V nadšení z toho, že Vanessa dostala okamžitě padáka, jsem téměř zapomněla na tu pohromu, kterou byl můj život. Ale Vanessiny otázky způsobily, že se mi to všechno znovu vyjevilo.

„O mém osobním životě se tady diskutovat nebude,“ procedila jsem skrz zatnuté zuby. „Jsi tak zatraceně posedlá chlapama a drbama, není divu, že se tvoje profesní dovednosti nijak nezlepšily.“ Otočila jsem se na podpatku a rychle opustila místnost, než na mě stihla vychrlit něco dalšího.

Šla jsem chodbou rovnou k Mayině stolu. „Svačina,“ hlesla jsem, když jsem k ní došla. „Potřebuju ji.“

Beze slova vstala a šla se mnou do kuchyňky. Věděla, že když řeknu, že potřebuju svačinu, nemám zrovna náladu na povídání. Když jsme prošly dveřmi do kuchyňky, překvapeně jsem vydechla.

Normálně prázdná kuchyňka žila rušným životem. Postávalo tam několik žen, bavily se mezi sebou, zuřivě listovaly časopisy a rychle scrollovaly na svých telefonech.

„Co se to tu děje?“ zeptala jsem se Mayi, která jen pokrčila rameny.

Prodrala jsem se davem žen k poličce s čokoládovými tyčinkami. Během toho jsem zachytila útržky rozhovorů:

„...slyšela jsem, že je vážně na blondýnky...“

„...vsadím se, že randí jenom se smetánkou, neexistuje způsob, jak by kdy chodil s někým z téhle firmy...“

„...on má svůj vlastní soukromý tryskáč? Vraždila bych pro chlapa s tryskáčem...“

„...ach, kdybych tak mohla najít chlapa aspoň z poloviny tak bohatýho a sexy, jako je on!“

Popadla jsem z poličky svou oblíbenou tyčinku s karamelovou náplní a kradmo jsem nakoukla do nejbližšího otevřeného časopisu. Byl to článek, který se celý věnoval luxusnímu životnímu stylu našeho nového generálního ředitele. Nešlo se tomu nezasmát. Tyhle ženské umíraly touhou po šanci u Cartera. Budou zdrcené, až se dozvědí, že je ženatý.

S Mayou jsme vyklouzly z kuchyňky. Jakmile byly její obyvatelky mimo doslech, zavrtěla jsem na ni hlavou. „Slyšela jsi to všechno? Všichni z toho nového generálního ředitele šílí.“

Maya pokrčila rameny a na rtech se jí usadil úšklebek. „Hele... můžeš se jim divit?“

„Ach, Mayo, ty snad taky ne!“

Zasmála se. „Chceš mi snad tvrdit, že ti nepřipadá přitažlivý?“

„Ne, to neříkám. Jasně, že je to fešák, ale...“ Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že je vzduch čistý. Ztišila jsem hlas. „Je ženatý. A zdá se, že docela šťastně.“

„Aha,“ zamračila se Maya. „Je tak mladý, ne? Překvapuje mě, že se někdo tak mladý a bohatý jako on oženil takhle brzy.“

Pokrčila jsem rameny. „Zajímalo by mě, jaká asi je? Musí být vážně úžasná, když ho přiměla vzdát se toho mládeneckého životního stylu, kterým je prý tak známý. A když už mluvíme o překvapivých věcech...“

Zatímco jsme se vracely k mému stolu, řekla jsem Maye všechno o Vanessině okamžitém vyřazení z pozice kandidátky na Carterovu asistentku. Než jsme došly k mému stolu, Maya se smála tak moc, až jí po tvářích tekly slzy.

„Přidej si do Carterova životopisu ‚expert na odhalování zlatokopek‘,“ smála se.

„Překvapilo mě, že si vůbec dokázal něčeho všimnout přes tu hloubku výstřihu, který si s sebou přinesla,“ řekla jsem, když jsem se posadila ke stolu. Vytáhla jsem ze spodního šuplíku kabelku a vyndala telefon, abych zkontrolovala zprávy. Zamračila jsem se, když jsem zjistila, že tam mám jediný zmeškaný hovor od mé matky.

„Co se děje?“ zeptala se Maya. Ukázala jsem jí telefon. Zamračila se. „Uf. To je ale zabiják nálady. Hodně štěstí.“ Věnovala mi soucitný úsměv, pak se otočila a odešla zpět ke svému stolu.

Povzdechla jsem si a stiskla tlačítko pro zavolání zpět. Stejně to musím mít za sebou.

„Harper, kde jsi proboha byla?“

„No teda mami, já mám takovou drobnou věc, kterou dělám ráda každý den, a říká se jí práce.“

Jako obvykle můj sarkasmus ignorovala. „Potřebuju, abys jela na letiště a vyzvedla Chloe. Přilétá v šest hodin z hostování v tom televizním seriálu, který máš tak ráda.“

V duchu jsem si odfrkla. „Jo, mami, vím, kde byla.“ Máma prostě milovala, když si do mě mohla rýpnout, kdykoli k tomu měla příležitost, aby mi připomněla, že Chloe je úspěšná ve všech těch směrech, ve kterých jsem chtěla být i já, ale nešlo to.

„Takže ji vyzvedneš?“

„Nemyslím si, že mám zrovna na výběr.“

„Děkuji ti, drahoušku, uvidíme se doma.“ Zavěsila, aniž by čekala na rozloučení.

Promnula jsem si spánky. Bože, jak já jsem chtěla vlastní bydlení. Od té doby, co jsem se musela přestěhovat zpátky k rodičům a ke Chloe, se ke mně všichni chovali jako ke své osobní asistentce. Ale nájem byl tak strašně vysoký, že jsem vlastně neměla jinou možnost.

Otevřela jsem horní šuplík svého stolu, abych si vzala propisku a lepicí papírek. Ztuhla jsem, když jsem uviděla ten záhadný prsten, který jsem tam po svém výletu do Vegas hodila. Během té jízdy na horské dráze, kterou dnešek byl, jsem na něj úplně zapomněla. Musela to být hračka... ale kde jsem k němu přišla?

„Hádám, že co se stane ve Vegas, tam asi opravdu zůstane,“ zamumlala jsem si pro sebe a vklouzla prstenem do kabelky. Poslední věc, kterou jsem potřebovala, bylo, aby ho v kanceláři někdo našel a roznesl o mně další drby.

Moje podráždění rostlo, jak jsem tak seděla v příletové hale a čekala na Chloe. V tu chvíli jsem čekala už skoro hodinu. Už tak se mi tam nechtělo být, a teď jsem navíc obětovala celý svůj volný večer čekáním na posledního člověka na světě, kterého jsem chtěla vidět.

Můj zrak upoutal záblesk toho falešného prstenu v mé kabelce. Vytáhla jsem ho a vhodila do přihrádky spolujezdce. Nebyla jsem si úplně jistá, proč si chci nechat něco, co pocházelo z toho pekelného výletu do Vegas, ale byla jsem k němu tak nějak zvláštně připoutaná. Přinesla jsem si ho ze své jediné noci vzpoury, kdy jsem se vyspala se záhadným mužem. Možná se mi tak nějak líbilo, že to v sobě mám.

Chloe konečně vtrhla dveřmi letiště. Nenáviděla jsem, jak úžasně dokáže vypadat po tak dlouhém letu. Rozhlédla se kolem sebe a její vlasy s každým otočením hlavy dokonale spadly na své místo. Ztroubila jsem, abych upoutala její pozornost.

Otevřela jsem kufr, když se přiblížila se svým vozíkem plným zavazadel. Viděla jsem, jak stojí za mým autem a čeká, až vystoupím a pomůžu jí s ním, ale to jsem rozhodně neměla v úmyslu udělat. Nakonec si jí všimli nějací chlapi a přiběhli jí na pomoc, protože jak jinak.

Nasedla na místo spolujezdce a já jsem beze slova vyjela. Od výletu do Vegas jsme spolu nepromluvily. Měla jsem toho tolik na srdci, ale zároveň vůbec nic, co bych jí chtěla říct. Bylo to deset velmi trapných minut, než jedna z nás promluvila.

„No, to se mě nezeptáš na můj výlet?“ Zeptala se.

Zavrtěla jsem hlavou a zasmála se. Ta drzost téhle ženské. „Ach, odpusť mi mou nezdvořilost. Jaká byla cesta? Ukradla jsi ještě někomu dalšího chlapa?“

Ušklíbla se. „Aha, tak už je to tu zas.“

„Jo, promiň, že se nemůžu přenést přes to, co jsi mi udělala ve Vegas. Ukradla jsi mi přítele, Chloe. Neustále mi něco bereš. Proč to děláš? Baví tě mě mučit?“ Moje podráždění přešlo ve vztek.

Chloe na mě obrátila oči v sloup. „Měla jsi mi být na tom výletu víc k službám. Jsi koneckonců moje sestra.“ Rýpala se v nehtech a zdála se být naštvaná z toho, že vůbec vedeme tenhle rozhovor. „Kromě toho. To je tvůj problém. Měla by ses zeptat sama sebe, co je s tebou špatně? Proč si víc nezasloužíš, aby tě tvůj přítel požádal o ruku? Já dostávám nabídky k sňatku pořád. Není to zas tak těžké.“

Málem mi vypadly oči z důlků. Opravdu mi právě řekla ta slova?

„Potřebuju kapesník,“ řekla Chloe a otevřela přihrádku spolujezdce. Oběma nám sjel pohled rovnou na ten prsten, který jsem tam zrovna strčila. Zatajila dech.

„To musí mít nejmíň deset karátů!“ Vytáhla ho. „Kde se to tu vzalo?“

Srdce mi kleslo. Vypadalo to, že Chloe právě našla další věc, kterou mi hodlala vzít.