Slyším kroky Alfy Alistaira mizející chodbou, jak opouští kobku. Julian sevře můj krk ještě pevněji, vysune své vlčí drápy, až musím vyjeknout.

Jakmile dveře s bouchnutím zapadnou, Julian můj krk pustí a klekne si přede mě. Tvář má zkřivenou vztekem. Oči mu zčernají, jak se jeho vlk, Talon, prodere na povrch.

Popadne mě za ramena, hrubě se mnou zatřese: „Co jsi, sakra, udělala, že jsi ho tak naštvala?“

Proč mě nebije, jak řekl Alfovi Alistairovi, že to udělá? Zpevním celé tělo a vyhýbám se očnímu kontaktu s ním. Třesu se tak moc, že teď už ani nedokážu promluvit. Představa, že mě dva lidé budou pravidelně bít po zbytek mého života... to přece nemůže být skutečné. Nebo ano?

Jak může Bohyně dovolit, aby se tohle stalo? Chci umřít. A to není přehánění. Nedělám tu z toho žádné drama. Prosím, Bohyně, nedovol, aby se tohle stalo. Prostě mě nech zemřít.

Třesu se tak silně, až padnu na kolena. Začnu hystericky vzlykat a můj mozek se vypne, neschopen racionálně uvažovat.

Julian mě popadne za bradu a přinutí mě podívat se mu do jeho chladných šedých očí. Chvíli na mě s hrůzou zírá: „C-co se ti to stalo s očima?“

Přesune ruce z mé brady těsně pod mé oči. Cítím, jak se mu ruce na mé tváři třesou.

„J-jsi nějaký hybrid nebo co?“

Jediné, na co se zmůžu, je zavrtět hlavou mezi vzlyky. Jak vrtím hlavou, cítím, že mi začíná tlačit palce na spodní víčka a brání mi ve výhledu.

Ne, ne, ne, ne, on mi vypíchne oči.

Svatá dobroto! Uviděl tu smaragdovou barvu. On mě oslepí. Položím své ruce na jeho a snažím se ho odstrčit. Slyším sama sebe, jak křičím: „NÉÉÉNÉÉÉ! PŘESTAŇ!! Nevyndávej mi očiiii! PROSÍÍÍÍM!!!“

Na kratičký okamžik se čas zastaví. Nemyslím to tak, že se zdá, že čas stojí, protože se nacházím uprostřed traumatizující situace. Ne, čas je skutečně zmrazený. Tedy, zmrazený pro všechno kromě mě, měla bych dodat. Cítím to ve vzduchu.

Trvá to jen chvilku. Snadno odtáhnu Julianovy ruce ze své tváře. Výraz vzteku smíšený se zmatkem mu na obličeji uvízl. Vedle něj visí ve vzduchu moucha. Vteřinová ručička na hodinách za ním se zastavila. Kapky vody nedopadly a zanechaly v kalužích na podlaze záblesky ve tvaru deštníků.

Co to... sakra? Slyšela mě Měsíční bohyně? Slitovala se nade mnou? Nechala mě zemřít?

S vykulenýma očima se znovu podívám na Juliana. Moje ruce zeleně září. Stejně rychle, jako se zastavil, se čas znovu rozběhne. Julian začne křičet a odtáhne se ode mě. Hřbety jeho rukou, kde se ho mé ruce dotýkaly, jsou zarudlé a oteklé.

Podívám se dolů na své ruce. Jsou zase normální, už zeleně nezáří. Ale teď vážně, co se to sakra právě stalo?

Pevně zavřu oči a čekám, až se mi Julian pomstí.

„Jestli to někomu řekneš, tak tě zabiju,“ pošeptá mi do ucha. Pak mě praští do břicha, čímž mi vyrazí dech z plic.

Slyším jeho kroky, jak utíká chodbou a pak ven dveřmi. Nevím, jak dlouho takhle sedím, ale když konečně otevřu oči, zhluboka a s úlevou si oddechnu.

Ještě chvíli se opírám o postel, vzlykám, třesu se a snažím se popadnout dech. On mi neublížil? Určitě se musel vrátit. Nasaju vzduch, ale jeho pach je pryč. Pozorně se zaposlouchám, ale z ostatních částí kobky se neozývají žádné zvuky. Jsem tu sama.

„Bohyně, děkuji ti za záchranu. Děkuji,“ řeknu nahlas, jen pro případ, že ten zázrak, který jsem právě zažila, se stal díky ní.

Cítím se vyčerpaná, ale začínám se uklidňovat. Dobře, Esme, soustřeď se. Musím připravit večeři pro smečku, jinak si mě Alfa Alistair najde a zavraždí mě. A myslím, že to tentokrát není nadsázka. I kdybych se pokusila utéct, buď on, nebo Julian by si mě našli dřív, než bych se dostala z našeho území. Myslím, že teď už by mě vážně zabil. Když už o tom mluvíme, byla jen otázka času, kdy se Julian vrátí, aby ze mě vymlátil duši, jak mu přikázal jeho otec.

Několikrát se zhluboka nadechnu a donutím se jít chodbou dolů, abych se umyla u umyvadla. Opláchnu si obličej studenou vodou a podívám se do ušpiněného zrcadla. Obě mé oči jsou teď čistě smaragdové. Vlasy mi začínají přebírat stříbrné prameny. Nejsou to vlasy starého člověka. Je to stříbřitá bílá, která se téměř třpytí i ve slabém světle kobky. Je to tak zvláštní, že si na tento nový vzhled nebudu moct nikdy zvyknout.

Vrátím se do svého pokoje a obléknu si legíny a tričko. Nasadím si kšiltovku, co mi dala Diane, a stáhnu si kšilt hluboko do čela, aby mi zakrýval oči. Během podávání večeře mě Alfa Alistair propaluje vražednými pohledy. Dávám si pozor, abych oči upírala do podlahy, takže nemůže vidět jejich barvu. Julian po mně blýská očima při každé příležitosti. Po večeři mi doplňování zásob ve spížích trvá déle než obvykle, protože ten, kdo to dělal, když jsem byla v nemocnici, vůbec netušil, co dělá.

Je už dlouho po půlnoci, když sebou plácnu na postel a zavřu oči. Dvacátého června, pomyslím si. Je to poslední den školy. Tedy alespoň pro ostatní, ne pro mě. K vaření a doplňování spíží vzdělání nepotřebuješ, zní mi v uších slova Alfy Alistaira. Pro mě je to zkrátka jen další den. Chvíli se utápím v sebelítosti, než se převalím a zkusím usnout. Už skoro spím, když uslyším ženský hlas.

„Ahoj!“

Rychle se vyškrábu na nohy a rozhlížím se na všechny strany, kdo by to mohl být. Jsem v pokoji jediná. Nakouknu na chodbu a rozhlédnu se, ale ani tam nikdo není.

„Haló?“ zašeptám hlasitě do chodby.

„Ach jo, Esme. Takhle by se válečník neměl chovat. Vzchop se,“ kárá mě ten hlas. Uvědomím si, že ten hlas vychází z mé hlavy.

„T-ty jsi moje vlčice?“ zeptám se váhavě s obavou, že jsem se zbláznila.

„Jsem. Jmenuji se Seraphina. Můžeš mi říkat Sera.“

„Ach, Seraphino. Probudila ses o den později. Náš Alfa z nás udělal otroka před méně než dvanácti hodinami. Teď nemáme jak utéct.“ Cítím, jak se mi derou slzy do očí.

Vysvětlím jí všechno. Jak Alfa zabil mého otce, jak mě Luna donutila žít v kobce, to bití, úplně všechno. Celé to provzlykám.

„Teď už jsem tady, Esme. Nedělej si starosti. Jsme dítě Měsíční bohyně. Jsme válečník. Což znamená, že jsme silné. Zvládneme to.“

„Sero, předtím, když moje ruce zezelenaly a popálily Juliana. Byla jsi to ty?“

„Tak trochu. Byla jsi to ty, ale moje probuzení pomohlo aktivovat tvoji moc. Víc ti to můžu vysvětlit později. Teď se trochu vyspi.“