-Gideon-

Rozběhli jsme se opačným směrem a já na ně hodil pohled. Běželi jsme na území vlků a bylo nám to úplně jedno. Báli jsme se té věci v patách mnohem víc než celé vlčí smečky.

Když už jsme se chystali překročit vlčí území, ta věc mě popadla za trup a začala mě drtit. Ta bolest se nedala vydržet, a pokaždé, když jsem se pokusil nadechnout, sevřelo mě to ještě pevněji a dusilo mě.

Pomalu jsem začal ztrácet vědomí a odevzdávat se temnotě, věděl jsem, že je to konec, ale cítil jsem úlevu, že jsem stvůru zabavil dost dlouho na to, aby Silas a Alaric mohli utéct. S hlasitým zaduněním jsem dopadl na zem a k mému zděšení mě někdo zvedl; vrátili se pro mě, neutekli.

Silas mě zvedl a dal se do běhu, jestli se tomu vůbec dá říkat běh, ale ta věc už držela Alarika za střed těla a pomalu ho drtila. Slyšel jsem křupání kostí a slabé kňučení. Alarika to zabíjelo. Vytrhl jsem se ze Silasova sevření, připravený se na to vrhnout, ale Silas mě zastavil a naznačil mi, abych běžel.

Nemohl jsem. Byl jsem zmrazený. Ne ze strachu z té věci, ale ze strachu, že ztratím někoho, koho jsem považoval za staršího bratra. Přesto byl Silas hodnostně nade mnou a já nemohl vzdorovat jeho rozkazu.

S bolestí sevřeným srdcem, jež byla víc než jen fyzická, jsme se dali na útěk. Ani ne minutu po tom, co jsme začali běžet, jsme uslyšeli, jak se k nám z levé strany něco blíží.

Vlci.

Smečka vlků se řítila plnou rychlostí, s vytím a vyceněnými tesáky. Silas zaujal obranný postoj, ale já jsem se místo toho rozběhl směrem k Alarikovi. Pokud ta stvůra zaútočí i na vlky, nechá Alarika na pokoji dost dlouho na to, abychom se k němu dostali. Byl to krutý plán, ale ta věc už byla na vlčím území a pravděpodobně by na ně stejně zaútočila.

Vlci mě následovali na mýtinu, kde na zemi ležel nehybný Alaric. Bál jsem se nejhoršího. Jakmile jsem se přiblížil, uvědomil jsem si, že Silas běží za mnou, a společně jsme našeho přítele zvedli. Ještě se držel naživu, i když sotva dýchal.

Když jsme se otočili na útěk, zjistili jsme, že vlci bojují s tou věcí. Očividně napadla i je, přesně jak jsem předvídal. Silas se na ni také vrhl; jestli jsme měli nějakou šanci zjistit, co tahle stvůra je, museli jsme ji zabít, a teď jsme to mohli udělat jedině s pomocí vlků.

-

Po několika okamžicích bylo zřejmé, že i vlci jsou proti neviditelnému démonovi bezmocní. Mnoho z nich bylo zraněných, jeden z nich, jak jsem se domníval, byl dokonce mrtvý, takže jim jejich vůdce dal signál k ústupu a gestem nám naznačil, ať ho následujeme.

V panice jsme o tom dvakrát nepřemýšleli. Znovu jsme se dali na útěk, tentokrát hlouběji do vlčího teritoria. Neustále jsem se ohlížel, jako bych snad mohl vidět tu stvůru, co nás sleduje. Bylo to pošetilé, ale byl to instinkt.

Když jsme dorazili na mýtinu, všiml jsem si, že tam už je spousta vlků, kteří hlasitě vrčeli. Nechali nás projít a pak pevně uzavřeli své řady, zjevně očekávali útok.

Zamířili jsme k moderně vypadající budově, velmi odlišné od našich hradů, a vstoupili dovnitř. Všiml jsem si, že tamní lidé už ošetřují toho vlka, o kterém jsem si myslel, že je mrtvý; byl jsem v takové panice, že jsem si ani neuvědomil, že se od nás oddělili a dorazili první.

Spatřila nás doktorka s vykulenýma očima a okamžitě přešla k činu; navedla mě a Silase k lůžku, abychom na něj uložili Alarika. Já a Silas jsme se zhroutili. Už jsem chtěl omdlít, ale všiml jsem si, že Alaric je vzhůru a dívá se na doktorku. Něco jí šeptal a ona se naklonila, aby ho slyšela; já jsem ho slyšel už napoprvé. Podruhé jsem naslouchal ještě pozorněji.

„Družka,“ řekne. S vykulenýma očima se podívám na doktorku. Je to opravdu Alarikova družka? Jeho srdce se zastaví a já bojuji s vlastním tělem a nutím ho se postavit. Jsem hned vedle něj, zatímco mu doktorka dá jeden výboj, druhý, třetí, dokud není zpátky. Odvezou ho na operační sál a já omdlím rovnou na podlahu.

-

„Alaric...“ je vše, na co se zmohu, když konečně přijdu k sobě. Ležím na nemocničním lůžku, celý obvázaný, a do paže mi z kapačky kape roztok. V krku mám bolestivě chraplavo a sucho. Silas se na mě podívá, zatímco zuby odtrhává kus náplasti.

„Je na operaci. Ta doktorka si ho odvezla asi před dvěma hodinami.“ Dokončí to a postaví se, aby mi nalil sklenici vody. Zoufale ji potřebuji. Když jsem opět schopen promluvit, nemůžu si pomoct a zeptám se,

„Proč se o to nenecháš postarat od nich? Vypadá to příšerně.“ Narážím na jeho ovázanou paži; předpokládám, že ta druhá je zlomená.

„Jsme na nepřátelském území, chlapče. Nikdo z těch podvraťáků se ke mně nepřiblíží, jestli tomu dokážu zabránit.“ Věnuje mi přísný pohled. Nepřátelské území nebo ne, já jsem byl vděčný, že jsme z lesa venku a z té noční můry. „Co jí to řekl?“ Silas mě počastuje svým nejhrozivějším pohledem. Dělám hloupého.

„Neslyšel jsem ho.“ Kdybych mu řekl, že ta doktorka je Alarikova družka, pravděpodobně by to tu celé spálil na popel. Silas je ze staré školy a věří těm kecům, že ‚křížení druhů je zakázáno‘. To je pravděpodobně ten důvod, proč umře zahořklý a sám.