Studium a trénink.

**Raven**

Před odjezdem jsem si udělala čas na to, abych se propletla ulicemi Šarlatového měsíce. Zabralo to jen pár minut navíc, ale prostě jsem hrozně moc chtěla vidět, jak jejich smečka vypadá. Brianna byla opravdu strašně milá. Trochu z formy, ale má dobrý potenciál, a já teď srším energií, protože myslím, že jsem si právě našla vůbec první kamarádku ve svém věku. Udělaly jsme si plány na víkend, abychom se mohly pořádně bavit, a jsem si docela jistá, že si s touhle novou prací, kde ji mám trénovat, užiju spoustu zábavy.

Profrčím po území své vlastní smečky. Smečka Obsidiánu pro mě vždy představovala všechno, co jsem kdy potřebovala, až do dneška, než jsem si uvědomila, že život je o víc než jen o tvrdé práci a dosahování cílů. Zaparkuji svou novou motorku v garáži vedle Asherovy a proklouznu bočními dveřmi dovnitř. Kvůli své malé odbočce už nemám čas se před večerním náporem strávníků převléct, ale to nevadí.

"Ahoj holka, díky bohu, že jsi tady. Můžeš se vrhnout na tu zeleninu?" přivítá mě Lexi.

"Jo, samozřejmě." Sundám si koženou bundu a rukavice, jezdecké kalhoty a boty si s maskáčovým topem nechám na sobě, pustím se do práce a zaměstnám ruce. Večeře měla jako vždycky úspěch. Vím to díky nedostatku zbytků ve vyhřívaných pultech. V duchu si nadávám, že jsem si nedala porci stranou dřív, než jsem jídlo odnesla. Když zkontroluji čas, je už příliš pozdě na to, abych dělala něco dalšího, takže jen shrábnu pár müsli tyčinek a zamířím nahoru. Než budu muset jít spát, zvládnu se tak hodinu a půl učit. Zabočím do chodby napůl nacpanou müsli tyčinkou v puse, když se zničehonic zastavím. Přímo před mými dveřmi stojí pako číslo jedna a pako číslo dvě.

"Připravená na učení?" Miles se na mě zubí.

"Myslela jsem, že jsem řekla, že vám dvěma pomáhat nebudu."

"A já myslel, že jsem řekl, že se tu s tebou setkáme pozdě." Jace předstoupí s talířem jídla. "Došlo mi, že jsi asi neměla šanci si něco vzít."

"To je... milé?" Zmateně nakloním hlavu.

"Nekruť si to po svém, malá válečnice. Jen nechci, abys nám tady omdlela."

Protočím oči a vydoluji si klíče z kožených kalhot. Strčím klíč do dveří, zatlačím a vejdu dovnitř. Ti dva obři mě následují, ne že bych je pozvala, ale tady jsou a postávají v mém, teď už menším pokoji. Jace položí talíř s jídlem na můj stůl a chvíli se rozhlíží kolem.

"Kde máš všechny věci?"

Ukážu na jedny ze dveří. "Ve skříni."

K mému překvapení ten parchant jde a zmíněnou skříň otevře. Ne že by mě to nějak trápilo, nemám co skrývat.

"Vždyť tu doslova nic není, jen nějaké oblečení na trénink a dvoje boty."

"A dvě mikiny," upozorním.

"Vážně?" Miles vykoukne Jaceovi přes rameno. "Kde máš všechny svoje věci?"

Zapadnu k psacímu stolu a rozbalím jídlo. Nemá smysl dělat ze sebe vznešenou a nedostupnou. Potřebuju jídlo k tréninku, který provozuji, a k udržení výdrže. "To je všechno, co potřebuji. Tak chtěli jste se učit, nebo ne? Než odpadnu, zbývá mi už jen něco přes hodinu."

Oba se usadí na mou manželskou postel, jako by jim to tu patřilo. Musím potlačit smích nad tím, jak směšně na ní vypadají. Z postele průměrné velikosti se rázem stala mrňavá. Asi po dvaceti minutách začne být vcelku jasné, že tihle dva opravdu potřebují pomoc. Nechápu, proč si Alfa Damon myslel, že by byl dobrý nápad strčit je do pokročilých tříd. Čas, který ve škole promrhali, je teď pořádně dohnal a upřímně se divím, jestli by tímhle tempem dokázali prolézt i těmi normálními hodinami.

Miles odfoukne a svalí se na záda. "Jak to všechno sakra vůbec stíháš?"

Pokrčím rameny. "Je to důležité."

"Jo, ale ty máš hlídky, večerní směny, pokročilé kurzy, stavíš motorky s mým tátou a teď ještě k tomu pendluješ sem a tam do Šarlatového měsíce?"

Jace zvědavě vzhlédne od knihy. "Co děláš ve Šarlatovém měsíci?"

"Myslela jsem, že jsi budoucí Alfa, neměl bys už všechno vědět?"

"Slyšel jsem tátu říkat, že ji požádali, aby tam trénovala jejich budoucí Betu."

Jace na mě zvedne obočí. "Jsi vážně tak dobrá?"

Protočím oči. "Věděl bys to, kdyby ses rozhodl se občas dívat místo toho, abys mi při každé příležitosti podkopával nohy a vyrušoval mě při tréninku."

Zamumlá si něco pod vousy, co nezachytím, ale Milesův vlčí sluch to zjevně pobere, protože mu obočí vystřelí vzhůru snad až z obličeje.

"Nejsme tu od toho, abychom probírali mě. Vraťte se ke knihám, nebo vypadněte. Nemám čas tu lelkovat."

Následující ráno jsem při odchodu ze dveří málem zakopla. K mému překvapení leží přímo přede dveřmi na podlaze malá červená krabička. Říkám si, jestli to není nějaký omyl, ale i tak ji vezmu dovnitř, rozvážu mašli a sundám víko. Je v ní figurka motorky, a ne jen tak ledajaké, mé motorky. Je to hezké, ale nevím, co s tím, tak ji položím na stůl, věnuji jí letmý úsměv a zamířím ven trénovat. Šlohnu si ještě pár müsli tyčinek, naplním si láhev s vodou, nacpu je do tašky a rozeběhnu se na zadní cvičiště. Další překvapení, i když si nejsem jistá, že dobré. Miles a Jace stojí uprostřed spoře osvětleného cvičiště. Sundávají si zrovna trička a já se málem otočím na odchodu, jelikož vážně nemám zapotřebí trávit s nimi jakýkoli další čas a trpět u toho, ale Jace mě musel ucítit, protože než se otočí, nasaje vzduch.

"Malá válečnice. Přišli jsme se podívat na ty tvé schopnosti."

"Víš, že mi už vážně začínáte zasahovat do osobního volna," zamumlám, položím tašku a začnu se protahovat.

"Prostě jen pokrčí rameny a začne napodobovat mé pohyby společně s Milesem, který vypadá sotva napůl probuzený.