Okamžitě poté, co Alfa Lucius odešel, se Serafina zhroutila na zem a celá se třásla a lapala po dechu. Byla to nejintenzivnější chvíle jejího života. Jakou moc nad ní ten ďábelsky pohledný muž sakra měl? Proč se její tělo pod jeho dotekem a pohledem rozplývalo i poté, co jí řekl ta nejhorší slova, jaká jí kdo za dlouhou dobu řekl?

„Nadechnout, vydechnout,“ zafuněla a ovívala si horkou tvář. Právě pronesl to nejabsurdnější prohlášení, jaké za poslední dobu slyšela. Co tím svým prohlášením myslel, že „pojede s ním domů“?

Možná je to Alfa, ten nejnemilosrdnější Alfa známý ve vlkodlačím světě, ale jejím druhem byl Alistair. Navzdory znevažujícímu zacházení, kterého se jí od něj dostávalo, patřila stále jemu. Byli si osudem určení druhové.

„Jen dýchej,“ zamumlala si pro sebe a položila si ruce na bušící srdce, aby ho zklidnila.

Nechápala, proč navzdory všem ujišťujícím slovům a myšlenkám, které si sama namlouvala, stále cítila strach. Tělo se jí chvělo, srdce jí v hrudi splašeně tlouklo a její vlčice v jejím podvědomí šílela.

„Tady je,“ zasyčel uštěpačný hlas, když se dveře její šatny rozletěly. To náhlé vyrušení ji zaskočilo a posunula se dál od dveří.

„Kde jsi byla? Copak nevíš, že tě Alfa Alistair všude hledal? To jsi už zapomněla na své povinnosti Luny z Crimsoncrestu?“

Serafina uvolnila dech, o kterém ani nevěděla, že ho zadržuje, a postavila se na nohy. Poprvé se podívala na toho, kdo ji vyrušil, a byla to jedna z omeg, se kterými Alistair spával. Serafina obrátila oči v sloup a zadívala se na svůj odraz v zrcadle, přičemž předstírala, že tu mladou dívku ignoruje.

„Děvko, posloucháš mě? Jsi hluchá nebo němá? Alfa Alistair nařídil, abys byla okamžitě po jeho boku. A ty mě tu ignoruješ!“ rozčilovala se. Serafina si odfrkla a dál předstírala, že si upravuje make-up.

Mladá vlkodlačice zavrčela: „Jsi drzá, co? Jsi drzá, protože víš, že ti teď nemůžu nic udělat. No, počkej, co se stane po té párty.“

S tím zdupala ze Serafininy šatny a práskla dveřmi. Stálo Serafinu spoustu sebeovládání, aby nepropukla ve smích. Vždycky ji bavilo usazovat tyhle ošklivé holky na jejich místo, i když věděla, že následky budou strašlivé.

Rozhodla se tím teď netrápit a dokonce ignorovala i Alistaira. Nechala se padnout na pohodlnou pohovku ve své šatně a pak vydechla.

Několik posledních dní pro ni bylo naprostým blahem. Alistair byl příliš zaneprázdněný svým velkolepým večírkem, a ona se mohla skrývat ve stínech a naprosto se mu vyhýbat.

„Uf,“ zasténala. „Všechno tohle skončí, až se ten bezcitný Alfa Lucius vrátí ke své smečce.“

Masírovala si spánky se zavřenýma očima a přála si, aby se nějakým zázrakem stalo něco, co by prodloužilo jeho pobyt. Tímto způsobem by měla alespoň pár dalších dní svobody. Při pomyšlení na Alfu Luciuse jí po zádech přejel mrazivý záchvěv, který ji donutil okamžitě si narovnat záda.

Proč jen samotné pomyšlení na něj vyvolávalo v jejím těle takovou reakci? Chmurně se zasmála, když si vzpomněla na jeho výhrůžky. Nebyl jen hrubý a zlý, ale byl i úplně šílený. Protože proč by normálně uvažující člověk vůbec věřil nebo hrozil, že unese Lunu z cizí smečky?

Byla to hloupost a kdyby na něj nebyla tak naštvaná, asi by se smála víc. Její uši najednou zachytily zvuk dunivých kroků mířících k šatně a ona okamžitě vyskočila na nohy.

„Serafino!“ zavrčel Alistair, rozrazil dveře. „Zbláznila ses? Co tady sakra děláš, když jsem tě před hodinou zavolal?“

Serafině začaly těkat oči ze strachu. Tlukot jejího srdce byl najednou nepravidelný a dech se jí zrychlil.

„J-já,“ zadrhávala a pomalu couvala, dokud se neopřela o toaletní stolek.

Alistair se ušklíbl, žíly na krku vypadaly, jako by měly každou chvíli prasknout. Zatnul pěsti, odhodil stranou židli, která stála před ní, a zavrčel na ni.

„Jak se opovažuješ, ty děvko? Jak se opovažuješ mě ignorovat! Kolikrát tě musím varovat před tvou neúctou ke mně? Myslíš si, že se to nedozvím? Ta dívka, kterou jsem za tebou poslal, mi všechno řekla. Nadávala jsi jí, vzdorovala jsi mi a teď se opovažuješ tady stát a zírat mi do očí!“ zakřičel a zmenšil vzdálenost mezi nimi.

„Vidím, že ti zase začínají růst křídla. Jen proto, že jsem byl posledních pár dní zaneprázdněný, si myslíš, že jsi teď volná? Zapomněla jsi snad tak rychle, kde je tvé místo? Zapomněla jsi, jak ses sem dostala? Ty tupá náno!“

Serafina sotva popadala dech. Nehty se jí zaryly do dlaní, jak je svírala v pěst. Na čele jí vyrazil pot a nohy se pod ní chvěly.

„Omlouvám se,“ zachraptěla a ruce jí vyletěly k třesoucím se rtům.

Alistair se maniakálně zasmál, oči se mu zaleskly zlatem a pak získaly zpět svou normální barvu.

„Měla bys vyhrát cenu za to, že jsi nejlepší v přetvářce, ty svině!“

Rozmáchnul se a uštědřil jí silnou ránu, po které narazila do zrcadla za sebou.

„Příště, až tě zavolám, okamžitě na mé volání zareaguješ!“ zavrčel a znovu ji uhodil, než se vůbec stihla vzpamatovat.

Tohle už nevydržela a s kňučením spadla na zem. Tělem jí projela obrovská bolest. Oči jí začaly těkat, schoulila se do klubíčka a z očí jí tekly štípající slzy.

„Byl bych se s tebou strašlivě vypořádal, nebýt té párty!“ zasípal a z tváře mu odkapával pot. „Vstaň sakra ze země, dej se do pořádku a připoj se ke mně u mého stolu!“

S těmi slovy se vyřítil ven. Jakmile se dveře zavřely, Serafina propukla v tichý pláč. Její vlčice v ní zuřila. Snažila se postavit na nohy, ale znovu se sesunula k zemi.

Dveře se znovu otevřely a dovnitř vstoupilo několik chichotajících se omeg. Jakmile ji uviděly rozvalenou na podlaze, hystericky se rozesmály.

„Věděla jsem, že to s ní vyřídí po svém,“ posmívala se jedna.

„Dělej, vstávej, děvko,“ přidala se druhá, zvedly ji a hodily ji na židli.

„Ugh, tohle nesnáším, proč musíme být vždycky ty, kdo ji musí uklízet?“ zamumlala další.

„Zavři pusu a pojďme na to.“

Serafina zasyčela bolestí, když jí jemně potíraly a čistily řezné rány na viditelných místech těla a pak jí hrubě nanášely make-up, aby zakryly hojící se rány. Kypěl v ní vztek i bolest, ale seděla jako přikovaná, zatímco na jejím těle pracovaly.

„Hloupá courá, vždycky nás do toho svinstva zatáhne,“ utrousila jedna a úmyslně ji píchla do rány na paži.

Serafina ze sebe vydala tiché zakňučení a paži jí vytrhla. Její oči opět začaly měnit barvu na černou a červenou. Serafinina vlčice bojovala o kontrolu, protože Alistair nebyl poblíž.

Ocenila na omegu zuby a vydala tiché zavrčení, které dívku donutilo odskočit. Bez ohledu na cokoli, byla stále Alfaova družka a Luna z Crimsoncrestu, takže i když s ní Alistair zacházel jako s odpadem, stále nad nimi měla moc.

Při zvuku jejího vrčení všechny couvly a vytřeštěně na ni zíraly. Serafinina vlčice se krmila strachem, který z jejich těl sálal. Sílila, a brzy vytrhla kontrolu z jejího sevření.

Serafina zavrčela a svírala si zraněnou paži. Její vlčice si prohlížela každou omegu svýma červeno-černýma očima. Bylo to poprvé po velmi dlouhé době, kdy měla nad sebou kontrolu. Alistair se vždycky postaral o to, aby ji donutil stáhnout se. Toužila po krvi. Chtěla z těch hloupých omeg servat kůži. Chtěla utéct a běžet svobodně do lesů.

Protože věděla, co by se stalo a jaké následky by to přineslo, bojovala Serafina o to, aby kontrolu získala zpět.

„Vypadněte!!“ zavrčela a práskla rukama do toaletního stolku, jak třásla hlavou, aby svou vlčici zatlačila zpět a převzala kontrolu.

Dívky vyklopýtaly z šatny ven a třásly se jako zpráskaní psi. Jakmile se dveře zavřely, Serafina se opřela o židli a vydechla.

Srdce jí v hrudi začalo splašeně tlouct. Pokud je nebude hned následovat, nahlásí ji Alistairovi a dostane ještě horší trest.

S vypětím všech sil se zvedla a málem ztratila rovnováhu. Jakmile se pokusila pohnout nohama, nohama jí vystřelila ostrá bolest.

„Do prdele,“ sykla, zavřela oči a opřela se o stůl, zatímco jí v levé noze pulzovala palčivá bolest. Otevřela jedno oko, aby si nohu prohlédla.

„Do prdele,“ sykla znovu, vědoma si toho, že se musí rychle hýbat. Kousla se do rtu, udělala další krok a ze rtů jí unikl pronikavý výkřik.

Znovu se ostře nadechla, když se bolest přesunula na její hruď a stiskla ji. Po pár minutách se jí podařilo uklidnit dýchání a zvládla udělat další krok směrem ke dveřím.

Každý krok, který udělala, bolel o trochu víc než ten předchozí, ale tlačila se vpřed, kulhajíc, dokud se nechytila kliky dveří.

Zhluboka se nadechla, stiskla kliku a dovolila své tváři, aby sklouzla do výrazu klidné, dokonalé, rezervované a naplněné Luny. Přestože měla pocit, že jí mysl každou chvíli exploduje, prokličkovala chodbami, dokud se nedostala do hlavního sálu a nenašla Alistairův stůl.

Když ho uviděla, zmocnila se jí zuřivost. Tady byl a usmíval se a ohromoval členy smečky Obsidiánového měsíce, hned po tom, co ji zmlátil.

Nejhorší na její situaci bylo, že se musela usmívat a předstírat, že je Luna z Crimsoncrestu, zatímco si připadala hůř než otrok.

„Tak mi řekni, Alistaire, jak dokážeš udržet své nepřátele na uzdě? Podepisuješ smlouvy úplně s každým?“ zeptal se známý hlas.

Serafina se zastavila a zadržela dech. Její smysly začaly bít na poplach, jak se Alfa Lucius najednou zhmotnil vedle Alistaira a v očích mu jiskřilo rošťáctví.

Serafina uviděla, jak se Alistair nad jeho otázkou ušklíbl. Byla to chytáková otázka a zároveň urážka. Alistairovy oči rychle přelétly po místnosti ve snaze najít snadnou únikovou cestu.

Zbabělec, pomyslela si Serafina.

„Ach, tady ji máme!“ zavrkal Alistair, zvedl se, přitáhl ji k sobě do náručí a divoce ji políbil. Jeho hrubé ruce se zaryly do ran, které sám předtím vytvořil, a způsobily, že zakňučela, ale to nebyla ta jediná věc, které si Serafina všimla.

Proč se jí z Alistairova polibku dělalo tak špatně? Byl to její druh, a navzdory krutému zacházení, kterého se jí od něj celou dobu dostávalo, její tělo po jeho dotecích vždy toužilo.

Proč jí tedy na mysli vytanul jistý muž, zatímco ji její druh hrubě ohmatával pod záminkou veřejného projevování náklonnosti? Proč cítila oči toho konkrétního muže, jak se jí zabodávají do kůže, zatímco držela svého druha?

Něco nebylo v pořádku...