Hlava mi třeští, když se v polospánku probouzím za zvuku cvakání. Vracejí se mi útržkovité vzpomínky na včerejší noc, na to, jak se jeho ruce dotýkaly mé kůže a hladily ji, jeho rty byly všude, ochutnávaly mě a pohlcovaly.

Do tváří mi stoupne horkost a já se převalím na hotelové posteli a modlím se, abych se právě nevyspala s nepřítelem svého otce, i když pulzující bolest mezi stehny to jasně dokazuje. Zírám do stropu. V ústech mám sucho, jak se mi vybavují události minulé noci. Okamžitě lituji toho hloupého rozhodnutí a špatné volby, kterou jsem udělala.

Cvak. Cvak. Cvak.

Zase ten zvuk. Převalím se a zjistím, že můj druh tam stojí jen v boxerkách. Očima mu sjedu po břišních svalech až k hlubokému véčku a pak k němu vzhlédnu. Má vlčice se zavrtí, probouzí se ve mně, dere se dopředu se mnou a očima hltá našeho druha.

Sebastian se ušklíbne a já vím, že ji cítí, stejně jako jsem já včera v noci cítila, jak se dere vpřed jeho vlk. Přejde k posteli, zastaví se na kraji s telefonem v ruce a já si ten přístroj podezřívavě měřím. To si mě právě vyfotil nahou?

„Co to děláš?“ zanaříkám, když se posadím, ale vzápětí padnu zpátky, čímž se mi bolest hlavy zdesetinásobí. Bolí mě každičký kousek těla, obzvlášť mezi nohama. S námahou se donutím posadit se a ostražitě se rozhlédnu.

„Jak se jmenuje tvá vlčice?“ zeptá se a ona při jeho zájmu pookřeje. Zavrčím na něj.

„Do toho ti nic není.“

Při mém tónu se naježí. Rozhlížím se kolem a nacházím své oblečení rozházené po podlaze, když mě napadne další věc.

„Použil jsi ochranu?“ zeptám se a střelím po něm pohledem.

„Ne, říkala jsi, že bereš prášky.“ Lhostejně pokrčí rameny, zatímco já se snažím vylovit tu vzpomínku.

„Opovaž se mě nakazit nějakou nemocí,“ vyjedu na něj, rozzuřená na něj i na sebe za takovou neopatrnost.

„Klídek, uklidni se. Jsem čistej,“ řekne Alfa a svalí se na okraj postele s telefonem v ruce.

Leze po posteli směrem k čelu. Přitáhne si mě k sobě, až vyjeknu, když narazím na jeho tvrdou hruď. Jeho telefon nás vyfotí společně, zatímco se od něj odtahuji.

„Co to děláš? Dej mi to!“ zablesknu a natahuju se po jeho telefonu.

Odtáhne ho ode mě a zvedne obočí.

„Smaž to i ty ostatní, slyšela jsem, jak fotíš,“ dožaduji se.

Sebastian na mě zavrčí, ale já zavrčím nazpět, obkročmo si sednu na jeho pas, abych mu vytrhla telefon z ruky, zatímco se ho snaží držet mimo můj dosah. Ťuknu prstem do obrazovky, ale zjistím, že ho zamkl.

„Řekni mi heslo. Hned, Sebastiane!“ propadnu panice. Jestli se ta fotka dostane ven, otec mě zabije.

„Není na kontrolování telefonu v našem vztahu trochu brzo, nemyslíš? Nezačíná ta fáze s psychopatickou přítelkyní až po pár měsících?“ zasměje se.

„Heslo. Hned,“ zopakuji.

Sebastian si povzdechne a zvedne ukazováček. Pár vteřin na něj zírám a pak se podívám na zadní stranu telefonu, abych zjistila, že je na otisk prstu.

Přitisknu mu telefon na prst, zatímco mě s úšklebkem pozoruje. Projíždím galerii, mažu fotky a zavrčím, když zjistím, že si mě fotil, zatímco jsem spala nahá.

„Proč se tak rozčiluješ? Jsem tvůj druh,“ zapřede a prsty mi kráčí po stehně nahoru.

Plácnu ho přes ruku, ale on se jen zasměje, popadne mě za boky a stáhne mě níž, takže sedím přímo na jeho rozkroku.

„Máš vůbec tušení, kdo jsem?“ zeptám se ho.

Poškrábe se na bradě, na vteřinu se tváří zamyšleně a pak se usměje.

„Ano, Victoria Vanceová. Vím naprosto přesně, čí jsi dcera,“ odpoví.

„A ty s tím nemáš problém?“ zeptám se, trochu v šoku.

„Kdepak, ale už se nemůžu dočkat, až uvidím výraz tvého otce, až zjistí, že jsem šukal jeho dceru, dokud nekřičela mé jméno a neprosila o víc,“ provokuje mě.

Má ruka přistane na jeho tváři a náraz mě štípne do dlaně. Promne si tvář a na rtech mu pohrává posměšný úsměv.

„Opovaž se o včerejší noci někomu zmínit a budeš toho litovat, Sebastiane.“

Zasměje se a natáhne se po mně. Posadí se dřív, než z něj stihnu slézt, pak se převalí, strhne mě pod sebe a přitiskne své boky k mým.

„To zní spíš jako výzva, Victorio. Ale nemyslím si, že bych někdy litoval, že jsem tě ošukal. A tvůj otec? Ten nemá co mluvit do toho, co dělám se svou družkou,“ řekne a znovu se o mě otře boky.

Odvrátím od něj tvář, když se nakloní, aby mě políbil, a místo toho se znovu soustředím na telefon v ruce. Rychle smažu fotky a dvakrát překontroluji, že jsem se jich zbavila, zatímco se snažím ignorovat to horko a mravenčení v těle, jak je natisknutý mezi mými stehny.

„Nikdo nedokáže bojovat s poutem druhů, tak proč předstíráš, že to s tebou nic nedělá?“ zeptá se a zaboří obličej do mého krku. Vdechne mou vůni a chlípně zasténá. Má vlčice mi v hlavě hlasitě přede jako zatracená motorová pila.

Upustím jeho telefon na postel a sklopím bradu, aby se nedostal k mé neoznačené kůži. Zatlačím mu do hrudi.

„Slez. Hned. Než tě k tomu donutím,“ varuji ho.

Ani se nehne a já se ho snažím ze sebe shodit, ale chytí obě má zápěstí, přitlačí mi je nad hlavu a sevře je v jedné ruce. Druhou rukou mi zmáčkne prso a palcem mi přejede po bradavce, až ztvrdne. Zatnu zuby a vrhnu na něj vražedný pohled.

„Bojuj s tím, jak chceš, Victorio. Nic to nezmění na tom, že jsem tvůj druh. A rozhodně mě to nezastaví v tom, abych si tě přivlastnil,“ řekne, nakloní se a přitiskne své rty na mé.