Lucius v obleku neklidně přecházel sem a tam. Uplynuly už tři dny od chvíle, kdy byl s tou dívkou s hnědými vlasy a oříškově zelenýma očima, a přesto ho vzpomínky na ni stále pronásledovaly. Prohrábl si vlasy, založil si ruce na prsou a přecházel od jednoho konce pokoje ke druhému.

Tohle všechno se dělo proto, že jí byl natolik omámen, že tu noc ztratil kontrolu a označil si ji. V minulosti už byl s několika dívkami a okamžitě na ně zapomněl. Tahle s ním ale zůstávala jako nevypratelná skvrna jen proto, že udělal chybu a označil ji.

Frustrovaně zavrčel, když si vzpomněl, jak se její výraz zhroutil, když ji druhý den ráno vyhnal. Bylo to poprvé, co pocítil vinu za své činy, a to ho dráždilo. Jiným dívkám provedl horší věci, tak proč ho její smutný výraz tak pronásledoval?

„Do prdele,“ zavrčel a praštil pěstí do zdi.

Tohle všechno by se nestalo, kdyby se po zničení té špinavé smečky neopil a nenechal se unést. Byl tak opilý svým vítězstvím a mocí, že řekl svým bojovníkům, kteří ho doprovázeli, ať se jdou pobavit, zatímco on si šel zaběhat do lesa.

Nějakým způsobem překročil hranice území smečky Crimsoncrest, a protože se cítil jako vládce světa, dovolil své zvědavosti, aby ho přesvědčila k prozkoumání smečky. Byl také velmi nadržený. Potřeboval nějakou sladkou samičku, aby uvolnil všechnu tu nahromaděnou energii v sobě.

Změnil se tedy do lidské podoby a inkognito se procházel po Crimsoncrestu. Když narazil na bar, okamžitě ho přitáhla ta plačící dívka s popelavě hnědými vlasy. Nebyla jeho typ. Dával přednost hlasitým, nepříjemným ženám, které toužily jen po žhavé noci, ale vůně hnědovlásky mu byla příjemná. Sledoval ji celou noc a čekal, až se dostatečně opije a stane se z ní snadná kořist.

Věděl, že to je jeho chvíle, jakmile se začala hystericky smát a vrávoravě se pohybovat. Přistoupil k ní a když pohodila hlavou, aby mu naskytla plný výhled na svou tvář a tělo, projelo mu tělem zachvění.

Sakra! Byla nádherná.

Samozřejmě viděl už i krásnější dámy, ale ta dívka před ním měla v sobě tak křehký a zároveň dominantní nádech. Její oříškově zelené oči a plné rty na něj volaly. Měla přesně tu velikost prsou, kterou miloval, pevná, tak akorát, ne příliš tvrdá a ne příliš měkká.

Viděl, jak jí hluboko v očích proniká zármutek, a něco ho varovalo, ať se drží dál. Zlomeným dívkám se běžně vyhýbal.

Jeho vlk ji ale chtěl. Jeho vlk byl zvíře, a kdyby mu odepřel to, co chtěl, věděl, že by se to nějak vrátilo a on by si ji vzal násilím. Ta dívka mu to navíc vůbec neusnadňovala svým hysterickým smíchem.

Všechno na ní ho přivádělo k šílenství. Chtěl se do ní vtisknout a označit si ji svým pachem. Bylo to zvláštní, protože jeho vlk nikdy dřív nebyl tak teritoriální.

Lucius bojoval s udržením svého vlka na uzdě, když do ní vstoupil. Ten boj o kontrolu a její hlasité sténání dělaly ten zážitek ještě vzrušujícím. Přesto, v momentě, kdy jeho vlk uviděl na jejím těle značku jiného, rozzuřil se a označil ji přímo přes ni.

To Luciuse vytrhlo z extáze. Okamžitě se naplnil nespoutaným hněvem. Jeho vlk však stále bojoval, dokud nedokončil značku nad jejím prsem a vzadu na krku a neolízl ji, aby ji skryl před zraky ostatních.

Když přišlo ráno, Lucius obrátil hněv a podráždění, které cítil sám k sobě, na ni. Ještě víc ho rozzlobilo, když se vrátil z běhání a vzrušila ho její touha.

Nejhorší na tom ale bylo, že se mu každou noc zjevovala ve snech; po tom úžasném sexu se jeho sny proměnily v noční můry, kde ji viděl trpět a prosit ho o pomoc. Vždycky to jeho i jeho vlka zanechalo neklidnými. Potřeboval s tím rychle něco udělat.

„Alfo, volal jsi mě,“ řekl Julian, jeho nejdůvěryhodnější bojovník a druh ve zbrani, když vešel do jeho pokoje.

„Ano,“ odfrkl si, zhluboka si povzdechl a promnul si kořen nosu.

Nenáviděl, jak ho to k ní přitahovalo. Nenáviděl, jak se cítil, a znal jen jeden způsob, jak vyléčit tyhle své malé posedlosti. Znovu ji najít a brát si ji, dokud ho to nepřejde, nebo ji přimět, aby ho nenáviděla.

„Pošli zvědy do Crimsoncrestu. Potřebuju, abys našel dívku s popelavě hnědými vlasy a oříškově zelenýma očima. Má trochu narůžovělou pleť, je štíhlá, ale má široké boky. Najdi ji a přiveď ji ke mně. Najdi ji před dnešní oslavou v Crimsoncrestu. Potřebuju to rychle dostat z hlavy,“ nařídil. Julian se uklonil a svižně odešel.

Celý den uběhl, Julian a někteří z jeho bojovníků hledali, ale všechno bylo marné. Lucius byl naprosto vytočený, když dorazil do sálu smečky Crimsoncrest na oslavu.

Byla tam spousta krásných dívek, které po něm vrhaly pohledy a házely se mu kolem krku. Musel se smát, když pomyslel na ten nespočet dam, které si myslely, že si ho dokážou ochočit a stát se jeho družkami, jen aby nakonec skončily posedlé jeho tělem a byly odkopnuty stranou, když ho omrzely.

Některé hezké dívky zaujaly jeho představivost, jak párty probíhala, a rozhodl se, že pokud hnědovlasou dívku nenajde, vybije si svou frustraci v posteli na nich.

Lucius se o Alfu Alistaira nezajímal, ale půvab celé párty na něj zapůsobil. Alistair byl mocný a bezcitný, ale ne tak mocný a bezcitný jako on. Přesto Lucius věděl, že ho musí mít pod kontrolou, aby mu nenarostla křídla a nestal se příliš namyšleným. Koneckonců, Crimsoncrest byl blízkým spojencem smečky, kterou právě rozdrtil.

Další věcí, která Luciuse naplňovala ještě větším opovržením vůči arogantnímu Alistairovi, bylo to, že se staral jen o své postavení a ne o členy své smečky.

Každý mocný muž věděl, že pro opravdový úspěch si musí dávat pozor na lidi, kterými se obklopuje. Alistairovi to bylo jedno. Proslýchalo se, že to byla jeho družka, kdo se o členy smečky staral.

Lucius to shledával nechutným, to slovo družka nenáviděl. Nikdy by žádnou nemohl mít, natož nechat svou smečku v rukou samice. Vnímal je jen jako snadný sex.

Už ho ta nádhera unavovala, a zrovna chtěl večer ukončit, když moderátor prohlásil.

„A na závěr, poprosme o závěrečné slovo rozkošnou Lunu z Crimsoncrestu, Serafinu Sterlingovou.“ Sálem se rozlehl jásot a potlesk. Luciuse okamžitě začalo zajímat, kdo je ta takzvaná Luna. Sledoval, jak vystupuje na pódium, oblečená do bledě zelených pouzdrových šatů, které obepínaly její křivky a doplňovaly její oči. Když ji poznal, těžce si povzdechl.

Do prdele! Vypadala úchvatně a všechny myšlenky na to, že by měl tu noc jakoukoli jinou ženu, se rozplynuly. Jeho vlk v něm začal běsnit.

Lucius ji chtěl a bylo mu úplně jedno, jestli je družkou někoho jiného.

Sledoval každý její pohyb a jeho oči požíraly její tělo. Téměř nevnímal nic z toho, co říkala.

Když domluvila, odešla do zákulisí. Lucius se okamžitě zvedl a šel po jejím pachu, dokud ji nenašel v šatně za pódiem.

Přikradl se k ní. Nevšimla si ho, protože příliš hořce plakala. Podrážděně si povzdechl, nic nesnášel víc než slabochy.

„Zase se setkáváme,“ zavrčel. Odskočila dozadu, její oříškové oči zíraly doširoka. Jakmile ho poznala, mihl se jí v očích záblesk bolesti.

„T-ty,“ vykoktala a sevřela si hruď.

Lucius mlaskl. Sváděla ho snad úmyslně poté, co zjistila, že je ten obávaný Alfa ze smečky Obsidiánového měsíce?

Zalapala po dechu a z pórů jí čišel strach. Lucius se temně zasmál a vyžíval se v jejím strachu.

„Jsi tak bezcitný, jak se o tobě říká,“ ušklíbla se a postavila se.

Lucius zavrčel, nenáviděl podráždění a nenávist vůči němu, které se jí zaleskly v očích. On byl vzrušený, ale ona ne. Zdálo se, že jím opovrhuje.

Znovu zavrčel, strhl si ji do náruče, jeho ústa automaticky našla jeho značku na její hrudi a dotkla se jí; na okamžik přestala dýchat.

Zasmál se, „Pojedeš se mnou domů.“

„Nikdy,“ odsekla s těžkým dechem, oči se jí třepetaly a zavíraly. „Tohle je moje smečka. Já jsem Luna.“

Lucius se ušklíbl.

„Uvidíme,“ řekl a pustil ji. K jeho překvapení ho potěšilo, že se místností rozlila vůně jejího vzrušení, když se vracel na své místo do sálu smečky.

Vymyslel jednoduchý plán. Okamžitě po skončení akce chtěl o ni s Alistairem smlouvat, a pokud by ho odmítl, chtěl přinést do Crimsoncrestu peklo. Luna sem, Luna tam, byla jeho.

Až ji získá, využije všech možných prostředků k tomu, aby zlomil to kouzlo, které nad ním měla, a až se to kouzlo zlomí, prostě ji odhodí stranou. Byl to dokonalý plán a on se při té představě usmíval.