Zmítám se pod ním, což ho jen přiměje se mým rtům uchechtnout. Když to vzdám, kousnu ho do rtu tak silně, až mu vytryskne krev. Zasyčí, trhne sebou dozadu a já se posadím a odstrčím ho. Slezu z postele a začnu hledat své oblečení, popadnu ho, přetáhnu si šaty přes hlavu a vklouznu do podpatků.

„Kam jdeš?“ vyštěkne a já po něm střelím pohledem, jen abych zjistila, že si prohlíží palec – ten samý, kterým si právě přejel přes rty. Palec má umazaný od krve a trochu mu jí stéká po bradě.

„Domů!“ odseknu.

„To už to chceš říct otci?“ zeptá se výsměšným hlasem, po kterém k němu stočím zrak.

Říkám si, že se mi ten tón asi jen zdál, když si prohrábne vlasy prsty a vypadá u toho jako nějaký dokonalý řecký bůh. Sleduji, jak se postaví, jeho stříbrné oči mě bedlivě pozorují, jak se pohybuji po pokoji a hledám své psaníčko. Když ho najdu, seberu ho z nočního stolku.

„Victorio!“ zvolá Sebastian právě ve chvíli, kdy ve spěchu sahám na kliku, abych se odtud dostala.

„Odejdi a můj vlk tě uštve, Victorio,“ řekne a podává mi telefon, který jsem si zapomněla vzít.

Převezmu si ho, otočím se k němu čelem a namířím na něj prst. Má vlčice mi v hlavě vyje, ví, co se chystám udělat, ale já ji ignoruji s vědomím, že ze spojení s tímhle mužem nevzejde nic dobrého.

„Ne, neuštve, protože já, Victoria Vanceová, tě odmítám, Alfo Sebastiane Thorne ze smečky Obsidiánu,“ vyštěknu na něj.

Zběsile zavrčí, popadne mě za zápěstí a trhne mnou k sobě. „Právě jsi udělala obrovskou chybu,“ zaryčí a oči mu zablesknou, když cítím, jak se pouto, které mě k němu vázalo, rozplývá.

„Jedinou chybu jsem udělala včera v noci,“ zavrčím nazpět.

Zasměje se a zavrtí hlavou. „Ještě se ke mně připlazíš. Postarám se o to, Victorio. Protože já odmítám tvé odmítnutí,“ zaryčí, než mě strčí zpátky.

„Nemůžeš odmítnout moje odmítnutí! Cítila jsem, jak se to pouto zpřetrhalo,“ odseknu, zatímco se mi v hlavě rozléhá pláč mé vlčice pro jejího druha.

„Zpřetrhalo se pro tebe, ne pro mě. Nechceš to přijmout, ale přijmeš. Přijmeš mě, Victorio, jestli víš, co je pro tebe dobré.“ Oči mu zčernají a jeho vlk se dere vpřed. Mezi pootevřenými rty mu vyklouznou špičáky, když mě přitiskne ke dveřím a uvězní mě v kleci svých paží.

„Vrátíš se ke mně, malá družko,“ zavrčí jeho vlk, jehož hlas je drsnější a chladnější než Sebastianův. Zajímalo mě, jak se jeho vlk jmenuje, ale odmítla jsem mu dopřát to zadostiučinění a zeptat se. Místo toho, když nade mnou promluví, zpražím ho pohledem a chystám se ho poslat do prdele.

„Nenuť mě tě uštvat. Vrať se a možná ti odpustím. Pokud mě donutíš tě honit, postarám se o to, abys mi už nikdy neutekla,“ zavrčí, než se odtáhne ode dveří.

Polknu a sáhnu po klice.

„Máš dva týdny. Potom si pro tebe přijdu,“ řekne mi jeho vlk.

„Popros ho o odpuštění, Victorio. Prosím, nedělej to,“ žadoní má vlčice, ale já ji ignoruji.

S odfouknutím se otočím, otevřu dveře a prásknu jimi za sebou. Zasraní Alfové!

Chytím si taxík domů a pak se snažím proklouznout do domu jako zloděj v noci. Mému otci ale nic neunikne a ve chvíli, kdy projdu dveřmi do haly, zahlédnu ho, jak sedí v křesle v obývacím pokoji a vraždí mě pohledem.

„Kdes byla?“ uhodí na mě a já se přikrčím, když se mi hlavou prořízne drsný zvuk jeho hlasu.

„Venku!“ odpovím, promnu si spánky a chystám se odejít, když se zvedne z křesla. Vyjeknu a pokusím se zrychlit krok, ale nejsem dost rychlá. Jeho obrovská ruka mě chytí za paži a otočí mě čelem k sobě.

„Ptal jsem se, kdes byla?“ zavrčí a pak si ke mně čichne. „Čí je to pach?“ Jeho stisk na mé paži zesílí.

„Nikoho. Byly jsme s Chloe venku,“ řeknu mu.

„Proč na tobě cítím mužský pach? S kým jsi strávila noc?“ vyštěkne a já polknu na prázdno, zatímco myslím na první jméno, které mi vytane na mysli.

„Je Julianův. Byli jsme v klubu,“ zalžu.

Znovu si ke mně čichne, nos má téměř v mých vlasech a já se modlím k měsíční bohyni, aby nepoznal pach Alfy Sebastiana.

„To není lidský pach,“ vyjede po mně.

Julian je člověk – a můj otec to ví – a je gay. Navzdory jeho znechucení lidmi je Julian jediný muž, se kterým mi otec dovoluje se stýkat, protože je bezpečný a nepředstavuje hrozbu. Každého přítele nebo muže, který se ke mně přiblíží, táta nakonec odežene.

„Lžeš. Znám Julianův pach. S kým jsi byla?“ zavrčí a jeho drápy vyjedou a zaryjí se mi do paže.

Zasyčím a snažím se mu vytrhnout paži ze sevření.

„To je asi někdo z klubu. Měla jsem předtím na sobě Chloein svetr,“ namluvím mu a vím, že kdyby na to přišlo, bude mi krýt záda tak jako v minulosti.

Pustí mě a podezřívavě si mě měří. „Nechybíš na setkáních smečky. Jsi dcera Alfy.“

„A přesto ze mě Alfa nikdy nebude,“ odseknu. „Takže seru na tvé schůze. Vezmi si s sebou Lea. Být nejstarším a právoplatným dědicem zřejmě nic neznamená. On je ten, koho sis vybral místo mě. Donuť ho se účastnit a dělat tvou práci za tebe!“

Ne že bych to Leovi přála, ale mám kocovinu, jsem naštvaná a má vlčice nepřestala výt od chvíle, co jsem odmítla Sebastiana.

Táta zvedne ruku, jako by mi chtěl vrazit facku, ale já jen přitvrdím svůj pohled. V tu chvíli vyjde máma v županu a bačkorách, blonďaté vlasy rozcuchané.

„Je všechno v pořádku?“ zeptá se.

Táta se na ni podívá. Oči mu zjihnou a ramena trochu klesnou. „Všechno je v pořádku, lásko,“ řekne jí a rozejde se k ní.

Máma se na mě ustaraně podívá a táta po mně střelí varovným pohledem. Sleduji, jak odcházejí, než zamířím do svého pokoje.