***Varování před obsahem - Tato kapitola obsahuje citlivý materiál týkající se sexuálního napadení.***

Sebastian couvá pryč ode mě po zadku, vytřeštěné oči, pak se vyškrábe na nohy a prchá tak rychle, jak jen dokáže.

Najednou jsem vržena zpět do svého normálního stavu mysli a s vyčerpáním se hroutím na zem. Ruce už mi nezáří, ale cítím, jako by hořely a byly plné statické elektřiny.

„Sero! Co to bylo?“ kárám ji, ale většinou spíš proto, že mě to vyděsilo.

„Nemohla jsem si pomoct. Vyhrožoval nám.“

„Dobře, ale co mělo znamenat to se zářícíma zelenejma pálícíma rukama?! To není normální!“

„Esme, už jsme to probírali. Jsme dítě Měsíční bohyně. Jsme výjimečné. Tohle se ‚zářícíma zelenejma pálícíma rukama‘ je dar od naší matky. A je toho víc. Uvidíš, až se poprvé proměníme. Do té doby nejsem dost silná, abych ti to ukázala. Kromě toho, já mu neublížila; jeho vlk ho zahojí dřív, než dojde do své kanceláře.“

„J-já ne-, počkej, ty myslíš, že Měsíční bohyně je moje skutečná máma? Jakože porodila přímo mě? Nejen, že je matkou všech vlkodlaků, protože nás před miliony lety stvořila?“

„To je přece to, co říkám od té doby, co jsem se probudila. Nemůžu za to, že jsi mi nevěřila.“

Vezmu ručník, abych si utřela krev z nosu. Sera už mi léčí zlomeninu. Ale na obličeji budu mít určitě modřiny ještě několik dní. Stáhnu si kšiltovku nízko do čela, aby modřiny nebyly vidět, popadnu první dva podnosy a pospíchám ven do jídelny.

„Fajn, ale když jsi schopná tohle provést Sebastianovi, jak to, že to nedokážeš udělat Alfovi Alistairovi nebo Julianovi?“

„No, myslím, že se to stalo už jednou, ještě než jsem se probudila, ale tehdy jsem to neměla plně pod kontrolou. Teď to udělat nemůžu, protože on je náš Alfa, Esme. Nemůžu jít proti tomu, co řekne. Nemůžu zaútočit na našeho Alfu ani na našeho budoucího Alfu.“

„Fajn.“ Ustoupím. Nechci se s ní hádat. Snažím se jen přijít na pravidla. Jsem tady trochu na neprobádaném území. Jakože je to super území, ale nevím, jaké jsou naše hranice.

Když jsou všechny tácy venku, napíšu seznam dalších potřebných věcí a hodím ho do krabice zavěšené venku na dveřích Sebastianovy kanceláře. Tím se vyhnu tomu, abych se mu musela znovu postavit tváří v tvář.

Sklidím jídelnu po obědě a pořád mám zhruba pětačtyřicet minut, než budu muset začít připravovat večeři. Rozhodnu se zajít do skladu a naskládat zásoby na vozík do spíže, abych to měla na později. Při práci za sebou zaslechnu odkašlání. Vzhlédnu a zjistím, že za mnou stojí Julian. Nepříjemně blízko.

„Mohu ti s něčím pomoct, Juliane?“ Snažím se polknout paniku, která se mi okamžitě začne tvořit v krku.

„Esme, chtěl jsem ti jen říct, že až budu Alfou, už s tebou nikdo nebude jednat tak jako teď.“ Udělá krok kupředu a přinutí mě ustoupit až k vozíku.

„Juliane, přestaň, prosím.“ Zvednu ruce a lehce ho do něj zatlačím, aby ustoupil, ale je silnější než já a ani se nehne. Zvednu k němu zrak a vidím, že mu tvář křiví zlomyslný úsměv.

„Vidím, jak se k tobě chová můj otec, Esme. Nikdy si nestěžuješ. Prostě to přijmeš.“ Posune se ještě blíž, zhluboka dýchá, až se na mě celou vahou natiskne. Nakloní se a zašeptá mi do ucha. „Myslím, že se ti líbí, když ti to dělá. Že ano?“

Co to má sakra znamenat?! Není možné, abych ho slyšela správně. Nebo ano?

„Juliane, absolutně se mi nelíbí, když mě tvůj otec bije,“ vyhrknu nevěřícně, „a ty nejsi o nic lepší. Stojíš tam a díváš se, místo abys ho zastavil.“

Cítím, jak mě do koutků očí štípou slzy, když mi oklouzne paží kolem pasu. Nemůžu uvěřit, že se tohle zrovna děje.

„Nelži mi, Esme. Dělá se mi tvrdý jen z představy, co ti udělám, až na mě konečně přijde řada. Nemůžu se dočkat, až mi dovolí zacházet s tebou takhle. Chci tě slyšet sténat slastí, až tě budu bít. Chci tě na kolenou, abych tě mohl místo něj bičovat. Chci, abys byla moje hračka, Esme, ne jeho. To by se ti líbilo, co? Klanět se mi s tím svým hezkým zadkem vystrčeným nahoru? Proměníme kobku v hernu jen pro nás dva, už to nebude jen tvůj pokoj.“ Otírá se mi o krk těsně pod uchem, až z toho tuhnu, ale nemám se kam uhnout, abych mu unikla. Cítím, jak se mu ztvrdne erekce, jak na mě přenáší více váhy.

„Zbláznil ses?“ zařvu. Silně do něj zatlačím, ale je příliš silný. Ani se nepohne. „Slez ze mě, ty úchyláku!“

Celou tu dobu ho vzrušovalo dívat se, jak mě jeho otec mučí? Co je to sakra s touhle rodinou?

Výraz na jeho tváři se změní z potěšeně zlomyslného na znechucený. Bez varování o krok ustoupí a kopne mě do břicha, až se v bolestech zkroutím. Udeří mě loktem do zad a srazí mě na kolena. Pak se za mnou sehne, přitiskne své tělo k mému a vklouzne rukou pod mé tričko. Hrubě mi hněte prso a vrčí mi do ucha. Zastrčí druhou ruku pod mé legíny a tře prsty o můj klín. Přitáhne si mě k tělu, tiskne svou erekci na můj zadek, pohybuje se dopředu a dozadu, aby se o mě otíral, a ústa má těsně u mého ucha. Těžce oddechuje, zatímco mi olizuje tvář.

„Vím, že mě chceš, Esme. Neboj, budeš moje hned, jak přesvědčím otce, aby mi tě přenechal. Chtěl jsem, aby se díval, až si tě vezmu poprvé. Chci ho udělat pyšným, až tě donutím kvičet bolestí, ale myslím, že to nevydržím.“ Jeho hlas je hrubý, rozechvělý vzrušením, zatímco se o mě tře a osahává mě.

Jediné, na co se zmůžu, je vzlykat. Bojím se bránit nebo dokonce cokoli říct. Sera mi nemůže pomoct, protože je to můj budoucí Alfa.

‚Měsíční bohyně, pokud jsi vážně moje matka, prosím, pomoz mi! Prosím, zachraň mě před tímhle!‘ křičím ve své mysli, zatímco mě Julian osahává a tře se o mě. Stáhne mi legíny a spodní prádlo a oboje jedním tahem roztrhne napůl svými vysunutými vlčími drápy. Cítím, jak se tiskne k mému vchodu. Vím, co se má stát, a už to dál nesnesu. Vypnu svou mysl. Přesně jako tu noc, kdy mě jeho otec zbil na pokraj smrti. Má mysl nemůže být přítomna u toho, co se právě děje s mým tělem.

Konečně ze mě sleze a já padnu na podlahu. Roztrhne mi zezadu tričko a uvolní své semeno na kůži mých zjizvených zad. Znovu mě kopne do břicha a odejde. Zůstanu ležet na podlaze skladu a pláču.

„Vstávej, Esme.“ Přikáže Sera v mé mysli.

„Řekla jsem, vstávej,“ zopakuje. Její hlas je přísný, ale starostlivý. „Jsi lepší než tohle. Přežijeme to.“

„Chci umřít, Sero. Už to dál nezvládnu. Nemůžu.“

„Zvládneš a uděláš to. Brzy najdeme svého druha a všechno se změní. Slibuji.“

„Jak si můžeš být tak jistá?“

„Uvidíš. Zářící pálící ruce nejsou náš jediný dar.“

Vstanu, najdu vzadu ve skladu starý svetr a obléknu si ho. Vrátím se do svého pokoje a najdu si nové oblečení dřív, než půjdu připravovat večeři.

Následující čtyři dny proběhnou bez incidentů. Tedy pokud nepočítáte, že jsem se několikrát vydala na střechu a přemýšlela o své existenci. Pokaždé stojím s prsty na nohou na samotném okraji a dívám se dolů z té čtyřpatrové budovy. Nedokážu se ale donutit k ničemu jinému než pláči, a pak se vždycky vrátím zpátky do svého pokoje. Nemůžu to udělat Seraphině. Nemohu vzít její život jen proto, že chci vzít ten svůj.

V neděli po večeři potkám Lunu Genevieve na chodbě, zatímco doplňuji spíže. Rychle se ke mně přiblíží a chytí mě za ruku. Vysune své drápy a zaboří je do mého bicepsu, až mi poteče krev.

„Esme, pokud komukoli, a tím myslím naprosto komukoli, řekneš o tom, co jsi viděla v Sebastianově kanceláři, tak tě zabiju,“ řekne tichým výhružným tónem.

Vy taky, ženská? Už toho mám dost. Chce mě zabít? Dobře, fajn. Nadzvednu kšilt a podívám se přímo na ni svýma smaragdovýma očima. Nad tím neobvyklým pohledem lapne po dechu.

„Luno, byla by to úleva a já bych smrt s radostí uvítala. Vy očividně nevíte, anebo je vám jedno, jak se ke mně tahle smečka chová. Včetně vašeho manžela, vašeho syna a zjevně i vašeho milence.“ Slzy mě dusí v krku. Už nedokážu přijmout žádné další tresty nebo hrozby od nikoho dalšího. Jsem v koncích. Kdyby mě zavraždila přímo tady na téhle chodbě, byla by to úleva.

„Omlouvám se, Sero. Už to prostě dál nezvládnu,“ řeknu své vlčici, zatímco se propaluji pohledem s Lunou Genevieve. Neodpoví, uzavře naše telepatické spojení a stáhne se do koutku mé mysli.

Luna Genevieve mě odstrčí: „Drzé děcko! Měla bys být vděčná za svůj život! O tomhle se dozví Alfa.“

„Nejsem za tenhle život vděčná, Luno. A jestli si myslíte, že bych měla být, pak jste součástí problému i vy. Pokud chcete Alfovi vyprávět o tomto incidentu, velmi ráda mu řeknu, co ho vyprovokovalo.“

Zírá na mě s čirým vztekem a nenávistí a pak beze slova odkráčí pryč. Hádám, že osud má se mnou jiné plány. Zůstanu na chodbě ještě několik minut stát, abych viděla, jestli se nevrátí, ale nestane se to. Jsem si jistá, že na mě bude chystat nějakou sabotáž. Možná mě udusí ve spánku, nebo mě prostě bodne rovnou do zad. Ať tak či onak, myslela jsem to vážně, když jsem jí řekla, že bych smrt s radostí uvítala.