Z pohledu Sterlinga

Neměl jsem v úmyslu se zastavovat.

Noc byla mladá, měsíc visel ostře a těžce nad siluetou města a můj vlk – neklidný, násilný – přecházel pod mou kůží. Právě jsem opustil sídlo Bloodstone, v lebce se mi stále ozýval otcův hlas, litanie požadavků a mocenských her. Takže jsem se v polovině cesty vytratil, vypustil svého lykanského ohaře a rozhodl se jít pěšky, dokud můj vztek nevychladne.

Pak jsem ucítil krev.

A strach.

Mužský strach – jasný, ostrý, vzdorovitý.

Dole na břehu řeky, pod blikající pouliční lampou, se odvíjela scéna. Křehká postava obklopená vyvrheli – špinavými kříženci s příliš velkou touhou a příliš malým mozkem.

Ale nebylo to nebezpečí, co mě zaujalo.

Byla to ona.

Pohybovala se jako do kouta zahnaný plamen – křehká, divoká, srdceryvně krásná. Šaty měla roztrhané, vlasy rozcuchané, pěsti zbarvené krví. A její vůně... bohové, ta vůně. Nebyla to vůně vyvrhele. Nebyla to Omega. Byla protkaná nezaměnitelnou dominancí Alfy.

Což znamenalo, že to nebyla jen nějaká bezmocná vlčice ztracená ve městě – patřila k jedné z hlavních smeček. Soudě podle její ušlechtilé vůně, pravděpodobně dědička.

Bojovala jako bouře uvězněná v těle – každý úder byl čistý, zoufalý, přesný. Cítil jsem železo její krve, oheň její vůle. Byla plná ostrých hran a tvrdohlavého ticha, a něco ve mně – něco divokého a napůl pohřbeného – se utrhlo ze řetězu.

Můj ohař vedle mě tiše zavrčel. Zvedl jsem ruku. "Zůstaň."

Chvíli jsem ji prostě jen pozoroval. Chtěl jsem vidět, jak daleko zajde. Jak dlouho to potrvá, než se zlomí.

Ale pak jeden z nich vyrazil vpřed.

Pohnul jsem se bez přemýšlení.

Jediný kop znamenal, že se mužova žebra propadla s odporným křupnutím. Ostatní ztuhli, jejich pach strachu naplnil noční vzduch.

Stoupl jsem si mezi ni a je, můj stín pohltil ten její, měsíc vykreslil na mém černém kabátě stříbrné obrysy. Moje vůně se rozlila po ulici a každý vlk v okolí by ji musel ucítit.

Vyvrhelové se s třesem stáhli.

Dobře. Měli by.

Otočil jsem se k té dívce. Stále klečela na zemi, hruď se jí prudce zvedala, oči široce rozevřené. V koutku úst měla krev. Znovu mě zasáhla její vůně.

Takový druh, ze kterého se Lykanovi zblázní tep.

"Zajímavé," zamumlal jsem, mírně jsem se přikrčil a nechal svůj pohled po ní pomalu klouzat. "Nečekal jsem, že tady venku najdu takhle krutou vlčici."

Zorničky se jí rozšířily. Nesklopila zrak – chytré a hloupé zároveň.

"Pověz mi," řekl jsem tiše a můj hlas byl hluboké zavrčení zabalené do sametu. "Kdo tě naučil takhle bojovat?"

Neodpověděla. Jen zírala. Krev a svit hvězd na její kůži.

Za námi zasténali vyvrhelové. Povzdechl jsem si. "Nechala jich pár dýchat. To je nedbalost."

Obočí se jí stáhlo.

"Pravidlo číslo jedna," dodal jsem a narovnal se. "Když už bojuješ, dokonči to."

Než stačila promluvit, otočil jsem se s nečitelným výrazem a ukončil to za ni.

Několik křupnutí. Několik výkřiků. Ticho.

Když jsem se vrátil, pořád byla na zemi, zády opřená o špínu, a zírala na mě, jako bych právě urazil její hrdost. Rty se jí lehce zkroutily a já se poprvé za ten večer málem usmál.

"Rychlé ruce," řekl jsem, "ale měkké srdce. Oheň bez tesáků." Naklonil jsem hlavu a nechal měsíční svit zachytit okraj mého úsměvu. "Pověz mi, vlčice, jak se chystáš odměnit svému zachránci?"

Neřekla nic.

Jen zírala, šedé oči dost ostré na to, aby prořízly kost.

Koutek úst mi cukl. "Nemáš slov? Dobrá. Něco vymyslíš."

Natáhl jsem k ní ruku, abych jí pomohl vstát. Ale v okamžiku, kdy se má ruka otřela o její zápěstí, do mě strčila – rychle, dravě, bezohledně. Ztratil jsem rovnováhu a padl dopředu.

Její tělo zachytilo to moje.

Z úst mi vyklouzla tichá kletba, když jí v paži vzplanula bolest a má ruka přistála někde... nečekaně. V teple. Neodpustitelně měkce.

Zatajila dech. Můj se zastavil.

Na okamžik svět zamrzl. Oči se jí rozšířily, tváře zčervenaly, a než jsem stačil promluvit –

"Neříkal ti někdy někdo," zasyčela hlasem rozechvělým hněvem, "že nemáš zírat na potíže u krajnice?"

Pak mě udeřila kolenem – tvrdě – a zařvala: "Pomoc! Vymahači!"

Během několika okamžiků prořízlo noc ostré vytí sirén – verze zákona a pořádku našeho druhu.

Zamrkal jsem, napůl nevěřícně, napůl pobaveně, zatímco malá vlčice na mě shlížela, jako bych byl zloduch z pohádky.

"Laskavost oplácíš chaosem," protáhl jsem a ležel tam, kde ona před několika okamžiky. "To je odvážné."

Vstala, setřela si z tváře krev a rty se jí zkroutily do samolibého úsměvu. "Jsem odvážná," pronesla sladce. "A velmi, velmi zlá."

A pak se prostě otočila a odešla – s hlavou vztyčenou, rameny narovnanými, a vzdorem jasně planoucím.

Sledoval jsem ji, dokud ji noc celou nepohltila.

Vymahači dorazili o několik minut později. Přiběhl můj Beta, Jackson, oddychoval a očima těkal mezi mnou, vyvrheli v bezvědomí a slábnoucí ozvěnou její vůně.

Ztěžka polkl. "Alfo – máme to... uklidit?"

Neodpověděl jsem hned. Zrakem jsem utkvěl na ulici, kde stála, na té tvrdohlavé malé jiskře, která se odmítala vzdát.

"Najdi ji," řekl jsem nakonec, tón klidný, nebezpečný.

"Koho?"

Šlehl jsem po něm pohledem.

Zbledl. "Jasně. Už se na tom pracuje."

Jackson se otočil k odchodu a mumlal něco o blížící se záhubě té chuděry.

Ale mýlil se.

Neměl jsem v úmyslu jí ublížit.

Jen jsem chtěl vědět – co je to za vlčici, která skrývá tak ostré drápy pod tak jemnýma očima?