtit. Alaric to viděl a vnořil do ní své tesáky hlouběji, čímž ji donutil mě pustit.

Pomohl jsem Silasovi na nohy a zhodnotil jeho zranění; stařec nevypadal zrovna dobře. Alaric k nám přistoupil a my jsme se začali stahovat, ale stvůra už čekala a stála nám v cestě. Tentokrát jsem dával větší pozor a podařilo se mi zahlédnout velmi nejasnou siluetu. Předtím to pro mě bylo příliš obrovské na to, abych to dokázal odhadnout, ale teď jsem to pochopil a mysl mi sevřela panika.

Zcela jednoduše řečeno, pokud se nám nepodaří utéct, zemřeme.